- Inzerce -

Martin E. Kyšperský: Houby jsou v lese všude, jen je na první pohled nejde vidět

O síle slova, přebíhání mezi uměleckými disciplínami a poťouchlosti.

Ti, kteří sledují tuzemskou hudební alternativu, na jméno Martina Kyšperského určitě někdy narazili v souvislosti s kapelou Květy, jejímž ústředním hybatelem už víc jak dvě dekády je, nebo s jeho textařskou a producentskou prací pro celou řadu českých hudebnic a hudebníků – Lenku Dusilovou, Alen, Jana Fice, Lucii Krpalovou nebo Ľubicu Christophory.

V listopadu letošního roku vyšla u pražského labelu Polí5 dvě nová alba, která z činnosti pro jeho domovskou kapelu pramení, ale která představují svébytný materiál na pomezí hudební archeologie a kamarádského experimentování. Prvním z nich je deska Duo, kterou Martin nahrál společně s Alešem Pilgrem, dlouholetým bubeníkem Květů, na oslavu dvaceti let společného přátelství, druhým počinem pak je dvouvinylová kompilace dosud nevydaných písní, které se na alba Květů z období po roce 2009 nevešly.

Víc než cokoliv jiného pro mě vydání těchto dvou desek znamená možná nevědomý pokus o uzavření jedné etapy kapely a otevření se další, na jejíž konec zatím nikdo nedohlédne, a tak v našem rozhovoru dostala prostor minulost posledních víc než dvaceti let, která Martin naplnil činorodou prací, ale i radostné úvahy o možnostech domácího nahrávání nebo o důležitosti pozorného naslouchání hudbě.

Martine, když jsi Květy na přelomu milénií znovu, po krátké etapě fungovaní na základní škole, uvedl do pohybu, tak sis určitě nedovedl představit, že budete existovat tak dlouhou dobu a že za sebou budete mít tolik koncertů a desek… Zajímá mě ale, co bylo tvou motivací pro to, že ses kapelu před těmi dvaadvaceti lety obnovit rozhodl?

Asi jsem intuitivně toužil po tom dělat něco, v čem bych se jako hudebník mohl realizovat svobodně. Už na konci devadesátých let jsem hrál na basu v kapele Čvachtavý lachtan, v níž měl hlavní slovo Tomáš Vtípil. Byla to skvělá doba, ale některé věci jsem cítil hodně jinak než Tomáš, a jediný způsob, jak z toho ven, bylo mít svou vlastní kapelu. Zároveň jsem tehdy trávil spoustu času se svým spolužákem ze základní školy Michalem „Frošem“ Navrátilem, což je chlápek, který dneska už dávno nehraje. Tehdy jsme ale byli oba do hudby hodně zamilovaní, pořád jsme ji spolu řešili a navzájem se ptali, co si myslíme o téhle a téhle desce, nebo jestli chceme jít na ten a ten koncert. A všechny tyhle okolnosti se pak spojily v tom, že jsem založil Květy.

Na začátku tedy stála silná zkušenost posluchačství. Co pro tebe poslech hudby ale znamená teď?

Pořád poslouchám spoustu hudby. Moji vrstevníci často říkají, že nejhezčí hudba je ticho, ale já to tak nemám. Vracím se dost ke starým nahrávkám a slyším je jinýma ušima než před dvaceti lety. Taky si myslím, že bez poslouchání člověk nedokáže psát nové písničky. Při skládání totiž napodobuješ věci, které jsi slyšel, jejich vliv v sobě smícháš a jako přes filtr je pak posíláš dál. V hudbě toho jde dělat spousta, ale pro něco se musíš rozhodnout, a to, jak se rozhodneš, je dáno právě tím, co máš uložené v hlavě.

