Americká skupina Negativland je vysoce konceptuální záležitostí a „divokým“ výzkumným ústavem mediálních studií zároveň. Vznikla koncem sedmdesátých let v San Franciscu (její název i název jejich vydavateství Seeland byl inspirován krautrockovými ikonami Neu!) kolem Marka Hoslera, Richarda Lyonse a Davida Willise (známého i pod značkou Weatherman). Alba skupiny jsou hudbou jen zpola – pomocí páskových manipulací a fragmentů podobných rozhlasovým pořadům Negativland odhalují zádrhele a zákonitosti mediální manipulace. Jsou toho názorum, že téměř jakákoli informace, kterou současný člověk přijme, je vzápětí zpochybněna množstvím jiných, protichůdných sdělení. Žijeme tak v absurdním světě, který je stravován skepticismem a v němž není možné najít východisko v podobě nezvratné pravdy, neboť pravdou je vše – i když často jen na příslovečných 15 minut. Satirický způsob, jímž Negativland reagují na svéráz mediálního světa, je trnem v oku mnohým představitelům pop kultury a businessu. Jestliže v případě Pepsi Coly měli vtipálci docela štěstí a v případě falešné tiskové zprávy o rituální vraždě dokázali, že císař je nahý, singl U2 (1991) tvářící se jako dlouho očekávané album popových gigantů, je dodnes předmětem soudních tahanic a vysloužil skupině pověst pionýrů v oblasti alternativních řešení autorských práv a obhájců umělecké svobody. O světě, kterému nastavují pokřivené zrcadlo, hovořil Don Joyce.
Nejste v Negativland od samého začátku. Co vás na nich oslovilo a přimělo přidat se k nim? Jaké tehdy byly motivace a cíle skupiny?
S Negativland jsem se zapletl prostřednictvím svého rozhlasového pořadu Over The Edge v období jejich třetího alba A Big 10-8 Place (1983). Na čtvrtém, Escape From Noise (1987), jsem se podílel coby studiový host. Ale ještě dřív skupina chodila na má show a živě je do éteru mixovala způsobem, kterému se dnes říká collage mode of broadcasting. Do té doby jsem byl úplně obyčejným disjockeyem, který právě přestal s malováním a dětinsky se zamiloval do rádia. Pouštěl jsem jako kdokoliv jiný, jednu desku za druhou, trochu neobvyklé žánrové kombinace, ale nic, co by se opravdu lišilo. Instinktivní přístup Negativland, kteří k vysílacímu studiu přistupovali jako k mixážnímu pultu, byl odhalením něčeho, s čím bych sám nikdy nepřišel, přestože jsem měl vágní představu, že rádio by také mohlo být uměním. Ale ani jejich cíle tehdy nebyly ještě zcela jasné, máloco se plánovalo, promýšlelo nebo diskutovalo. Zkrátka se objevili a začali jsme. Naše vnímavost a senzibilita se setkaly ve šťastné konstelaci. Pokud jsme na začátku měli nějaký hlavní cíl, byl to humor. Chtěli jsme se bavit a přitom být zábavní. Humor všechno překlene a je zároveň prostředkem i výsledkem. Je tím největším motivátorem, protože úspěšně odolává „výkladům“ všeho druhu. Byl jsem si vědom, že provádíme seriózní přehodnocení role, která se od rádia očekávala (a stále očekává). Už tehdy jsme samplovali ze všech médií. „Komponovali“ jsme podle chaotických klíčů, ale stále jsme si uvědomovali obsah a význam použitého materiálu. Začali jsme editovat nalezené pásky tak, aby sdělovaly věci, které nikdy nebyly zamýšleny atd. Zpětně viděno to vše vypadá velice seriózně, ale možná jsme se jen snažili o pořádný rádiový žert. Kdo ví? Tento „trénink“ (podnícený mým zájmem a zkušenostmi s rozhlasovou produkcí, magnetogony atd.) mi pak umožnil hladce zapadnout do studiové části práce Negativland.
Vidíte Negativland jako kapelu, která má za nástroje samply a útržky zvuků?
My mícháme nalezené dialogy s originální nebo manipulovanou hudbou a zvuky. Někdy je tento dialog „hrán“ jako instrument a někdy ne. Vlastně nevím, jak říkat tomu, co děláme. Co se týče hudby, až příliš pracujeme s obsahem, na druhé straně jsme až moc muzikální na kategorii mluvené slovo…
Jak Negativland komponují své skladby? Máte počáteční ideu, kterou pak dotváříte nalezeným materiálem na dané téma?
