Střední Evropou se před nedávnou dobou prohnala tři poněkud méně známá japonská audioteroristická komanda Napalm Dead Is Dead, Space Grinder a Cunts v doprovodu naopak dosti provařených Sedem Minút Strachu. Na základě takového spojení se více než slušelo spáchat kompilační, či spíše 4-splitovou noise-corovou kazetu, která by nám tyto interprety přiblížila a zároveň podtrhla silné stránky jednotlivých z nich.
NDID v tracku nazvaném „’We don’t care person who passed away’ session“ spouští velmi nepřehlednou kakofonii středně rychlých úderů na bicí a neladného vybrnkávání na basu, jež je vytažena do popředí nahrávky. Tak trochu jednoduchý jamík, jednoho by napadlo. Ovšem vzápětí se oba hudebníci srovnají v tempu i zvuku a skladba nabere až hudebních kontur hodně levného acid rocku. Nepísnička však začne nabírat grády teprve ve chvíli, kdy duo spustí několikrát po sobě legendární cover od Napalm Death „You Suffer“, tentokrát však až s matematickou přesností. Tento obrat se ještě ve zbytku skladby několikrát objeví, přičemž se střídá s popelnicovou změtí bordelu, v níž se chvílemi snad i jódluje. Nakonec počin překvapivě výživný!
Space Grinder se stylizuje do role noisového ninjy, který při koncertech nabíhá do davu, rozráží diváky a svým tělem vytírá (nejen) podlahu. K výplni produkce, jež staví především na harsh noise základech, mu obvykle hostují další (ne)hudebníci, při živém vystupování v Praze Space Grindera doprovodil bubeník SMS. V případě na kazetě publikované skladbě „RxRxOxR“ je uveden v bookletu i saxofonista. V určitou chvíli se jedná o dosti tuctovou harsh noise wall, ninjovy štěkavé vokály se neozývají tak často, jak bych čekal. Když už se konečně začne něco dít a přijde řada i na ságo v pohodě asi nejbolestivější serenády, jakou jsem kdy slyšel, tak skladba končí. Z nahrávky mi tak přijde dílo Space Grindera poněkud nedotažené, ovšem jeho živé vystoupení mě ujistilo, že tento ninja moc dobře ví, co dělá.
Cunts, které jsem jako jediné z desky naživo neslyšel, mě paradoxně zaujali nejvíce. Jejich příspěvek zní ze všech nejhudebněji a zároveň hlukově nejbarvitěji, třebaže nese poměrně nenápadný názvem „Norma Bates“. S nasazením pouhých škopků a vokálů se na vás vyřítí různorodé sypačky a kulometné palby na virbl, zpěvák ze sebe dokáže vyloudit tak průrazné a bolestivé ryky, že bych se nedivil, kdyby musel po nahrávání podstoupit půlroční rekonvalescenci. Jako celek píseň evokuje syrový mincecore staré školy, ovšem řádně zoisovaný přehršlí bordelů, řevů a podivného mlácení, jež mi připomínalo zvuk rozvibrovaných oplocení na stavbách či festivalech.
Mí oblíbení Sedem Minút Strachu mi tentokrát přijdou o něco slabší než na nedávných počinech. Nahrávka “‘Fuck Your Music!!’Rehewwaaaarrrsal Session“ má jen střeně silný likvidační potenciál, méně tlačí na pilu, možná nahrávací zařízení ve zkušebně ořezalo onen dvojbasový zvuk kombajnu topícího se v rozžhaveném asfaltu, jímž jsou SMS tak typičtí. Více tak zaujme vokální projev uskupení, tuří hrdelní výlevy a ryky původu nezjistitelného v tomto případě skutečně balancují na hranici mozek trvale poškozující debility. Závěr nahrávky vám tak přivodí našpulení rtů v nepřirozeném smíchu.
Není bordel jako bordel. Zvuky popelnic rachotících ze schodů se dají při správném propojení a dobré invenční partě umělců zahrát tisíckrát jinak. Hlukovými kompilacemi či různými více-splitky jsem již týral své zvukovody nesčetněkrát, tento kabaret však vynikne už jen díky velmi vysoké zvukové kvalitě nahrávek u všech zahrnutých interpretů.
P.S. Kazeta je docela nahlas.
Poznámka: Používá-li autor obrat „docela nahlas“, znamená to obvykle extrémní hlasitost blížící se při správném nastavení prahu bolesti.