Poslech tě ale naučí třeba i to, že atmosféra je víc než přesnost nebo technická stránka věci. Při práci na hudbě si musím neustále vybírat – kterou verzi skladby použijeme na desku, odkud se odpíchneme při aranžování –, a vždycky se mi víc vyplatilo, když jsem se rozhodl pro možnost, ze které jsem cítil nějakou silnou atmosféru, spíš než technickou přesnost. Když si člověk dneska pouští staré desky, natočené ještě na pásy, tak tam technicky jsou chyby, ale to, že ta hudba přežila dodnes, znamená, že tam je ještě nějaké kouzlo, pro které ty chyby nevnímáme.

Druhá věc pak je, že za tím vším abstraktním vždycky stojí i něco dalšího. I když o umělci nic nevíš, tak když uslyšíš jeho hudbu, automaticky ti najede představa jeho životního příběhu, kterou skrze vlastní receptory prožíváš a promítáš do svého života.

To, co říkáš o příbězích na pozadí, mě vede k zamyšlení se nad tím, jaká je teď na brněnské hudební scéně generační dynamika. Pro mě jste totiž ty, Aleš, Tomáš Vtípil, Radim Babák, Markéta Lisá nebo Prokop Holoubek jeden voj, ale stejně tak sleduju, že se skrze kapely, jako jsou sinks, Obligatne nebo Ghost of You – jejichž člen Jura Habarta se k vám teď připojil – tvoří nová, mladší skupina, která o sobě chce dávat víc a víc vědět. Vnímáš ty sám nějakou takovou generační a místní sounáležitost?

Ta velká láska k hudbě a častá frekvence poslouchání má druhou stránku, a to je ta, že člověk je pak dost zmlsaný. Abych si tedy vůbec užil něco nového, tak zcela nemilosrdně ignoruju hranice Brna a beru cokoli z celé republiky. Mohl bych říct z celé planety, ale já mám fakt speciálně rád, když slyším české texty. Už to navíc není ani tak, že bych ve svých dvaačtyřiceti letech chodil do hospody, a tam by vedle mě seděli brněnští kámoši, se kterými jsem začínal a se kterými jsme muziku tehdy řešili. Ti mají rodiny, jsou doma a koukají na Netflix.

Co se ale v hudbě právě teď děje, mě rozhodně zajímá. Vloni jsem například objevil debutové album Máji Fendrychové a její kapely Kvietah, a to jsem pak poslouchal neustále. Vyústilo to dokonce v to, že jsem ji teď poprosil, jestli by pro mě nenazpívala jednu písničku. Stali se z nás kamarádi, kteří zjišťují, že stačí jenom sednout na vlak a za tři hodiny jsi v Brně nebo v Praze – a je to podobný pocit spříznění, jako kdyby bydlela o ulici dál.

Ty nicméně aranžuješ desky i dalším hudebníkům a hudebnicím, a často to jsou právě lidé z Brna, kteří jsou sami o sobě nenápadní, a dost pravděpodobně by – nebýt tebe – jejich desky vůbec nevznikly. Myslím tím třeba desky Honzy Fice, kapely Evolet, Ľubicy Christophory, Alen nebo Lucie Krpalové alias Prune.

V tom je vždycky nějaká náhoda, ale pro tu náhodu jsou dveře otevřené tím, že mě zajímá, když někdo přemýšlí jinak než já. Dělat s lidmi, které jsi vyjmenoval, je pro mě strašně obohacující proto, že jinak staví písničky a píšou pro ně jiná slova, než jaká by napadla mě – a i kdyby napadla, nebudu jim věřit. V jejich podání to ale funguje.

Zároveň všichni z nich byli v době, kdy jsme na deskách začali pracovat, velmi otevření. Sami neměli konkrétní představu o tom, jak by aranže měly znít, a byli ochotní nechat mě zkusit s jejich písněmi experimentovat. Pokaždé jsem se tak díky nim něco naučil. Souvisí to i s časovými možnostmi. Kdyby, řekněme, Honza Fic udělal desku a dal mi ji, tak si ji pustím několikrát, řeknu si, že je hezká, a nechám ji být. Ale ten závazek mě donutí poslouchat jeho demáče pořád a pořád dokola, a to pak přináší daleko hlubší ponor.

Vzpomeneš si, jak tyhle spolupráce probíhaly?

