Knoflenka – Makat jak šroub a moc se neohlížet

  
16

Lenka Morávková, na českém hudebním poli známější jako Knoflenka, zakladatelka dívčí electro formace My name Is Ann, hudební publicistka, autorka soundartových projektů „Sklo vyteklo z prasklé vany“ a „Glass Is Not That“. Toho času posluchačka oboru etnomuzikologie na UCLA v Los Angeles a hráčka a propagátorka „nástroje ze skla“ – Cristal Baschet.

Je to už delší dobu, co jsme spolu dělali rozhovor, tenkrát jsi hodně mluvila o svém pobytu v Barceloně. Dnes studuješ pro změnu v Los Angeles. Proč sis vlastně vybrala LA?

Barcelona byla ve strašné finanční krizi, v kulturní a umělecké oblasti vůbec žádné peníze, místo, odkud spíš rychle odjedete za lepším, pokud myslíte svou kariéru v čemkoliv vážně. No a Los Angeles bylo určitě jedno z top míst, kam odjet. Když jsem žila v Barceloně, chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že mít za barákem moře, k večeři mořské plody a fuet není všechno, potřebovala jsem se toho přesytit, aby se mi nastavily priority trochu jinak. A pak jsem byla zase ráda za to, že můžu být zpátky v ČR, kde to aspoň nějak funguje, podloží pro moji práci je víceméně stabilní a nebudu umírat hlady.

Barcelona i Los Angeles jsou kulturní megapole a kosmopolitní města, v zásadě centra současné světové kultury. Obě mají původně španělské kořeny, podobné podnební pásmo. Co je tam tedy v zásadě jinak pohledem insidera? Můžeš nějak srovnat ty zkušenosti?

Ten rozdíl je dost extrémní. Sice tu je podobné podnebí, mám zase na dosah vodu, tentokrát oceán, hory a dokonce i poušť, ale tím veškerá podobnost končí. Barcelona je čarovné město, má svou specifickou magičnost, LA je oproti tomu pragmatické, většina města působí jako předměstí českého maloměsta, nemá žádné historické centrum, žádná místa kulturní kumulace, kde se setkáváte s lidmi na kafe, je to hodně roztříštěné. Výhoda toho je, že vůbec nemáte pocit, že jste v tak megalomanském městě – kolem hory, zeleň, spousta skvělých míst na výlety, dá se tu dýchat, projít po pláži. A pocit, ze žiji na hranici pouště, kde voda je vlastně uměle dodávána, kde každý týden zažíváte zemětřesení, kde pár hodin za městem je Joshua tree park, Grand Canyon, Las Vegas, Udolí smrti, Yosemite park, Sequoia, a k tomu ještě v hlavním městě světového zábavního průmyslu, nad hlavou vám neustále lítají vrtulníky hollywoodských hvězd, na ulici někdo vytahuje pistoli nebo se svléká, tancuje nebo fetuje, to mi přijde samo o sobě už jako elektrizující mix. 

 Tak to máme sociální a přírodní pozadí a jak je to s hudebním a vůbec uměleckým backgroundem v Barceloně a LA? Potkala jsi v LA někoho z elektronické scény. Navázala jsi s někým užší kontakt?

LA je melting pot, v Barceloně se toho příliš zajímavého nedělo. Tady neustále o víkendech chodím na akce, soundartové performance, koncerty a objevuji nové skvělé interprety a přístupy k hudbě. Některý z nich bych v dohledné době chtěla přivést do Čech a představit v mých příspěvcích v Čajovně na ČRo. Všichni jsou najednou nadosah.

Navíc tempo v Barceloně je pro mě zničujícím způsobem pomalé. V LA to sviští, že nestačíte lapat po dechu. Všichni makají pekelně a z vlastní kreativity můžou pohodlně žít. Tohle je přesně můj rytmus a motivace, kterou potřebuji. Barcelonská pomalost a nespolehlivost mě hrozně nervovala – je to dobré místo pro cestovatele, snílky, posthipíky, ne pro karieristické workoholiky, jako jsem já.

