Hudobný fond (www.musicaslovaca.sk)
Kdo jen trochu sleduje hudební dění v Bratislavě, tomu nemůže uniknout, kolik nitek se sbíhá u klarinetisty Ronalda Šebesty. Těžko se bude hledat soubor – lhostejno zda nové nebo staré hudby – ve kterém by nehrál, ať už jako stálý nebo hostující člen. To, že se suverénně pohybuje jak v nové tak ve staré hudbě, ukazuje, že pro zapáleného interpreta je HUDBA vlastně jen jedna – projevující se v nekonečnu rozmanitých podob.
Další z mnoha příležitostí, kdy můžeme jeho hru slyšet, je Lotz Trio – soubor basetových rohů, což bylo obsazení oblíbené zejména ve Vídni na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. U vzniku této nástrojové kombinace stál charismatický vídeňský klarinetista Anton Stadler (1753-1812). Nástroj sám se rozšířil z Pasova (kde byl šedesátých let osmnáctého století vynalezen bratry Mayerhoferovými) po Německu a do Vídně i dalších podunajských měst. Prešpurský nástrojař Theodor Lotz byl tvůrcem mozartovského modelu, který v novodobých replikách používá i tento po něm pojmenovaný soubor. Lahodný a dokonale homogenní zvuk tria umožňuje bezproblémové křížení hlasů. Toto obsazení představuje jeden z ideálů komorní hudby.
Lotz trio zformovali bratři Róbert a Ronald Šebestovi spolu s rakouským hráčem Andreasem Finkem. Základem repertoáru jsou dobové skladby či jejich původní úpravy. Skladatel Daniel Matej pak přišel s nápadem nové tvorby pro toto povýtce historické obsazení. Za dalšího přispění Martina Burlase, Mariána Lejavy, Daniela Mateje, Boška Milakoviče a Marka Piačka vznikl repertoár, který nám představuje CD Slovak Period & Contemporary Basset Horn Treasures obsahující kombinaci soudobé a historické hudby v mimořádně zdařilém poměru. Výrazové polohy se střídají, kontrast mezi odlehčenou hudbou osmnáctého století a existenciálně zabarvenými projevy současných autorů ukazuje rozmanitost a rozpornost dnešního i tehdejšího života z různých stran. Pozoruhodné je, že Lotz Trio používá jak pro historické, tak pro soudobé skladby téměř výlučně středotónové ladění.
Celým CD se vinou jako červená nit jednotlivé části osmidílné skladby Marka Piačka Pustatina, původně koncipované jako hudební předěly k předčítání Pustiny T.S. Eliota. Piačkovi se zde – podle mého názoru – podařilo posunout svůj skladatelský projev do nové polohy, v níž se jeho talent plně rozvinul do osobitého výrazu. Po letech žertování s bizarností a banalitami se najednou ukázalo, že je schopen až hieratické vážnosti, materiálové asketičnosti, výrazové uměřenosti a mimořádného citu pro nástrojový zvuk. Přestože jsou si všechny části podobné, každá má svůj osobitý charakter. Piaček zde dokazuje, že i těmi nejprostšími prostředky je možno dosáhnout silného účinku – pokud to někdo umí!
CD otvírají první dvě části tohoto cyklu, které ladí do zklidněného, meditativně usebraného poslechu. Následující Divertimento (výběr pěti částí z 33 Divertissement) Juraje Družeckého nás ostrým střihem přenáší do Bratislavy závěru osmnáctého století. Laškovnost klasicistního stylu přináší odlehčení, ale Družeckého hravá virtuozita dává zároveň vyniknout střídmosti předchozí Piačkovy hudby.
Boško Milakovič ve své skladbě The Inner Singers a Daniel Matej v 3m für W. A. M zkoumají zvukově-barevné možnosti basetových rohů každý ze svého úhlu: Milakovič chápe nástroj jako resonanční prostor lidského dechu, resp. zpěvu a vytváří záhadně plynoucí zvukové masy s vysokým výrazovým účinkem. Z ticha se vynořující, repetitivní zvukové události působí naprosto uhrančivě. Daniel Matej ve své „poctě Mozartovi“ prověřuje (jak sám říká) „nosnost historických i vlastních kompozičních klišé“ a daří se mu jejich zvláštní kombinací vytvořit celek výsostně zajímavý. Přerytmizování mozartovského tónového materiálu vsazované do minimalisticky střižených ploch šumových efektů způsobuje zvláštní napětí, které rozpouští až návrat dalšího dílu Piačkovy Pustatiny a po ní odlehčená Röslerova Partita.
Pozoruhodný dílem je Plavba proti noci Martina Burlase: skladatel zde používá jakési téměř neo-romantické pseudochorální sazby, která ovšem v tomto anachronickém nástrojovém obsazení vyznívá vysloveně znepokojivě. Ačkoliv je to hudba tonální, vyčnívají z ní disonance. Zámlky v hudebním proudu – pozvolna, ale neústupně deroucím se vzhůru – pak jen zvyšují napětí. V Burlasově podání i relativně konvenční sazba a omezení se na tonalitu vede k velmi neobyčejnému výsledku.
Fascinující A ria (for L otz T rio) od Mariána Lejavy těží zejména z homogenního zvuku souboru, kde tři nástroje dokonale splývají do zjitřeně expresívního hudebního proudu. Ten je ve svém průběhu až sochařsky hněten a tvarován pomocí těžko uchopitelných rytmů, aby v závěru dospěl k vyvanutí. Zklidňující poslední část Piačkovy Pustatiny pak tvoří výmluvnou tečku za celkem, který zanechává hluboký dojem jednoty v rozmanitosti a podle mého názoru patří k tomu nejzdařilejšímu, co na Slovensku v posledních letech vzniklo. Po hudební, dramaturgické i zvukové stránce snese CD Slovak Period & Contemporary Basset Horn Treasures evropská měřítka.
Nejde tu jen o vysokou hráčskou úroveň, ale také o jasně definovaný umělecký názor a schopnost dramaturgicky vystavět přesvědčivý celek. Každá skladba přináší jiný kontrast, i návraty historických skladeb vyznívají v této souvislosti jako objevy a díky novému kontextu máme možnost i tuto hudbu uslyšet nově: najednou už to není jen příjemná, „uchu libá“ hudba historického stylu, ale vyniká zde důmyslná kompoziční práce v rámci zase jinak zúženého výběru. Jak Juraj Družecký (1745-1819), tak Johann Josef Rösler (1771-1813) jsou skladateli, které je vhodné připomenout a v dané souvislosti jsou znamenitými protihráči současné mladé generaci. Vzájemná kontrapozice slouží oběma stranám k dobru. Lotz Trio je už několikátou rukavicí hozenou ze Slovenska k nohám našich interpretů. Odváží se ji někdo zvednout?