Luc Houtkamp / Simon Nabatov / Martin Blume: Encounters

  

Luc Houtkamp / Simon Nabatov / Martin Blume: Encounters

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Výsledek nahrávání nebo koncertu závisí i na tom, v jaké konstelaci se potkají „těžké váhy“ současné hudební scény. Poklud jde o vystoupení z 23. března 2014 v kolínském Loftu, jehož záznam na CD pod názvem Encounters teď vydal Leo Feigin a na kterém suverénně participovali holandský saxofonista Luc Houtkamp, ex-ruský klavírista Simon Nabatov (pro kterého označení těžká váha nemusí být míněno pouze ve smyslu hudební erudice) a německý bubeník Martin Blume, uvědomujeme si, že jde o trojici evropských „veteránů“, s nimiž se, pokud jde o muzikantskou vervu a spontaneitu, nemůže hned tak někdo měřit. Setkali se tady poprvé a hned se pustili do díla s razantní třeskutostí, kterou Blume podminovával, Nabatov sytě proparcelovával a Houtcamp vrčivostně rozhudovával. Hned vstupní Running (Into) nastartovalo osmnáctiminutové připozarputilostní povřavnostnění, plné pohřmívajícího licitování, odsekávání, houstnění, nervózničujícího vyšilování, propasírovávaného brutálničení, proplétaného a zaplétajícího se dokolování, vzájemného osočování a rozmíškového prozírání. Všechno podstatné je naznačeno už v tomto maratonku: protikladnostní rozhučování saxu s tetelivě zvonkovým klavírem a s tempujícími bicími do odvrácena, sax, který provískávavě, rozčertňujícně či zvýtržněně ovládne scénu za úslužného podstrojování bicích, dokud se mezi ně s kaskádovitou uminutostí nevhrne klavír, načež všichni rdousivostně zdivočí a dopalestrovávají téma do závěrečného (vy)řešení.

Vše je sice v úvodním Přicházení naznačeno, ale to neznamená, že na nás trojice hudebních borců nechystá v dalších sedmi zastaveních nečekané vehementní překvapovačky. Hned Coming (Across) zaplní neustálé přicházení docházení s rachotěnkově rozebíravými i provirblovávanými bicími, nad nimiž přízrační probloudivostní saxofon, jemuž parírují pitoreskující vtrysky piana se zabandážovanou eruptivností (k čemuž přispěje nitro nástroje), vše se rozjíždí bez sytiče, doupní, provrzává, výpraskuje, rumluje, zabičovává a netrpělivostně si s námětem zahrává až do jeho doklapování. Ačkoli Bumping (Against) otevírá rozmáchle rozbručený, až bučivý i zabreptávaný sax, poháněný na kšírách bicích, přilivový klavír s propachtovávanými bubny vše opět přitempovaně rozzuřivostní, ráznost rytmiky se potýká s melodizováním saxu, ale bicí se nakonec prokotoulují do závěru. Další návaznosti nabídne Stumbling (Upon), kde všichni vždy znovu souzápolí o nevšední nahrnutí (ne)libozvučných vzryvů s odpočinkovým, pouze vteřinovým propauzírováváním. Výsledkem je po dovolenkové mezihříčce podklapávaně vzřícený rumraj, protěkávaný a synchronizovaně vybrusňovaný. Neustálé konfrontování zabírá první část příznačně nazvaného Confronting (the). Hráči si tu progustýrovávají i provívaně hebčejší pasáže, propasírovávají si je, každý zvuk tu má své solitérní uplacírování, jde totiž o trojstřednou zlomkovostní souhru, vybízivou, nevinkulovanou, prosečně probíravou, rapotivou, duřící, proroubovanou, vlezle nivočící i rozderně vřící. Výsledkem je hybatelské tumpachovění, předhonivé probleskování a vrtošivé pableskování. Druhá část navazuje navážkovou reptavostí, rachotivostní soumračností, pro niž je charakteristické vyždímávané podzvučení a trhancovité rozkotávání, nad níž slyšíme blouznivostní vyčiňování saxu; všichni tři se střídají padnikomupadni v hudebních vyzírankách, výtrusenkách, pohladivkách, třepotankách a po přejezdovém zakodrcání se vyšvihnou do přízvučného odburácování. Nevratně působí i Meeting (of), obloudivě napjaté ve stýkavé brodivosti a zahořivé doutnavosti, chvílemi mamonivě vyšňořivé, jindy spádně pádné, ale vždy se rozmachující k dalším peripetiím. Také závěr (Facing (with)) působí hledačsky vrtošivě, protočně a přeskočně s exponující se zabořivostí a odklepávanou vyčkávavostí, je záhumně halivý i výliskově propadný.

Encounters jako celek? Houtkamp, Nabatov, Blume nikde neupadají do obvyklostní machy, ani násilně nehledají novátorské ozvláštňování – to si téměř samohybně nacházejí ve všech případech jejich nástroje jakoby bezděky. Přitom nikdy nevšehochutní, sled situací je zřetelně nasměrovaný, možná bezděčně, každopádně sugestivně a unikátně. Kdo umí, umí.