Myslíš tedy, že Amerika je stále země zaslíbená a že se tam šikovný kreativec můžeš prosadit, lépe než u nás na malém písečku, který lidi spíš drží při zemi a nenechá je moc vyčuhovat nad průměr? Případně jaké tam má našinec vůbec možnosti? Vládne v USA spíš kapitalistická konkurence jednotlivců , nebo jde spíš o kreativní kooperace?

Je to přesně ta země zaslíbená, jak jsem si to myslela. Vlastně mě pořád udivuje, že je to přesně tak, jak jsem si vždycky představovala, i s těmi všemi stereotypy o hamburgerech, posedlosti zdravým životním stylem, touze být slavný, bohatý, úspěšný, atd. Moji první spolubydlící měli dokonce celou knihovnu vybavenou tituly ve stylu: „jak se stát bohatým a úspěšným v deseti krocích“. Jde hodně o to, co člověk umí, čím je jedinečný a hlavně nepropásnout svoje šance, vyhledávat je a být připraven. Je to určitě i o štěstí a kontakty, a ty na vás tady samovolně číhají na každým rohu.
Všeobecně tu vládne určitě velká rivalita, ale ne nijak závistivá, naopak podporující. Kladou se vysoké nároky, což má z mého pohledu dobré důsledky – lidé jsou dost spolehliví a jejich práce je profesionální, neb vědí, že jejich šance může být jen jedna a na jejich místo se tlačí dalších deset zájemců.

V současnosti v LA studuješ etnomuzikologii. Můžeš nějak popsat rozdíly v přístupu k tomuto oboru a vůbec ke studiu tam a u nás? Jak ses k tomu vůbec dostala?

Můj status tady je tzv. Graduate Visiting researcher, což je pro ně nový termín, takže mě moc nikdo nekontroluje a neomezuje, generuje to trochu chaosu, ale zato si můžu si vybrat jakékoliv kurzy ze všech fakult. Takže jsem si to namixovala mezi etnomuzikologií, hudbou a tancem, mám tak třikrát víc hodin než většina spolužáků, dělám tři kompozice týdně, hudbu k filmu a animaci, hudbu k tanečním choreografiím, a podařil se mi můj sen – individuální hodiny softwaru Max MSP. V podstatě pracuji neustále, volný den ani o víkendu jsem neměla od ledna, ale nestěžuji si – jíst a spát můžu do sytosti v Čechách.

Škola je určitě dobrou základnou, protože se můžu setkat se spoustu důležitých a skvělých lidí jako mávnutím proutku, ale na druhou stranu se snažím nežít v bezpečné bublině kampusu a chodit ven – do klubu, na výstavy, na výlety a vytvářet si svou soukromou síť.

Věříš, že je ideální být zároveň teoretik a zároveň aktivní praktikující muzikant? V našich podmínkách se většinou bohužel teorie od praxe leckdy odděluje.

V ČR stale funguje nálada, že tedy buď jsi etnomuzikolog, tzn. že nemáš aktivní hudební kariéru, nebo jsi muzikant. Nebo jsem buď žurnalistka, nebo hudebnice. Ale přece si nemůžu dovolit dělat obojí, nebo alespoň určitě ne dobře. Tady je multidisciplinarita běžná, každý profesor je profesionální hudebník. Také vybavení našich studií a tříd je nesrovnatelné. Jako skladatelé máme k dispozici profesionální nahrávací studio se všemi hudebními softwary, klavírem i hudebními knihovnami.

Nemůže to být v zásadě i zcela rozdílnými podmínkami a platovým ohodnocením tam a tady? Přeci jen u nás profesoři nikdy neměli na růžích ustláno, pokud nešlo zrovna o práva či ekonomiku.