Proces aranžování desky je pokaždé hodně rozdílný. Když jsme pracovali právě s Honzou Ficem, tak ten na začátku nahrál své kytarové party a zpěv do metronomu, a pak mě s tím nechal dělat, co chci. Vznikl z toho „hroznej bordel“, ale když jsem mu ho potom nervózní pouštěl, tak řekl, že super, a ať to klidně udělám ještě divnější. Oproti tomu nahrávání s Luckou Krpalovou nebo s Ľubicou Christophory bylo úplně jiné. Ty chtěly v písničkách zachovat jemnost, a když pro ně v aranži něco příliš skřípalo, tak začaly mračit čumáčky, že to už je moc. Ale zase holky mají fakt pěkné melodie zpěvu a vůbec se nebojí být otevřeně něžné. To je potřeba zachovat a nepřeválcovat.

Spousta z těchhle věcí, které popisuješ, se mohla stát jen proto, že máš doma vlastní DIY nahrávací studio. Je správná moje úvaha, že větší dostupnost zvukové techniky zasáhla i do toho, jak pracuješ na písničkách pro Květy nebo na svých sólových věcech? Ostatně o nové desce Duo se jde všude dočíst, že jste ji s Alešem nahráli v domácích podmínkách.

Možnost natáčet hudbu doma – a nejenom demáče, ale i to, co pak slyšíš na desce –, to úplně změnilo celé nastavení tvůrčího procesu. Pro nás byl předěl, když jsme v roce 2004 dělali na albu Jablko jejího peří, které vyšlo jako naše vůbec první deska pod labelem Indies. Člověk si večer přímo ve studiu projel, co se za celý den nahrálo, a udělal si pár poznámek. Tehdy jsme ještě neměli ani flashky, takže zvukař denní práci vypálil na cédéčko, a já jsem si ho pak doma pouštěl a vymýšlel, co s tím materiálem dál. Když jsem potom tyhle party ve studiu dohrával naostro, tak se to dělo ve velkém stresu a ostatní spoluhráči nade mnou stáli a říkali: „Sis to vymyslel, tak to zahraj, ne,“ což je šílená situace.

Nedlouho po práci na téhle desce jsem ale zjistil, že můžu nahrávat doma a vyhrát si s tím. Přineslo to i možnost natáčet si sám nástroje, na které jsem neuměl hrát. Když na to máš čas, narveš tam flétnu, balafon, piano nebo foukací harmoniku…  Prostě to zkoušíš metodou pokus–omyl a nějak to vyjde.

Může být vedlejším produktem tohohle přebíhání mezi nástroji i to, že se pak dozvídáš něco víc o zvuku jako takovém?

Přistupuju k tomu hodně diletantsky, nestuduju si žádné manuály a prostě zkouším, co která věc udělá. Adrenalin, který se u toho děje, a náhoda, kterou nějak řídím a ohýbám, mě ale podněcují natolik, že v tom jedu pořád a čím dál tím víc. Fascinuje mě, jak minimalistické věci se dají dělat pro film nebo divadlo. Když bych někomu pustil jeden akord, lehce modulovaný, tak to samozřejmě nikdo nebude poslouchat ani půl minuty. Ale když se spojí s obrazem, je z toho kompletní emoce.

Taky miluju to, jak s věcmi hýbe kontext. Když si člověk pustí desky The Cure z osmdesátých let, tak na nich slyší syntetizátorové smyčce, které objektivně, samy o sobě, znějí hrozně. V rámci poťouchlosti, vizáže té kapely a rozpitých obalů jejich alb najednou ale ty špatně znějící smyčce vytváří přesně ten pocit, který si s nimi všichni spojujeme a který máme rádi. Kdyby místo toho použili krásně sytě a bohatě nahraný orchestr, bylo by to o mnoho horší.

Je jasné, že když pracuješ na scénické hudbě, tak východiska, na základě kterých ji vytváříš, jsou oproti práci na písničkách pro Květy rozdílná. Ovlivňují se pak ale u tebe tyhle dvě složky – scénická hudba a písničky – nějak navzájem?

