Ghanský rapper M.anifest, v posledních letech nejvýmluvnější kronikář života africké diaspory v USA, se vrací domů. M.anifest, vlastním jménem Kwame Tsikata, se od dob svých studií pohyboval mezi Accrou a Minneapolisem, přinejmenším pro letošní rok se ale rozhodl rozbít hlavní stan zase jednou v Accře.
Mnoho afrických zemí v poslední době zažívá takzvaný brain gain: normou celého světadílu i nadále zůstává převaha emigrace nad imigrací, vzdělaná diaspora se ale čím dál častěji vrací domů.
Komentátoři přišli s nejednou teorií vysvětlující tento jev: jde prý o výraz národní hrdosti v kombinaci s ekonomickou krizí Západu. M.anifestova primární motivace je ale povahy kulturní: jeho delší pobyt v Accře visel ve vzduchu již od roku 2010, kdy jeho poslední návštěvu domova zachytili tvůrci dokumentu We Rock Long Distance popisujícího hudební a kulturní kořeny afrického hip-hopera, který žije v Minnesotě. Ústředním tématem filmu je formující hudební zážitek: rapper poprvé pracoval se svým dědečkem, renomovaným muzikologem a skladatelem J H Kwabenou Nketiou. Jakmile se rozběhly kamery, začal devadesátiletý dědeček, slavný především svými vážnými a náboženskými kompozicemi, recitovat poezii, kterou napsal v polovině dvacátého století a jejíž rytmická povaha má leccos společného s rapem.
„Můj dědeček byl vždycky… můj dědeček!“, odpovídá M.anifest na otázku, co ho k této spolupráci vedlo. „Na hudební úrovni jsme spolu tolik společného neměli. Populární hudba ho nikdy nebavila.“
Drtivá většina hip-hoperů asi nečeká, že by jejich prarodiče rozuměli jejich hudbě – ale M.anifestův dědeček je autorem několika základních textů moderní etnomuzikologie a světově respektovaný odborník na africkou hudbu a estetiku. Z takového předka jde větší strach než z běžného nesouhlasícího prarodiče, a tak není divu, že M.anifest zahájil svou hip-hopovou kariéru relativně pozdě. Hip-hop miloval už jako teenager, ale když jeho kamarádi (z nichž dva – Blitz the Ambassador a M3NSA – se později rovněž stali hvězdami ghanské diaspory) začali tvořit vlastní hudbu, on sám se držel zpátky. Mikrofonu se chopil až poté, co odešel do Minneapolisu. Odchod z Accry byl nefalšovaným skokem do neznáma. M.anifest se smíchem vzpomíná na to, že když nastoupil na univerzitu, jeho veškeré znalosti Minnesoty se omezovaly na „Jimmyho Jama, Terryho Lewise a Prince.“ Již brzy se do Twin Cities a jejich hudební kultury ale zamiloval. „Důvodem, proč jsem tu zůstal i po škole, je silná nezávislá hudební scéna,“ říká. „Ta mě naučila spoustu věcí – nečekat, až se něco stane, rvát se sám. Zjistil jsem, že se mi tam daří. Proto je to pro mě pořád druhý domov.“
V Minnesotě objevil kypící hip-hopovou scénu rotující kolem zasloužilého undergroundového rapového vydavatelství Rhymesayers. Brzy kolem sebe shromáždil vlastní crew hudebních spolupracovníků v čele s Budem, dalším nečekaným přírůstkem, který na hip-hopovou scénu přišel z umělečtěji orientovaného hudebního světa. Tento jazzový trumpetista a multiinstrumetalista s hlubokou láskou k hip-hopu dospěl k názoru, že jeho hudebním posláním je tvorba beatů. Společně s dalšími dvěma producenty, G.Moem a Katrah-Queyem, kteří se k nim brzy přidali, se rozhodli určit americkému i africkému hip-hopu nový směr.
M.anifestův debut Manifestations vyšel v roce 2007 a byl nabitý uvědomělými rýmy a eklektickým výběrem samplů od dancehallu po afrobeat. Deska se stala lokálním hitem, který přiměl minnesotský kulturní magazín City Pages k výkřiku: „Co dělá rapper z Ghany, chytrý jako Talib Kweli a funky jako Kanye West, v Minnesotě?“ Celostátní zájem ale vyvolalo až M.anifestovo třetí album, loňské Immigrant Chronicles: Coming To America. Tímto průzkumem ghanské diaspory zasazeným do skrznaskrz panafrické hip-hopové zvukové krajiny vrcholily roky experimentů.