Je to tak. Když si vzpomenu na tu naší zasunutou třídu uprostřed paneláku na Hůrce ve staré školce, znova na mě padá ta tíseň. Je prostě vidět, že UCLA má peníze a začínám si myslet, že mít vysoké školy zadarmo, jako máme v ČR, není nejlepší nápad – pak kvalita výuky i vybavení vypadá, jak vypadá. Tady v LA mě vždycky znovu udiví i takové maličkosti, jako např. že profesoři odpovídají na emaily do pár hodin. Abych ale nebyla úplně nespravedlivá, dle mě to jde ruku v ruce právě s ohodnocením. Učit na UCLA je prestižní záležitost, která je náležitě ohodnocená penězi i sociálním statusem. Učitel na FHS má almužnu a musí mít většinou další práci či projekty, honit granty jak hladový pes, aby přežil. To se podepíše na výkonnosti i energii, kterou do toho chcete dát. A zároveň si těžko svého učitele stejně vážíte, když víte, že v létě musí provázet turisty po Latinské Americe, místo aby se věnoval akademické kariéře. Moje jediná naprosto skvělá zkušenost v ČR byla s Radanem Haluzíkem, skvělý profesor s podobným přístupem, jako je v LA. Ale i ten byl z fakulty vyštípaný. Vtipné je, že mě neustále i jako kamarád odrazoval od akademického světa, že to pro mě bude nuda, že se tam nehodím a že se mám věnovat hudbě a umění. Občas si na to tady vzpomenu a myslím si, že nakonec si udělám tak osobitý koktejl, že mi bude sedět jako plavky. Už teď mám v plánu udělat vlastní kurz na Digitální kulturu a kreativitu, který možná budu učit od září na FHS, ale hlavně bych ho ráda učila tady na UCLA.

Vraťme se k tvé hudbě. V Barceloně ses také sešla se zajímavými tvůrci jako je Francisco Lopez, který nedávno zahrál i v Praze. Jak proběhlo seznámení s ním a spolupráce na jeho skladbě pro tvůj projekt Glass Is Not That?

V podstatě jsem chtěla dalším způsobem využít jedinečnou zvukovou databázi zvuků českého skla, kterou jsem nahrála na Jablonecku. Nesušit si to doma pod polštářem, ale oslovit další umělce, aby s těmi zvuky pracovali. Francisca jsem potkala v Barceloně na soundartovém festivalu Storung, kde jsem s ním dělala videorozhovor pro můj blog minuskontrol. Takže jsem mu drze napsala, jestli by se nechtěl zapojit. A on kupodivu kývnul a skladbu dodal, dokonce jako první. Naprosto profesionální spolupráce. Kromě něj jsou na albu i další skvělí sound artisté a hudebníci jako můj oblíbený zvukový synestetik Slavek Kwi, Phon.o, I Love 69 Popgejů, moje maličkost a další …

Začátek minulého roku jsi vydala EP Shelter svého domovského projektu My Name Is Ann. Můžeš ho teď z odstupem nějak zhodnotit?

Křest byl minulý rok v dubnu v Akropoli, spolu s Moimirem Papalescu. Vyšlo pod Xproduction, odkud jsem zrovna teď odešla, neb mám lepší podmínky sama za sebe, přecházím k nově digitální distribuci Believe Digital. Ohlasy jsem zatím měla zřejmě nejpozitivnější ze všech alb. Možná se publikum víc otevřelo novým možnostem, možná vyrostlo, nebo už jsou otrlí a já víc pop, skoro mi chybí pár haterů, ale snad se zase ozvou, musíme si je hýčkat. Minulý rok se povedl, našla jsem nového bubeníka Filipa Tománka, který je skvělý, měli jsme dost nabídek na koncerty, zahráli jsme si na Colours of Ostrava, čímž se mi splnil jeden sen.
V současné době jsme právě začali pracovat na přípravě turné SHELTER EP, které odstartujeme na začátku června. Spolupracujeme na něm se skvělou pražskou partou Lunchmeat. Koncepčně to bude založené na tanci a pohybu, jak ve vizualizacích, tak i na podiu. Chtěla bych využít i videomapping a nějaké další interaktivní triky. Bude to magické, mocné a sexy. Spolupracuji na tom i tady s tanečníky na UCLA, použijeme jejich choreografie z našich kurzů. Je to taková transatlantická spolupráce.