To je různé, ale většinou je na začátku zvukový materiál, na který narazíme a který inspiruje vše ostatní, co je potřeba k dokončení skladby. Inspirace, zdá se, vždy přichází z míst, kde se nachází dostupný materiál. Asi nikdy jsme nevyhledávali materiál, který by ilustroval něco, co jsme si jen tak vymysleli. Jsme impresionisté, možná víc ovlivněni směrem zvenčí dovnitř než naopak a lehce kolébáni okolním světem. Pracujeme z různých koutů světa, takže si věci předáváme tam a zpátky poštou. Mark přinese a nahraje nejvíc hudebních nápadů a pak se sejdeme, abychom vše smíchali, sestříhali atd.
Jedním ze stálých témat Negativland je hraní si s médii. Příkladem je příběh alba Helter Stupid nebo informace na vašich stránkách, že se skupina rozpadla. Co je v pozadí těchto mediálních „senzací?“
No, a budete věřit tomu, co vám teď řeknu? Vidíte, a o to jde. Na tom stojí celý koncept turné TRUE/FALSE. To je celý náš dnešní intelektuální život. Téměř každá informace, na níž během dne narazíme, je pouhou šuškandou médií, a téměř každý názor, který vyslovíme, je derivátem toho, co nám řekl nějaký stroj, a nikdo z nás nemůže osobně ověřit absolutní pravdivost žádného z nich. Jsme stále jen atakováni vzájemně se negujícími protiklady, analýzami a znovu a znovu formulovanými prohlášeními o tom, jak v určitém bodě se už nedá spoléhat vůbec na nic. Pak si můžete začít myslet, že vše, co víte a znáte, je špatně, nebo brzy bude. Od zpráv přes vědu, zdraví… doplňte si sami, „pravda“ trvá jen velmi krátkou chvíli před tím, než je odhalena jako omyl. Nebo naopak. V každodenní přílivové vlně „důležitých“ informací se nakonec naučíme, že nelze věřit žádné z nich. Vše je okatě nacpáno zaujatostí, agendou, propagací a podprahovými motivy a jednotlivec už nemůže rozeznat, co je pravda a co není, protože jeho duševní bohatství a zásady už dávno nejsou zakořeněny ve zkušenostech z reálného světa, ale ve zkušenostech z výstupu médií – v malém prostoru mezi očima a obrazovkou. Nic se nám neděje, vše se děje pro nás. Deska Helter Stupid byla první hou s tímto zjištěním formou evidentně (jak jsme si mysleli) falešné tiskové zprávy o tom, že nepojedeme na turné, protože naše píseň Christianity Is Stupid byla důvodem k vraždě rodičů, které se dopustil teenager kdesi v Minnesotě. Chytilo se toho několik médií, která přetřásala, jak může hudba dohnat děti k zabíjení, a my jsme si mysleli, že se nejedná o nic víc než o parodii na žurnalismus lovící senzace za každou cenu. Brzy jsme ale zjistili, že příběh je brán naprosto vážně, přikrášlen, aby odpovídal tomu, co se tehdy chtělo, a nejen že mu všechny noviny věřily, ještě ho od sebe kopírovaly a šířily dál. Mluvilo se o tom v rozhlase, v časopisech a nakonec přišli z lokálních televizních zpráv udělat s námi rozhovor. Tohle všechno se mohlo kdykoliv zastavit. Stačilo, aby kdokoliv z novinářů zavolal do Minnesoty a zjistil si fakta. Nikdo to neudělal. Takže jsme zjistili, že novináři neověřují informace, ale jednoduše kanibalizují ostatní zdroje a přepisují a přetiskují věci, o nichž nezjišťují, jestli se doopravdy staly. Jestli je nějaké sousto dostatečně šťavnaté a oni o ně stojí, nehraje pravda roli. Do jaké míry takto vzniká zpravodajství? Co myslíte? Chceme říci, že jsme se všichni stali oběťmi přeinformované společnosti, v níž je vše podezřelé a „pravda“ se denně mění. Sledoval jste média? A myslíte si teď, že je čokoláda zdravá nebo nezdravá? A vejce? Lék, který právě stáhli z trhu – nebyl donedávna perfektní? Máme pásku, na níž stále opakujeme: „Čím více sledujeme televizi, tím nebezpečnější nám připadá svět.“ A internet tento fenomén vyšrouboval jako nikdo předtím. Takže nakonec budeme věřit jen tomu, čemu chceme, co se nám líbí a co sedí našim soukromým ideologiím. Skutečnost se do toho málokdy promítne. Možná vás můžeme tak trochu vrátit na zem tím, že vám ukážeme, jak snadno ze sebe necháte dělat hlupáky a jak je záplava podezřelých informací neužitečná. Život půjde dál a dá se prožít pouze za použití selského rozumu, ať je vaše televize zapnutá nebo ne. Ale potřeba „být informován“ je zvykem, kterého je těžké se zbavit. A pochopitelně – něco JE pravda a to nás drží u přijímačů. Tohle je kritický paradox moderního vnímání, který se bude nezadržitelně řítit celým stoletím. Nejlepší možnou obranou je poznání. A prototže umění je formou poznávání, může být i způsobem sebeobrany.