Jakýkoliv podnět zvenku je pro mě důležitý, i když se na první pohled nemusí zdát nijak zvlášť přínosný. Když dostanu zakázku na scénickou hudbu, tak mě to donutí si sednou ke klávesám, a jen díky tomu najdu akordy nebo různé pastelové zvuky, na které bych jinak nepřišel. A příště vím, kam sáhnout a co zkusit, když točím něco jen pro sebe. A ještě jedna věc… Když jsem hrál s Tomášem Vtípilem ve Čvachtavém lachtanovi, tak po mně jednou chtěl, abych vymyslel basovou linku do takové složité skladby, kde bylo hrozně moc akordů. Všechno si to zapamatovat mi dalo tolik práce, že jsem tam ve finále hrál jen jeden prostupný motiv, který bublal pod tím vším. Dva tóny do deseti akordů. Někdy to bylo dráždivé, ale celkově to posouvalo hudbu zase jinam. Z donucení jsem si tedy osvojil jeden z fíglů, který bych se nejspíš učil ve škole, kdybych býval hudbu studoval.

To je hodně živelný, intuitivní přístup. V Květech s vámi ale už dlouho hraje Ondra Kyas, který má vystudovanou hudební vědu, a skládá symfonie nebo opery pro brněnský kolektiv Ensemble Opera Diversa.

Ondra je případ člověka, který o hudbě hodně ví a všechno slyší. Ví, která struna na kytaře je rozladěná, když zahraješ celý akord, a v hlavě má počítač, který tě upozorní na to, když se v aranži příliš opakuješ. Zároveň ho ale ten hodně výkonný software v hlavě nelimituje natolik, že by se nedokázal uvolnit – je to šťastná kombinace vzdělanosti a spontánnosti. A jeho naopak může něčím okouzlovat barbarství a drzost moje a Aleše. Je to jako bychom byli bubliny, které se protínají jen z části a dohromady tvoří nějaký obrazec, ale přečuhují do protilehlých směrů. I tahle rozdílnost povah je pro mě další důvod, proč hrát s více lidmi, nejen sólově. Ve chvíli, kdy někdo udělá něco, co tebou pohne a přeformátuje tě, tak se z dvourozměrného světa tvých zajetých představ najednou stává mnohem bohatší, trojrozměrný svět, a posouváš se tak pořád dál.

Chci se tě teď zeptat na druhou výraznou složku tvé tvorby, a to je textařina. Ty jsi i při práci se slovem velmi rozbíhavý – mimo písňových textů jsi dlouho psal sloupky do časopisu Host nebo do Full Moonu, nějaký čas jsi pracoval na prozaické knížce a veřejně sdílíš zápisky svých snů. Čím pro tebe slovo jako stavební jednotka je?

Mám odjakživa extrémně silný vztah se zvířaty – doma jsme měli psy, teď mám tři kocoury –, a u nich probíhá komunikace na jiné úrovni než na té slovní. Jsou tu taky smyslové vjemy – vůně, pohyby, barvy. Já ale potřebuju slova pořád, stejně jako hudbu. Nedokážu to ztlumit. Každý měsíc si kupuju knížky poezie, hltám je, a taky přečtu aspoň jednu knihu beletrie. Často taky sedím a píšu básně, které pak ztratím, a nic z nich není. Už to samotné psaní mě ale baví. Můžeš vzít papír, napíšeš na něj jednu větu a najednou vznikne svět – ta věta už je svět. Napíšeš třeba: Na město prší a hoří domy. Je to jedna věta a existuje na papíře, tys ji vymyslel a jsi v té chvíli vlastně bůh a máš v rukách strašnou moc. Ta moc by tě ale neměla paralyzovat nebo svádět na scestí. Nemám rád lidi, co něco kážou, a extrémně nemám rád lidi, kteří kážou o tom, že znají jediný správný způsob, jak má něco vypadat, všechny návody na jediný správný vesmír.