Na konci dubna taky vyjde nové album remixů ze SHELTER EP. Podařilo se mi oslovit rozmanitou partu lidi. Už mi došly všechny skladby a musím říct, že jejich úroveň je fakt vysoká, jsem z nich nadšená, což se mi nestává často. Každý kus je skvělý sám za sebe. Budou tam tedy remixy od Jonathana Snipese (ex- Captain Ahab, Clipping) pod jeho novým pseudonymem PARTY SYSTEM, barcelonský Fernando Lagreca, temný Magnum 38 z Berlína a za Čechy Ink Midget, Prof. Neutrino, Pjoni a Sonja Vectomov. Ještě na poslední chvíli řešíme, jestli tu zvládneme natočit klip. Takže to bude takový celý jarní MNIANN balík…

Co říkáš na současný stav umrtvení trhu s hudebními nosiči. Nebo se hudba bude už pouze streamovat zdarma, či za pár babek a zpoplatněné budou v lepším případě už jen koncerty?

Já z toho hysterická rozhodně nejsem. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych žila v době, kdy by se ještě z hudby dalo skvěle žít – pro mě je to normální realita. Vývoj, kterému se buď přizpůsobíte, nebo ne. Dle mě už skoro nemá význam se o tom bavit, to je jako oplakávat mrtvou babičku pět let po pohřbu. Upřímně mě ani nikdy nenapadlo, že bych se měla živit jen prodejem alb, to bych asi umřela nudou. Interaktivita na koncertech je největší nátěr, já se strašně ráda s lidmi bavím, posílám panáky na baru bubeníkovi, seznamuji se s fanoušky, zajímají mě jejich názory, příběhy, inspirují mě. Navíc živit se jenom hudbou by mě taky nebavilo. Nemyslím si ale, že se hudba bude v budoucnu streamovat úplně zdarma. Dle mě se mění přístup ke koupi alb – dneska jde spíš o symbolickou podporu oblíbeného hudebníka nebo kapel, něco jako poplácání po rameni. A kam to povede? Jednoduše jako každá krize k větší kreativitě v hledání nových možností – nabídka speciálního merchandisingu, větší propojení hudby, reklamního a filmového průmyslu, propojení marketingových značek a tváří hudebníků…

Jak se díváš na dobrovolné příspěvky fanoušků či crowdfundingové servery? Myslíš, že v tom může být budoucnost? Osobně mám pocit, že u nás to funguje trochu jinak, než ve světě, tam se podporují zajímavé nápady, tady se spíš chytají známé osobnosti se scénou v zádech.

Crowdfunding je podle mě revoluční věc, naprostá demokracie, ale nám nikdo nic nedá, nebo aspoň tomu moc nevěřím. Na druhou stranu, jestli neseženu peníze na klip, třeba to zkusím. Ale štve mě, že nejnižší limit je padesát tisíc, no tak, já natočím skvělý klip za dvacet, tohle je plýtvaní zdroji.

Je paradoxní, že jak je jednoduché dnes distribuovat svoji hudbu na internetu, tak o to těžší je, aby si jí v tom informačním smogu vůbec někdo všiml. Sdílíš názor, že se dnes můžou prosadit spíš projekty, které jsou podepřeny nejpromyšlenější marketingovou strategií nebo věříš na virální šíření dobré hudby?

No, já bych posluchače rozhodně nepodceňovala – zvláště ty české ne. My jsme docela ostří a kritičtí, někdy až natolik, že si zapomínáme hudbu užít. Ovšem důležitá otázka je, na jak velké ploše se chcete prosadit – Čechy jsou malé, tady stačí, aby Tonda řekl Pepčovi plus mít jednoho kámoše, co vás bude pouštět v rádiu, nemusíte mít ani nějaký pořádný presskit, promofotky či profesionální videoklip a lidi budou chodit a za chvíli hrajete na Slavících. Ovšem pokud se chcete prosadit na větším trhu v zahraničí, tak to dle mě už bez marketingové strategie a nějakého aspoň poloprofesionálního agenta moc nejde – jsou to kontakty, ke kterým se jako jednotlivec prostě nedostanete, takže bez nějakého toho „gatekeepera” vám může zůstat spousta dveří navždy zavřených, i když jste sebelepší. Třeba na festivaly jako Sonar nebo Coachella prostě sám za sebe nemáte šanci. Možná dobrá chvíle zmínit, že někoho takového právě hledám… Neustále všechno produkuji a organizuji sama a je to docela schizofrenní.