O vzniku alba M.anifest říká: „Naše crew má teď mnohem větší schopnosti. Všichni jsme dospěli, líp se známe a já měl přesnější představu, co chci dělat.“ V příkrém kontrastu k obvyklému chvástání většiny MCs M.anifest trvá na tom, že neexistuje nic takového jako sólový umělec. „Každý o mně může mluvit jako o sólovém umělci,“ rozjímá, „ale ve skutečnosti něco takového vůbec neexistuje. Být sólo znamená – no asi jako Sade je sólo, chápete? Vždycky je tam tým lidí, aby se něco dělo.“
Stejně jako značná část současné diaspory nespouštěl M.anifest ani na okamžik jedno oko z internetu, přes nějž sledoval dění v Ghaně. Předtím, než odjel do Ameriky, byl svědkem toho, jak hip hvězda Reggie Rockstone mění rapovou scénu z pseudoamerické kopírky na ryze ghanskou hudební formu, a toužil nezmeškat další kroky této cesty.
„Reggie [Rockstone] a Obrafour: já myslím, že ti dva jsou instituce,“ rozplývá se. „Reggie vnesl průkopnického ducha. Používal jazyk twi a říkal věci, které souvisejí s životem v Ghaně. Pro mnoho lidí to bylo poprvé, kdy byl hip-hop opravdu lokální. A Obrafour do toho pak vnesl kulturní a textařský standard, který byl úžasný. A lidi to milovali – Pae Mu Ka je dodnes jednou z desek, kterou můžete od intra po outro pustit v jakémkoli baru a lidi budou znát všechny texty. I dneska říkám, že je to ten nejlepší textař, jakého Ghana kdy měla. Zavedl tradici používání rčení a přísloví a věci, co říkal, stále mají pořádnou váhu. Ukázal, jak mluví ti lingvisticky nejúžasnější Ghaňané.“
M.anifestovo užití termínu „lingvisticky“ je specifické: v tradiční ghanské kultuře označuje termín Lingvista oficiálního mluvčího vybraného pro jeho zručné zacházení se slovy k tomu, aby na formálních událostech reprezentoval respektované starší. „Jděte na jakoukoli ghanskou svatbu nebo oslavu jmenování do funkce,“ pokračuje M.anifest, „a je tam lingvista zastupující jednu rodinu a lingvista zastupující druhou. Ne proto, že lidi neumějí mluvit sami za sebe, ale proto, jak tihle lingvisté mluví: pro humor, vtip a moudrost, které uplatňují tím, že zdůrazňují určité věci. A právě takový je i MC: reprezentuje, umí říct složité věci jednoduše.“
M.anifest se na ghanskou scénu vrátil ve velkolepém stylu: jeho prvním letošním projektem bylo vytvoření „mini-hiphopery” pro populární africký televizní program Channel O, v níž připomínal pětapadesátý ghanský Den nezávislosti. Píseň vypráví příběh moderní Ghany hlasy současných hvězd. Zní tu Wanlov the Kubolor, EL, Efya a XO; mezi instrumentálními party zazní kytara legendárního Eba Taylora hrajícího riff z fantské lidové písně Yaa Amponsah, která, jak M.anifest zdůrazňuje, je tradiční hudbou doprovázející vyprávění příběhů.
„Vždycky musíme mít takovou spojitost,“ říká M.anifest. „Nesmíme ztratit spojení mezi tehdy a nyní.“
Ghanská diaspora, podotýká M.anifest, vždycky hrála značnou roli ve vývoji země. „Reggie Rockstone byl z diaspory,“ směje se. „Byl v Londýně a v USA a pak se vrátil. Ani neplánoval zůstat, ale měl tu úspěšné vystoupení a řekl si: ‚Doprdele, zůstanem! Jdeme do toho!‘ Vlastně to vždycky bylo nějak takhle…Vždycky tu tahle věc byla, v kultuře i ve společnosti. Kwame Nkrumah [vůdce disentu, který se v roce 1957 stal prvním prezidentem Ghany] odjel do Lincolnu v USA. Zkušenost z ghanské diaspory se vždy vracela zpět do Ghany. Proto jsem udělal album Immigrant Chronicles – ne pouze kvůli sobě a nějaké mé ojedinělé zkušenosti. Kdepak, je v tom mnohem víc. Je to něco, co vždycky existovalo a podepisuje se na všem, negativně i pozitivně. Lidi se vracejí domů a mají pocit: ‚Jé, na Západě je to takhle a tady by to mělo být taky tak.‘ Takže krátká odpověď je: ano, určitě je tu role; jestli ústřední nebo ne, to nebudu soudit, zatím ne.“
Překlad: Petr Ferenc