Čím jsem starší, tak tím víc se ve vlastním psaní pohybuju od jistého k otevřenému. Potřebuju tam nadhled. Už mi nevyhovuje ten patos a fatalita, které jsem měl, když mi bylo dvacet pět. Mám teď spíš chuť si se slovem hrát, vytvářet svět, který je zábavný, ale zábavný v rámci cesty, kterou jsem jako textař zatím ušel. To, co napíšu, nemusí automaticky vyznívat pozitivně, ale musí to pro mě mít nějaký háček.

Jak se to konkrétně projevuje?

Abych byl schopný po těch letech něco udělat, tak zkouším všechno možné a vůbec u toho nemyslím na to, co bylo dřív a jestli ode mne někdo něco očekává. Pro všelijaké kapelní i nekapelní projekty třeba píšu stylizované texty – pod hlavičkou YM jsme udělali country desku, ale díky práci na písňových doprovodech k filmům a seriálům jsem prováděl i různé další literární travestie. Teď mě doopravdy baví začít s nějakou blbostí – třeba s odposlechnutou fámou. Na nové desce Duo je písnička Příběh hokejistů, která je o hokejistech, kteří se ztratí v jeskyni. Ten příběh jsem slyšel od lidí, co okolo mě procházeli na festivalu v Jihlavě. Zapsal jsem si ho, vyfabuloval, ale ve finále se ukázalo, že jsem slyšel špatně – nebyli to hokejisté, ale fotbalisté. A to mi přijde ještě lepší!

Jak často si vlastně něco zapisuješ?

Když mám čas vytáhnout zápisník – třeba ve vlaku –, tak do něj škrábu hnedka. A když jsem v metru nebo když čekám na zastávce na tramvaj, tak buším do mobilu. Lidi okolo si možná říkají, že to je další blbeček, co někomu furt píše smsky, já si ale zapisuju texty. Zírání do telefonu jsou pro mě zároveň mimikry – schovám se za ním, a můžu tím pádem zapsat třeba i to, co si lidi vedle mě říkají. Přečuhování ulice a světa ke mně je obrovský inspirační zdroj, je ale potřeba se na něj dobře naladit. A taky ne vše se dá nějak zpracovat. Jedna moje kamarádka mi kdysi říkala, že houby jsou v lese všude, jen je na první pohled nejde vidět. Když se ale v lese zastavíš po dešti, a budeš tam stát dostatečně dlouho a dívat se, tak nějakou houbu uvidíš. A takhle je to i s texty. Líbí se mi psát, když nemám vůbec náladu. Spousta textů písniček, co od nás lidi hodně chtějí zahrát, vznikla tak, že jsem si řekl, že odpoledne mám hodinu čas, tak si k tomu sednu.

Jeden z leitmotivů, který ve tvých textech nacházím, je obraz samoty. V mnoha vašich skladbách se tohle slovo explicitně, v různých variantách objevuje, někdy ho v nich cítím i jen nepřímo skrze náměty nebo příběhy postav, kterými písničky zalidňuješ. Taky na nové desce Duo v písničce Hudba zpíváš, že právě jen díky ní, hudbě, zapomeneš na to, že se cítíš sám.

Myslím, že to pramení z mého osobního nastavení. Hodně mě baví být mezi lidmi a komunikovat s nimi, dělat vtipy, ale zároveň jim doopravdy moc nerozumím a nevím, co některé věci v komunikaci přesně znamenají. Ve většině kolektivů jsem byl outsider, co se neumí naladit, neumí dělat srandu pro celou partu, nechápe, kdy už ostatní štve. Když někdo něco říká, tak si to musím v mozku rychle převalit přes nějaký kodek, abych mu byl vůbec schopný porozumět. Možná jsem tak dobrý herec, že to není zdánlivě poznat, často si ale připadám sám uprostřed mnoha různých skupin, a to včetně kapel a lidí, které mám blízko.

Něco podobného cítím i z textu písničky Voskovec v Americe – z desky Květy Květy –, která je takovým volným popisem víceúrovňové, vynucené emigrace. Hodně si ji vztahuju na tebe nebo na kohokoliv, koho umělecká práce svojí povahou neustále odtahuje od místa bydliště, od usedlého způsobu života.