Můžeš uvést nějaký příklad, jak to řešíš s marketingem ty? Jak „strháváš „ pozornost „davu“ a médií?

Chce to nebýt líný. Já jsem např. vymyslela minulý rok happeningy, na kterých se setkáváme s fanoušky a obtiskáváme je i nás zlatou barvou na trička. Ty pak prodáváme na koncertech i s historkami ke každému triku – máme zadky, prsa, prsty, nohy… Byla to fakt zábava, navíc se prodávají se skvěle, dle mě i díky tomu nápadu a originalitě každého kusu a ještě nás to sblížilo s fanoušky. Hudba pro reklamy, filmy, spoty, jingly – to je dle mě bez jakýchkoliv negativních konotací budoucnost všech hudebníků, kteří nemají „bokovku“ jako finanční jistotu. Navíc ty malé formy umožňují vyzkoušet si spoustu postupů, které byste pro svou vlastní tvorbu třeba ani neměli možnost vyzkoušet, je to trochu jako vystoupit z vlastní kůže. Tohle propojení se v podstatě děje dávno, a to nejen v komerční hudbě, ale i na naší „alternativní“ scéně. Vzpomínám, jak mi po jednom společném vystoupení na rádiu Sifon z WWW vysvětlil, že mám přestat držkovat a prostě nechat sponzory na plakátech. Většina českých kapel je nějakým způsobem částečně sponzorovaná – ať je to Redbull, OSA,… Rozdíl je asi v tom, že v ČR se na to ještě shlíží jako na jakousi zaprodanost, kterou bychom měli tutlat, zatímco v USA je to naprosto běžná strategie. Prostě si na to lidi musíte zvyknout, když nám nekupujete alba, no. Dobrý moment zmínit (a naštvat tím pár lidí), že OSA mi přispěla na pobyt v USA, takže oficiálně děkuji a myslete si každý, co chcete.

Kromě písničkové tvorby, vytváříš i sound art nebo různé jiné performance. Jak velké máš tvůrčí přesahy? Máš dojem, že umění by se mělo snažit o dosažení gesamkuntswerku nebo je výhodnější soustředit se na jednotlivé disciplíny samostatně a „nepřeletovat“?

Čím jsem starší, tím míň hranic mám a tím víc mám pocit, že jako jedinec můžete uskutečnit, cokoliv chcete, jen tomu dát energii. A hlavně se nenechat sešrotovat okolím, které vám bude tvrdit cokoliv jiného. U mě poslední dobou nějak dominuje pohyb a tanec – promítá se mi do všeho, co dělám. K tomu mě dlouhodobě fascinují nové technologie a jejich využití v umění. Snažím se, aby moje zvukové projekty nebyly jen technologická onanie, ale spíš využití technologie jako nástroje k realizaci nápadu. Přijde mi přirozené svévolně kombinovat disciplíny jako vizuální uměni, performance, scénický design, hudba, nová média dle potřeby. Rozhodla jsem se už programově neposlouchat okolí, které mi radí, jak si mám vybrat pouze jednu cestu. Tohle je můj život a raději si natluču na mém trojúhelníku hudba-žurnalistika-akademický svět, než abych to nezkusila a šla ve vyšlapaných kolejích.

Obecně si ale myslím, že je úplně jedno, jestli jste transdisciplinární umělec nebo se věnujete třeba pouze malbě. Důležité je zjistit, co je vaše cesta a brousit se jako diamant, zbytek je úplně jedno. Hlavně často by to mělo být i programově jedno, aby se člověk nenechal zviklat.

Tvůj soundartový projekt Sklo vyteklo z prasklé vany, poukazuje na úpadek sklářského průmyslu u nás? Používáš zde zvuky skla a zajímavý nástroj Cristal Baschet vyrobený právě ze skla. Můžeš tento projekt nějak víc přiblížit?