Znepokojuje vás, že se vaše aktivity občas obracejí proti vám? Vím, že Mark si často stěžoval na množství telefonátů a e-mailů týkajících se rozpadu skupiny inzerovaného na vašich stránkách.
Všechno je voda na náš mlýn. Jsem si jistý, že ať se stane cokoliv, budeme to umět využít.
Snaží se Negativland schválně začínat boje se společnostmi a korporacemi?
Ne, my rozpoutáváme boj s koncepcemi, ne se společnostmi. Jen se stává, že společnosti, které si myslí, že mají na některou koncepci patent, si to občas berou až moc osobně. Pepsi k nám byla velmi milá, díky. Věděli o našem albu Dispepsi, poslechli si ho, řekli: „No, Beck to zrovna není“ a nechali nás být jako někoho, koho lze ignorovat. Nebo jako reklamu zdarma, jeden nikdy neví.
A jak jste se poučili z incidentu U2?
Z toho tedy pořádně! Ale už je to starý příběh a nebaví mě o něm mluvit, takže vás zkrátka odkáži ke knize a CD Negativland The Letter U And The Numeral 2, kde najdete kompletní příběh toho, jak se skupina potkala s kriminálnickou hudbou velkého světa. Ještě je toho na tomto poli potřeba spoustu vyřešit, jak ve stručnosti shrnuje naše motto Fair Use For Collage.
Všimli jste si, jak U2 samotní adaptovali některé myšlenky Negativland do koncepce svého turné Zoo-TV?
No, měli tam dobré nápady, nejen naše. Každý by měl mít svobodu použít cizí myšlenky v kontextu umělecké tvorby. Slovník nedefinuje umění jako business, přesto byly všechny umělecké proudy během minulého století kolonizovány zákony komerce. Nyní, v době kořistnické technologie, jsou tyto vlastnické zákony hrozbou pro uměleckou integritu a budoucnost umění. První obětí byla koláž, přestože se jednalo o nejdůležitějsí a nejsymptomatičtější uměleckou formu dvacátého století. Úplně jsme ztratili vědomí toho, že umění vždy bylo a mělo by nadále být sdíleno, znovu a znovu používáno a redefinováno společností, která je vytvořila, ne majetkem imunním vůči recyklaci a znovupoužití jakéhokoli druhu. Jak mrtvé a nepoužitelné umění chceme? Vždyť je to v rozporu se samotnou podstatou lidského umění, které vždy bylo hluboce a kouzelně založeno na krádeži od pouhého opičení se až do současnosti. Tak jsme se přece dostali tam, kde nyní jsme, a pokud ztratíme schopnost přetvářet to, co nás ovlivňuje, nemáme žádnou budoucnost. Promiňte, „majitelé kultury“, že vás tak straším, jedeme dál…
Důležitou součástí práce Negativland je způsob, jakým reflektujete média a novinové zprávy. Jak byste popsal stanovisko skupiny k této problematice? Jste analytičtí, kritičtí, satiričtí…?
Kombinace všech přístupů. Ale nemyslím si, že se jen hrabeme v médiích. Jen se tu a tam vyskytne něco použitelného.
Média se v současnosti obracejí sama k sobě, téměř postmodernisticky zveřejňují články a analýzy svého působení a dopadu. Ztěžuje to nějak vaši práci?
Tento faktor opravdu vše trochu komplikuje, ale ne nezajímavě. Všímat si, jak především reklama využila popularitu skepticismu v rámci svých vlastních sdělení, a jak se to všechno stává podivným zrcadlovým sálem, se například promítlo do mých zájmů, které se od specifik reklamního průmyslu přesunuly k všeobecnějšímu uvažování nad PRAVDIVÝM / NEPRAVDIVÝM.
Jste ovlivněni dílem Marshalla McLuhana nebo Noama Chomskyho? Cítíte sounáležitost s McLuhanovou teorií horkých a studených médií?
Mnohem víc s McLuhanem než s Chomskym. McLuhan nemá žádný očividný politický program, což je přístup ke společnosti, který sdílím (volám a radím: žádnou ideologii!). A jeho práce je mnohem provokativnější. Horká nebo studená? Samozřejmě, až na to, že se mi pořád plete, která jsou která.
