- Inzerce -

Loïs Le Van Sextet: The Other Side; wESTAMAN

Loïs Le Van Sextet: The Other Side

wESTAMAN

Hevhetia (www.hevhetia,com)

 

Jiná cesta, odlišný přístup? Zřejmě ano, pokud jsme zvyklí, že francouzští šansoniéři jsou výrazní, podmaniví, plní emocí. Samozřejmě: Loïs Le Van typický šansoniér není, do svého projevu se snaží vmíchat něco komornosti, něco jazzu a něco popu, a tak Le Other Side vyznívá poněkud matněji, než bývá u francouzských zpěváků zvykem. Naznačuje to už fakt, že na obalu nečteme pouze jméno hlavního interpreta – je tu uveden Loïs Le Van Sextet. A právem. Trumpetista a křídlovkář Thomas Mayade, mellophonista a hráč na lesní roh Manu Domergue, klavíristka Sandrine Marchetti, kontrabasistka Leila Renault a bubeník Roland Merline nejsou pouhým vokalistovým doprovodem a tam, kde přejímají vůdčí pozici, ať v celistvém souladu nebo v postupně přebíraných sólových partech, je zřejmé, že jsou zcela jasným pozitivem alba. To oni většinou udávají tón neobvyklým vstupem do deseti šansonů (pouze Home řeší zpěvák počáteční acapellovostí), to oni vytvářejí ochranné balení vokálu, když ho obhalují přeprškováním a (vy)nahrazují tak jeho určitou monotónii, to oni přičarovávají atmosféru naléhavosti, ať jde o vyčkávavý klavír, výraznou trubku, uklidňující lesní roh, neokolkující basu nebo rozšumělé bicí. Le Van je nejlepší tam, kde se přizpůsobuje hudbě a jenom pobrukuje, jakmile se prodere do popředí, je přímočaře táhlý, až protahovačský, jeho měkký a spíše vyšší timbre o nevelkém rozsahu je mimochodně nivelizující, jako kdyby neustále opakoval jednu písničku v oněch jedenácti obdobách, ačkoli se snaží proměňovat důraz, rytmus, maximum nebo minimum síly, jakkoli se snaží kouzlit, upadá do obdobné machy. Nejvíc mu ještě tak svědčí zahalenostnější témata jako Venture; pokud však vtrhne do jazzujícího souladu kolegů, naruší ho, působí až rozčilujícím dojmem, aniž je to zřejmě záměr. Právě jeho střídmý hlas co do rozpětí, navýsost nešarmový a spíše obligátní, mu nedovoluje  ve většině případů být sdělivější, průkaznější, citlivější nebo tajemnější. Nadto mi připadá, že někdy nevystihne jemnou nuanci skladby (naříkavý tón v Old and Wise), naopak jeho Sleepless Lullaby je skutečně neukolébavková, můžete mi věřit. Takže: spíš bych se napříště těšil na album zmíněné pětice hudebníků, a to by klidně mohlo být bezzpěvné.

To ambientní projekt norských experimentátorů Erlanda Dahlena, Hallvarda Hagena a Bjorna Charlese Dreyera s kytarami, basou, ukulelem, perkusemi a především s všepřítomnou elektronikou, nazvaný wESTAMAN, se vymyká obdobným ambientnostním přehršlením. Vznikl ve středisku Mtoni Marine v Zanzibaru a potýká se s vodou, mořskou hladinou i podmořskou hlubinou v různých ne bezpečných podobách a ve skladbách, jako je Hydrophone Blues, Submerge nebo Endemic engines, je skutečně přítočno až přívalno, chrumlavo, odbíjivě tu zní punkevní střechýly zvuků, rozhalné průsakování, jde o příval, který může vše odnášet s rozléhavou tajnosnubností. Hydra hydrofónie je tu zapikolovaně vzdýmatelná, s náporem kocábkovského plynutí, proplouváme mořskou fatamorgánovostí, existuje-li něco takového, zdánlivě neslučitelné prozvuky latinskoamerikánské rozcinkávanosti se potýkají s levnětonážní melodičností, přímo prociťujeme vlnopětí oceánských štrek i varující předpotopno, pronorné rumplování, pádlující rachotnost i rozprostíravost velebnění širé hladiny. Ale hned nato se vzryvná nástražnost a zabouřněná výstražnost promění v záchranné pásy zvukových vlnolamů, potichlostní převalivost za bezvětří a kolísání takřka bez hnutí se převalí do vývratné vřídelnosti a velkolepného vizionářství, různozvučné odmršťování a řádivé rozporování vyústí do pobouřkové nahloučivosti. Těch svorek je tu víc, proviřují je výtlučky nezáhubného odpočítávání, tajnosnubné odhalování tajemna podmořských hloubek i jejich vylíbeznění. Přitom všechny zvraty mají svoji logiku, ať průtočnou či zátočnou, a vyvolávají odezvu rozhalné návaznosti, splývavého proviřování a provazování, jako by šlo o osmidílnou suitu, která by mohla nést pojmenování Hlubinná tajemství. Jak říkám: ambientní pokušitelé už se vydali ze svých křižovatek po nejrůznějších stezkách od pólu k pólu, ale ne všichni svým norováním svedou tak zaujmout jako wESTAMAN.