Projekt Sklo vyteklo z prasklé vany je založený na jedinečné databázi zvuků skla v našem regionu Jablonecka ve chvíli, kdy to vypadalo, že pád sklářského průmyslu, který tu živil většinu lidí, bude třeba zítra. Nechtěla jsem, aby ty zvuky zmizely navždy – když zmizí výroba, zmizí i zvuk. Zároveň mě zajímalo, proč vůbec taková situace nastala – chtěla jsem udělat takovou téměř etnografickou sondu, která dá místním možnost se k problému vyjádřit. Vymyslela jsem tedy audiovizuální projekt, který spojuje hudbu, rozhovory s místními lidmi a vizuály natočenými na místě a zapojila do něj pár dalších umělců. Vizualizace měla na starosti VJ Texa, design scény Linda Čihařová, kostýmy Hanele Poislová. Performanci jsme předváděli v Čechách několikrát, největší metou zatím pro nás bylo vystoupení na Nové Scéně Národního divadla.

Jak jsi vlastně přišla na Cristal Baschet a zvukové sochy? Jakou má tenhle nástroj genezi?

Na zatím poslední performanci v rámci Mezinárodního sympozia v Novém Boru jsem se rozhodla ji rozšířit – ve spolupráci s Kataláncem Martí Ruidsem, který je jedním z nejbližších spolupracovníků legendárních konstruktérů zvukových soch, stařičkých bratrů Baschetových, a HG ateliérem jsme postavili historicky první nástroj Cristal Baschet v České republice. Cristal Baschet je nejpopulárnější z jejich nástrojů, virtuózně na něj hraje na světě několik lidí, dokonce se i uvažovalo o jeho zařazení do symfonického orchestru. Ten náš český má navíc naprosto jedinečný design – je orientovaný vertikálně, nádherně barevný, vypadá jak španělský vějíř. Hodlám ho dál používat nejen pro performanci Sklo, ale i jako zvukovou sochu přístupnou všem k hraní, což je základní demokratická ideologie bratrů Baschetových – na všechny jejich nástroje může hrát každý, bez jakéhokoliv hudebního vzdělání. Ráda bych s Martím připravila i nás malý společný koncert dvou Cristal Baschetů – jeho španělského a mého českého. Se zvuky českého skla jsem realizovala minulý rok další nový projekt, interaktivní instalaci Von to není úplně přijemnej zvuk. V létě bude vystavena v Galerii města Pardubice a v srpnu s ní jedeme na Fringe Festival do Stockholmu.

Tím by se dalo navázat na fenomén, do jaké míry by hudba, potažmo umění, mělo být „angažované“ a reflektovat dění okolo, nebo zda by bylo lepší, když se bude držet tzv: „při zdi“, jen svých estetických, striktně apolitických východisek ?

Rozhodně by mě bavilo, kdyby v Čechách bylo víc extrémně politických projektů – nemáme příliš odvážných projektů, je to většinou trochu „přizdisráčský”, jako trochu jo a trochu raději ne. Já jsem pro každý extremismus v umění, posouvá to hranice, nutí vás vystoupit z vaší pohodlné zóny. V mém případě to je spíš tak, že angažovanost cítím v každém svém projektu, ale nemusí to být nutně politicky. Mě politika vlastně moc nezajímá, je to pro mě příliš abstraktní pojem, zajímají mě spíš její jednotlivé důsledky, které se projeví v osobním životě – např. když jsem téměř rok žila na staveništi u Florence, byl to pro mě silný impuls pro album The World Is My Oyster, které nakonec bylo celé o urbanismu a útěku z města i z osobního vztahu spjatého s místem. Obecně mě věci zajímají na osobní, intimní rovině a někdy se to s tou politikou promíchá, jako v případě skla.

Na kolik tě ovlivňují mimohudební inspirace pro to, co děláš. Filmy, obrazy nebo myšlenky. Co je pro tebe ten největší startér pro kreativní činnosti?

