Ludmila Kunčarová: Kulturu do každé čtvrti!

  

Před pěti lety byla bývalá západoněmecká čtvrť Neuköln místem, kam se slušný němcký či jiný západoevropský občan odvážil leda tak ve dne a pouze, pokud k tomu měl pádný důvod, přičemž následující týden oblažoval kolegy a všechny, kteří mu byli ochotni poskytnout sluchu, historkami o berlínském přistěhovaleckém podsvětí kombinované poznámkami na konto německých slabších sociálních vrstev, pro které se podařilo prosadit vkusný a politicky korektní termín „bildungsferne Schichten“, po česku „společenské vrstvy vzdálené vzdělání“. 

Pak ale studenti v Neuköllnu objevili kouzlo levných bytů a postupně začali obsazovat část navazující na vedlejší tradiční sídlo alternativní kultury Kreuzberg. Postupně zde začaly kromě německých putyk vesměs nacionalistického stylu vznikat i kavárny a galerie a proces přerodu byl započnut. Jedna z prvních hospod fungovala jako kulturní spolek, který ve svém volném čase vedla skupina deseti studentů, ale postupně se objevovaly i regulérní hospody, na počátku vedené odvážlivci ochotnými riskovat, později těmi kteří šli na jistotu. Hospody následovaly kavárny, galerie a antikvariáty a nakonec se objevily designové obchody, kadeřnictví a obchody s dětským oblečením. Celý proces byl dovršen tím, že übercool část obyvatelstva překřtila severní část Neuköllnu na Kreuzkölln, to aby bylo každému jasné, odkud vítr vane.

Neukölln je místními slovy gentrifikován. Jedná se o proces, proti kterému se v současné době vyslovuje mnoho místních obyvatelů (od původních obyvatelů kterým se nelíbí vývoj cen nájmů, jenž je momentálně nejrychlejší v celém Berlíně, po samotné přistěhovavší se studenty, kteří jej vztahují na všechny ostatní studenty kteří se do čtvrti přistěhovali o měsíc či déle později), ale v podstatě se jedná o přirozené stadium vývoje městského prostředí, kterým v Berlíně v průběhu desetiletí prošly i jiné, dnes turisticky exponované čtvrti. Jeho negativním výsledkem je ale vytlačování původních nájemníků, kteří si již nemohou dovolit platit nájmy zvedané poptávkou kulturvolku, kterému jej v převážné většině platí rodiče z Bavorska, dále od středu města a jejich koncentraci v centru vzdálených částech města. 

Jedním z průvodních projevů gentrifikace je například hudební festival Weserrakete, který zde několikrát pořádal známý, říkejme mu třeba Öner. Festival začal před čtyřmi roky jako sympatická společná aktivita několika málo místních klubů (v té době jech ostatně v severním Neuköllnu ani více nebylo) a definitivně poslední ročník proběhl před rokem, kdy podílejících se hospod, galerií a klubů bylo několik desítek, povědomí o akci daleko přesáhlo hranice čtvrti a festival začal díky vysoké návštěvnosti být spíše stresující než sympatický. 

Povědomí o Weserrakete se doneslo do čtvrti Moabitu, která má v současnosti podobnou pověst jako Neukölln před pěti lety – čtvrť převážně manuálně pracujících a nevelkého množstvíá studentů které lákají levné nájmy. Ale dle lokálního (můžeme mu pracovně říkat) odboru pro rozvoj kultury disponuje Moabit nedostatečnou kulturní nabídkou a proto byl Öner osloven s dotazem, aby podobný festival uspořádal i zde a pozvednul tak atraktivitu čtvrti.  

Öner na nabídku kývl a začal organizovat. Ukázalo se ale, že téměř žádná z místních hospod neměla  o takovou akci zájem. Při společné cestě za potenciálními místy vystoupení nastávaly kuriózní situace, kdy například majitel lokality v pátek v deset hodin večer v hospodě zaplněné pěti lidmi, z nichž tři byli jeho známí, vysvětloval, že o žádný festival zájem nemá, protože “tu nikdy nic takového nedělali” a zdatně odolával i subtilním poukazům na to, že se jedná o formu zviditelnění se, která by mohla hospodě přitáhnout nové publikum. Mezi jinými dokázal Öner přemluvit majitele příjemné kavárničky ve které zrovna probíhal mexický večer (se třemi štamgasty na baru) který ale neopomenul zdůraznit, že se ve stejný týden koná haloweenský večírek a že ten u hostů určitě najde větší rezonanci než v rámci festivalu plánované vystoupení hudebníků kombinující jazz a korejskou tradiční hudbu.

Při následné diskusi se známými v restauračním zařízení (ovšemže jiném než které byly oslovovány jako potenciální lokality pro festival) jsme se nejdříve všichni shodli na tom, jak jsou v Moabitu všichni hloupí, majitelé restaurací zejména. Vždyť si nechávají ujít možnost se zviditelnit, oslovit nové potenciální hosty (festival bude z prostřednků města mohutně propagován) a v neposlední řadě bude Moabit mnohem zajímavější a přitažlivější!

Následně jsme se vrátili do svých drahých pokojů a bytů v Neuköllnu, kde nás přivítaly ulice přeplněné Partyvolkem, chodníky pokryté vrstvou střepů z pivních flašek – výsledek názorné demonstrace radosti ze života realizovanou jejich rozbíjením o zem, zavřeli jsme okna, pokoušeli se spát v hluku venku vyřvávajících nikdy nespících cool pařmenů … a já najednou negativní postoj Moabitu začla chápat. Třeba prostě nechtějí multikulturní a kulturně hodnotnou nabídku společenského vyžití (převaluji se na posteli, o patro výše duní pravděpodobně domovní party) kterou se jim místní rozvojové centrum v rámci projektu Soziale Stadt snaží prodat a která za sebou nutně potáhne bandu lidí dychtivých zde realizovat nejrůzjější více či méně smysluplné alternativně umělecké a kulturní aktivity. Třeba jim přijou jejich mexické večírky a haloween party stejně přitažlivé jako nám (tedy, některým) tradiční korejská hudba kombinovaná s jazzem.

Ano, je velmi pravděpodobné, že A je správně a že obyvatelé Moabitu opravdu postrádají fantazii a nechápou, jaké výhody jejich čtvrti kulturní zhodnocení přináší. Ale v podstatě je to jedno – proces gentrifikace začal, vydatně podporován městskými financemi. A je oprávněné se domnívat, že jeho další průběh bude podobný jako v Neuköllnu – původní obyvatelé budou kvůli rostoucím nájmům vytlačeni směrem za hranice městského okruhu a nahrazeni mladými přistěhovavšími se umělci a kulturními lidmi se zajištěným kapesným. Ať přemýšlím jak přemýšlím, snad bych i brala ty mexické party.