Rod Rojas je finanční poradce a člen Libertariánské strany Ontaria. Svou úvahu Co je v nepořádku se „soudobou vážnou hudbou“? (What’s Wrong with „Contemporary Classical“) zveřejnil přibližně před týdnem na stránkách Ludwig von Mises Institute, což je centrum propagující politický a ekonomický liberalismus.
Obsah jeho úvahy se dá shrnout jasně: Soudobá hudba se nedá poslouchat a stát by neměl vydávat peníze daňových poplatníků za podporu skladatelům. Autor nijak podrobněji nerozlišuje, o jaké soudobé hudbě mluví, staví proti sobě „nadčasovou krásu a vyrovnanost“ klasické hudby a skladby soudobé, které jsou „ …tak těžko stravitelné, že byly zredukovány na standardní délku přibližně deseti minut, čímž zůstává v programu dostatek prostoru pro hudbu, kterou publikum chce skutečně slyšet.“
Dobu po druhé světové válce kreslí jako úpadkovou v kontrastu s předcházejícími staletími, v nichž volný trh na poli umění fungoval a peníze z daní se nevyhazovaly za nesmysly:
„ Až asi do poloviny 20. století museli skladatelé dělat radost publiku, které si jejich díla kupovalo. Dokonce i avantgardní skladatelé, kteří neuměli vyhovět masám, měli skupiny podporovatelů nebo jednotlivé patrony: buď také umělce nebo příslušníky elit pocházející z kultivovaných rodin s vytříbeným porozuměním. Skladatelé, jejichž hudba nebyla důležitá pro nikoho kromě nich samotných, byli v tomto procesu odstraněni jako plevel.
Dnes se hrají skladby právě těchto skladatelů, kteří znají pravidla hry v byrokratickém systému; je to propletený systém vládních grantů a akademické politiky. Trh naštěstí stále dokáže rozpoznat talent. Dobrým příkladem může být výjimečný skladatel Philip Glass, který prodává CD vydaná u těch nejprestižnějších vydavatelů a na jehož opery a koncerty si lidé skutečně kupují lístky. Existují určité výjimky, ale dokonce i Philip Glass dostává přímé či nepřímé dotace.“
Pokud jde o míchání starých mistrů s novými disonancemi, má docela pravdu: Pro abonenty České filharmonie je zařazení moderního kusu mezi dva Beethoveny spíše utrpením (pro hráče asi také). Když se ovšem nová hudba prezentuje na svém písečku, najde se kupodivu dost masochistů, kteří za lístek zaplatí, jak dokazuje návštěvnost třeba právě probíhajícího festivalu Contempuls. Jinak jsou ale Rojasovy argumenty poměrně zkratkovité; některým se věnuje diskuze, která se pod článkem rozběhla – pochopitelně tam přispívají především názorově spříznění čtenáři. Bylo by například zajímavé důkladněji rozvést srovnání současné státní podpory umění a podpory ze strany panovníků či církve, jak fungovala v minulosti, nebo připomenout, že provádění té „krásné a harmonické“ klasické hudby je rovněž příjemcem státních dotací. Každopádně jde o člověka, s nímž by alespoň stálo za to se o smysl státní podpory umění pohádat.