Strašně – filmy, knihy, uměni, a taky sny. A zejména pak ty erotické a vztahové. V době, kdy jsem psala diplomku na FHS, se mi dokonce zdály erotické sny každou noc, začala jsem je ráno dávat na Facebook a po par týdnech jsem dostala nabídku to vydat. Ovšem po dopsání diplomky se mi zas najednou přestaly zdát. Občas přijdou, to si je pak hýčkám a v té atmosféře žiji celý den. Taky se děsně ráda platonicky zamilovávám, ať už je to ve snu nebo ve dne nebo ve filmu, to mi hodně pomáhá vytvářet si takové slastné imaginární světy a vztahy, které se pak odrážejí v moji hudbě. Dost mě inspirují i historky, které se dějí mně nebo lidem okolo, pozoruji to, zapisuje se mi to všechno v hlavě a pak, když dělám hudbu, to zas samovolně vyplouvá a dává se to do nových, i pro mě často překvapivých a nečekaně smysluplných kontextů

Určitě v posledních letech prošel dalším vývojem i tvůj hudební vkus. Kdysi to byla více genderová dívčí uskupení. A co dnes? Sleduješ stále současné trendy, nebo máš už vyhraněný vkus, který upřednostňuješ, před neustálým atakem nového, nebo je to spíš o intuici?

No, můj vkus se vyvíjí neustále a dost velkou rychlosti. Jsem ten typ, co miluje nové věci, nové postupy, nové směry, experimentování. Stagnaci mám ráda jen jako vnitřní klidné pozadí, ale potřebuji neustále čeření vody na povrchu. Mám pocit, že moje hudba má jisté motivy, ale ty se neustále mění, posouvají, ale jádro je vlastně pro mě stejné jak teď, tak před x lety. V současnosti se například snažím nebránit písničkové formě, která ze mě přirozeně padá a ta už se zase sama začíná modulovat ve vlastní další fázi. Já se to nesnažím moc kontrolovat, ten zvuk si najde cestu ven sám. Jediné, v čem tomu procesu můžu za sebe pomoct, je zlepšovat se v technologických postupech, abych té skladbě dokázala rychleji a jasněji pomoct k porodu.

A co ten genderový kontext feministické kapely, který vám byl kdysi nalepen?

Vždy jsem měla jsem pocit, ze nám byl daný spíš násilím – byly jsme dvě holky a to už je přece důkaz, že jsme feministky, no ne? K tomu nás neustále zvali na genderové festivaly a akce. Ovšem postupem času jsem si začala uvědomovat, že lidi čtou moje texty jinak, než bych chtěla – díky genderovému kontextu z toho byla taková křečovitá karikatura. Přitom to byla a vždycky je oslava mužů. Já se nikdy necítila znevýhodněná jako žena. Naopak mám pocit, že v naší společnosti jsou ženy pěkně emancipované, často zvyklé velet ve všem a muže mít jako toho troubu, kterému je třeba všechno připomínat, kontrolovat ho. Měli bychom podpořit muže, aby našli novou vlastní rovnováhu ve světě těchto dominantních žen, které chtějí, abyste vynášel koš, čůral v sedě na prkýnku a zároveň je klátil jako macho.

Hudbu nejen vytváříš, ale taky o ní píšeš. Dokázala bys nějak „v kostce“ shrnout dění na současné české elektronické, potažmo alternativní scéně očima publicistky ve srovnání s tím, co se děje ve světě?

No, to je spíš na velkou esej než odstavec v rozhovoru. Svět není jedna globální scéna, ale tisíce malých scén, jako ta v České republice. Ale naše scéna je dle mě i přes svůj malý rozsah dobře živelná, rozmanitá, zábavná i zneklidňující. Ale taky hodně zacyklená do sebe, protože je mrňavá. Všichni se znají, všichni se kamarádí nebo nekamarádí a vytváří to sítě, které jsou někdy zdravé a někdy nezdravé. U nás hodně záleží na sociálních kontaktech, lidi se potkávají v kavárnách a na pivu a kují pikle.

A kam Knoflenka směřuje do budoucna?

Nevím, jestli to dokážu říct jasně, ale cítím, že jsem na svojí cestě a že se nemusím ničeho bát. Jako by mě něco silného táhlo na provaze a přitahovalo k sobě. Moc se tomu nebráním, naopak odhrnuji všechny větve z cesty a snažím se už moc nezakopávat… Makat jak šroub a moc se neohlížet doprava, doleva ani zpět.

www.mynameisann.com/my.html