Ludmila Kunčarová: Kvál der vál berlínského kulturního života

  

Milý blogísku, v Berlíně se pořád něco děje. Berlín je rozlehlý. V  Berlíně má každý spoustu zájmů, známých a vlastní názor na kdeco. A pak není divu, že zde žijící typický zastupitel umělecky interesované a  aktivní části populace (studenti mezi osmnácti a pětatřiceti lety věku, nezaměstnaní umělci i částečně zaměstnaní jedinci, hledající kompromis mezi seberealizací v pracovním prostředí a volném čase) pravidelně řeší, kam že se to vlastně v páteční večer vydat.

 

Jít do profláknutého klubu, který by bylo záhodno poznat i zevnitř, a  protože tam zrovna hrají známí, lze se dostat dovnitř na jméno, ale kapelu samotnou není možné s klidným svědomím doporučit k poslechu? Navštívit výstavu, která sice vypadá velmi slibně, ale koná se na druhém konci města, což znamená hodinu cesty metrem? Rozhodnout se pro vystoupení známých přesto, že vám provozovatelé klubu kde hrají nejsou zrovna sympatičtí, ale kapela nedávno vyjádřila touhu s vaší kapelou takzvaně „udělat projekt“? Nebo se raději vypravit na wg-party, kde je umělecký zážitek podružný, ale alkohol teče proudem a zdarma (vhodné zejména na konci měsíce, kdy umělecké nároky ustupují pragmatičtějším řešením)?

Takto přibližně probíhá myšlenková příprava na víkendovou zábavu v hlavě nejednoho berlínského posluchače, převážně pak osob s rozsáhlejšími vazbami na uměleckou scénu, které ale tvoří většinu kulturně aktivní berlínské populace. „Mít svůj projekt“ (ideálně dva až blíže neurčený počet) je v Berlíně standardem, vždyť i proto se sem stěhují lidé z  celého Německa, které oslovuje zdejší kreativní prostředí. Z čehož mimo jiné plyne, že ať se posluchač vydá na jakoukoliv kulturní akci, neustále potkává nové známé, z nichž takřka každý se věnuje nějaké umělecké činnosti, kterou prezentuje na vystoupeních či koncertech. Na ty samozřejmě vehementně zve své známé a přátele, u nichž následně vyvstávají výše popsaná dilemata.

U poloamatérských a amatérských (ve smyslu absence finanční odměny) účinkujících a pořadatelů lze pozorovat vzrůstající frustrací z marné snahy zaujmout publikum, které si je dobře vědomo svého statutu nedostatkového zboží a hned tak něco je nenadchne. Tito posluchači ale svou pociťovanou exkluzivitu platí ztrátou orientace v předimenzované nabídce, která se na ně hrne všemi oficiálními i neoficiálními kanály a  neschopností se rozhodnout, co je vlastně zajímá. Dle reakce na přemíru podnětů je možné dotyčné rozdělit do dvou přibližně stejně velkých skupin: té, jejíž členové vynikají snahou stihnout toho co nejvíce (čti tři akce za večer, vkusně proložené minimálně půlhodinovou cestu metrem, vhodně vyplněnou konzumací lahváčů a bojem o životní prostor se skupinami, které se vydaly bavit v podobném modu operandi), která nutně vede k oploštění pozornosti, a druhé, jejíž přívrženci reagovali částečnou rezignací, omezením akčního rádiusu na blízké okolí bydliště, popřípaděn vlastní lokál a pomyslným „vypuštěním“ všeho ostatního. Někde uprostřed se pohybují ojedinělí odvážlivci, pokoušenící se dojít ke kompromisu v podobě balancování mezi oběma popsanými extrémy. Celkově je ale vnímavé a pozorné publikum v Berlíně v menších klubech nedostatkovým zbožím, nad čímž je třeba si povzdychnout, neboť právě živá a aktivní posluchačská základna je hnacím motorem pro mnoho slibných začínajících uskupení.

Co se mě týče, trávím pátky zpravidla ve svém klubu na baru s nejasným pocitem, že každý večer o něco výjimečného přicházím.