Přestože neznám žádnou jinou skupinu, která by dělala to, co vy, napadá mě několik jmen, u nichž lze vysledovat podobnost. Například Residents. Jejich postoj během celé kariéry byl zůstat v anonymitě a volně pracovat s různými médii. Jsou pro vás spřízněnými dušemi? Myslíte si, že pracují na podobném poli jako Negativland?
To nevím, takové věci by asi měl posoudit někdo jiný. Řekl bych, že někdy ano, někdy ne. Jednou jsme spolupracovali na show Residents a všechny je poznali, ale pak jsme nějak ztratili kontakt. Myslím si, že jsme prostě dvě z mnoha podivných entit, které víc, než cokoliv jiného, definují hudební dění kolem sanfranciské zátoky.
Tak jinak. Jaké skupiny nebo umělce v současnosti obdivujete?
Johna Zorna, No Doubt, People Like Us, Otoma Yoshihida, Stockhausena atd. atd. Já tyhle top ten záležitosti nemám rád, protože jsou všechny falešné a nenesou žádný význam. Kdo by stál o hudební svět redukovaný na několik jmen a možností, když tím nejúžasnějším v hudebním světě je různorodost a mnohost? Mám rád spoustu hudby ve spoustě různých časů, prostorů, souvislostí. Když o tom ale mluvím, málem bych zapoměl, že už vlastně hudbu skoro neposlouchám jen tak pro radost, ale například – ve velkém množství – kvůli svému rozhlasovému pořadu. Jestli to chcete vědět, mám teď z hudby pocit nudy, protože si myslím, že vše, co bylo možné, už bylo uděláno. Hudba je mrtvá – to je můj slogan, s nímž čelím nevyhnutelnostem 21. století.
Dlouho se zdálo, že Negativland vydávají rozhlasové pořady, ne hudební alba, která by byla soběstačnou entitou. Měli jste k tomu nějaký důvod? Jak se vám pracovalo s médiem rádia?
Teď budu opravdu mluvit jen sám za sebe. Rádio je mým nejoblíbenějším médiem, je mnohem zábavnější a více uspokojující než studiová práce na deskách. Každotýdenní práce v rádiu přináší spoustu syrového materiálu a my z něj sestříháváme to nejlepší. Nahrávání alb nám obvykle zabere roky, takže rádiem taky někdy utloukáme čas. Studiová práce je pro mě neuvěřitelně pomalou a nezáživnou obdobou pravidelné, časté, úzkoprofilové, relativně spontánní a časově kreativní činnosti v rádiu. Rádio je to místo, kde mohu doopravdy volně experimentovat s myšlenkami, které dostanu na deskách, a mohu být v živé interakci s publikem, aniž by mě vidělo. To je úžasné, spousta zábavy a mohu pracovat s časem tak, jak to na deskách není možné. Nahrávání alb je ale zase úplně jiný druh práce, precizní a promyšlený. Musíte mít pod kontrolou každý detail (což v rádiu úplně nejde), což mi vyhovuje, ale v okamžiku, kdy shromáždíte materiál a musíte s ním dál pracovat, úplně vás přestane bavit, je vám z něj nanic, protože jste ho slyšeli už tolikrát… A jen čekáte, jestli ten materiál vyjde, těšíte se na budoucnost; bez rádia bych to vzdal. Nelíbil se vám pořad tento týden? Jémine, musím příští týden udělat lepší…
Je vaše práce těžší s tím, jak nás média stále více otupují ze stále více zdrojů? Lidé jsou čím dál víc zmateni rychlostí technologií a média mnohdy používají podobné prostředky, jako vy.
Znovu narážíte na výše diskutovanou skutečnost, že současná média absorbují a analyzují sebe sama. Idea turné TRUE/FALSE tkví především v popisu zmatení kolem médií. Ale my jsme také média! Vše, v co doufáme, je dostat se do hlavního proudu a navrhnout několik perspektiv, zakotvených v moderním noise, z nezávislých a zábavně-kritických pozic. A jaký dopad to má? No, ve větším měřítku asi skoro žádný, ale počítám, že tak děsivě oddanou poštu od fanoušků nemá každá skupina. Takže zasáhneme málo lidí, ale zato pořádně – staneme se pro ně důležitou součástí kultury.
Jak vnímáte internet coby médium pro práci kapely? Otvírá možnosti, které jste si dřív nedovedli představit?
Ano, tyhle možnosti neustále sledujeme, ale ten zatracený internet je na celodenní úvazek, pokud to máte dělat pořádně. Je těžké obětovat internetu tolik pracovního času. Máme skvělého webmastera, ale aby stránka splnila svůj účel, měla by vycházet z nových koncepcí, vlastních jen internetu. A na to jsme příliš rozptýleni po světě i jinými aktivitami.
[S laskavým svolením Perfect Sound Forever]