Ludmila Kunčarová: Kulturní kapitál? Subkulturní kapitál!

  
27

Pojem kulturní kapitál, zavedený francouzským sociologiem Pierre Bourdieu, je v sociologických, potažmo v hudebně sociologických kruzích, považován za v některých ohledech již překonaný. Jedním z používaných argumentů je i proběhnuvší devalvace jeho tradičních atributů. Jako nejmarkantnější příklad bývá uváděna klasická hudba, jejíž nepoužitelnost jako prostředek společenské distinkce se projevujte tak, že si například Beethovenovu devátou bere do huby kdekdo a slušný člověk, dbající své dobré pověsti v otázkách nelidového umění se pomalu bojí přiznat, že se mu tato symfonie líbí. Namísto přemítání nad kulturním kapitálem pak čteme optimistické studie o rozvolnění tradičních hierarchií hudebního vkusu (potažmo vkusu souvisejícího s životním stylem), kdy se každý, ale opravdu každý, bez ohledu na rodinné a společenské zázemí, může v otázkách vkusu a životního stylu rozhodovat zcela bez zátěže představované vlivem rodiny a dalších formujících činitelů. Je tomu ale opravdu tak?

Neuköllnská komunita s názvem NK Projekt slouží jako platforma pro vystoupení z oblasti experimentální hudby a sonic artu. Osazenstvo tvoří nevelká skupina posluchačů-umělců. Úvodní pokus rozdělit stammpublikum na posluchače a skladatele-interperety se ukázal být velmi naivním počínáním – tvrdé jádro projektu se skládá z umělců, kteří zde pravidelně vystupují a zároveň navzájem navštěvují své koncerty a chválí si svá díla. Ale nešť, ostatně nejen hudbou (duševně) živ je člověk, nýbrž i sociálními kontakty a společně sdílenými hodnotami.

Zbytek (převážná většina) návštěvníků se rekrutuje z řad více či méně nahodile a jednorázově přišedších, kteří se dozvěděli, že je v Neuköllu super cool klub, kde by bylo záhodno překážet ve foyer před improvizovaným koncertním sálem s lahváčem v jedné a cigaretou v druhé ruce a v průběhu vystoupení zaníceně diskutovat. Zájemců o intelektuální pozdvižení formou oduševnělé diskuse o všem a ničem probíhající na pozadí zvuků ojediněle pronikající ze sálu bývá pravidelně řádově více než posluchačů přímo v sále. Protože se ale výskyt podobných skupin není vázán na NK Neukölln, ale lze na ně s trochou smůly narazit všude, byla předmětem výzkumu ústícího v diplomovou práci první popsaná skupina skladatelů-interpretů-posluchačů.

Na mimohudební rovině členy skupiny kolem NK Neukölln spojovalo společné rodinné zázemí – jednalo se bez výjimky o potomky vysokoškolsky vzdělaných rodičů, kteří sami studovali. Vyjádření vztahující se k hudebním preferencím rodičů i k akademickému prostředí byla velmi rezervovaná – ve zkratce byli rodiče tradiční, jejich hudební vkus (preferující klasickou hudbu a jazz) omezený a akademické instituce (tradiční bašty institucializované formy kulturního kapitálu) zkostnatělé a k ničemu. Celkový postoj k tradicím všeho druhu byl tedy jednoznačně negativní.  

Snaha najít společné jmenovatele této komunity v oblasti oblíbených žánrů se ukázala bezpředmětnou již na úplném začátku. Osazenstvo však spojovala sdílená nechuť k „mainstreamové” hudbě, která byla hodnocena jako méně hodnotná než ta, jejímuž poslechu se členové komunity věnují. Ostatně, nic nestmelí skupinu lidí tak, jako společný nepřítel, na něhož je možné dštít síru. V hudbě preferované se osazenstvo na žánrové úrovni neshoduje (ostatně, koho dnes ještě žánrové nálepky zajímají?), názorová jednota panuje však na úrovni atributů. Klíčovou roli v popisu preferovaných vlastností hudby hrají pojmy, které je po překódování možné shrnout do významových skupin „nový“, „jiný“, „komplikovaný“ či komplexní“, přičemž se nejedná pouze o popis, nýbrž je těmto atributům a priori připisována kladná estetická hodnota. 

Na abstraktní úrovni jsou hudební preference řízeny samozřejmě braným a hluboko zakořeněným přesvědčením, že hodnotná hudba je taková, jež vyžaduje duševní námahu, projevující se ať již nutností si osvojit jiné než obvyklé výrazové a formotvorné prostředky a negativním postojem jak k žánrům, které “práci” nevyžadují, tak k líným posluchačům. Dáme-li jej do souvislosti s přesvědčením o větší absolutní hodnotě takové hudby oproti hudbě námahu nevyžadující, dostáváme (s mírou zjednodušení odpovídající charakteru tohoto sloupku) přesvědčení, že práce by měla být odpovídajícím způsobem oceněna a ten, kdo „se snaží” by logicky měl být odměněn – v tomto konkrétním případě sobě připisovanou prestiží na základě principu, který vox populi již před nějakým časem pregnantně vyjádřil úslovím „kdo nepracuje, ať nežere”. Na celé záležitosti je tak nejzajímavější, že právě názory komunity, která sama sebe definuje jako antikonformní a antimainstreamovou, jsou v míře menší než malé ovlivňovány velmi tradičním pojetím (mimo jiné například protestantských) hodnot pouze převedených do estetické oblasti.

Navzdory optimistickým představám o umenšování hierarchicky uspořádané pyramidy hudebního vkusu je tedy očividné, že tato ještě stále hraje nemalou roli, jen se přesunula z oblasti absolutních měřítek v minulosti zastupovaných klasickou hudbou do niché, které nemají potenciál se prosadit jako celospolečenská norma. Proklamovaná hierarchie není všeobecně platná, omezuje se pouze na relativně úzký kruh zasvěcených (proto subkulturní kapitál) a svou platnost má právě jen v určitém společenském kontextu. Právě tato vlastnost ji ale ochraňuje právě před devalvací prestiže zapříčiněnou tím, že si jejich znalosti, byť povrchové, osvojilo až příliš mnoho lidí.

A tak je nakonec rovnováha zachována. Příznivci intelektuálně náročné hudby shlížejí svrchu na ty, kteří v hudbě intelektuální uspokojení nehledají (a toto shlížení je patrné i přes veškerou politickou korektnost ve vyjadřování), a jimž vděčí za to, že je vůči komu se vkusově vymezovat a na kom subkulturní kapitál demonstrovat. Lidé, pro které hudba plní jiné funkce, tuto hierarchii přehlížejí jako velké šíré rodné lány, neboť námaha spojená se začleněním do komunity není úměrná potenciální prestiži, respektive má hodnotu jen pro ty, kteří se již nacházejí uvnitř pomyslné hranice, při pohledu zvnějšku je nepochopitelná. Upgradovaná verze kulturního kapitálu pro nové tisíciletí je prostě nová a ještě vychytanější.