V době, kdy se Československu rozjela nejtužší normalizace a lidé přestali mít možnost dělat cokoli, byla Amerika živoucí symbol toho, že se někde něco děje. Že ráno někdo vstane, jde se projít po Manhattanu a nikdo mu tam nekontroluje občanku, nebo že si může dát hamburger a colu a večer si zajít na Broadway. Ale ačkoliv Voskovec sám v Americe žil a koukal se z okna svého bytu na Central Park, tak musel být každý den v divadle, aby se uživil, a takhle strávil polovinu života. Většinu času si nevydělal dost na to, aby třeba mohl jen psát a dát si pauzu. Cizí země mu navíc odňala možnost být králem slova. To, co v Československu zažívali s Werichem, kdy byli schopní improvizovat na podiu a měli své publikum, to v Americe přestalo platit – nikdo mu tam nerozuměl. Pak se angličtinu sice naučil do té míry, že nemusel hrát maďarské emigranty, ale i tak zůstal řadovým hercem, byť úspěšným. A já to vnímám podobně. Hodně lidí okolo mě, kteří chodí do práce si myslí, že se mám hrozně dobře. A je to tak – já se mám hrozně dobře, žiju svůj sen a dělám to, co mě baví nejvíc. Ale fakticky to přináší spoustu potíží. Není to tak, že bych v pátek ve tři odpoledne odešel z práce a nevzpomněl si na ni do pondělí do rána. Když se mi nechce jet do Chebu, do Děčína nebo do Liberce, tak tam stejně jet musím. Hodiny v autě, kdy musím svoje dva metry stočit na malé sedadlo… Nikdy nevím, kolik peněz na konci měsíce budu mít a kolik zklamání a komplikací může přinést další zakázka pro někoho, s kým se nenaladím na stejnou vlnu. Znova ale opakuju – mám se dobře. A poslední dobou šlo všechno kupodivu fakt úplně růžově.

Poměrně blízko máš i k výtvarnému umění. Sám děláš koláže a i prostý fakt, že obaly obou vašich nových desek vytvořili Jakub Horský ze studia Upupæpop a Vendula Chalánková, mluví, myslím, sám za sebe. Obraz podle tebe tedy nejde od všech ostatních složek – hudby a textů – oddělit? Vnímám to tak správně?

No jasně. Vyrůstal jsem v době, kdy jsi při poslechu desky ležel na gauči, koukal při tom na obal a hltal na něm každý detail – kapelu sis automaticky spojoval s nějakým vizuálem. Co by byli Depešáci, kdyby neměli všechny ty fotky a obrázky? To by byla jen půlka dojmu z jejich hudby. Cokoliv, co dělám, dělám pro fanouška v sobě, a proto si myslím, že obal desky je ohromně důležitá věc. Možná je to jeden z posledních důvodů, proč si vůbec kupovat hudbu na fyzickém nosiči. I když si ji většina lidí tak jako tak pustí digitálně, tak jsou rádi za možnost si obal někde opřít a dívat se na něj.

Novináři se tě hodně často ptají na tvojí hereckou kariéru. Málokdo se tě ale zeptá na práci pro Radio Proglas, kde moderuješ hudební pořad Jak se vám líbí. Jak ses k tomu vlastně dostal?

My jsme na Radio Proglas s Květy několik let chodili dělat rozhovory o deskách a po jednom takovém rozhovoru jsme šli po chodbě s Milanem Tesařem, který pořad Jak se vám líbí už dlouhá léta taky moderuje. Děkoval nám, vedl nás ven a já mu při tom řekl: „To je tak hezká práce, Milane!“ A asi za týden mi zavolal s tím, že potřebují externího moderátora, a já do toho šel. Bylo to doopravdy rychlé a pamatuju si, že na první vysílání jsem ani nedělal žádné zkoušky, nic. Důvěřoval mi, akorát ten úplně první díl seděl vedle mne, což bylo stresující. Já pak po letech měl sedět vedle Aničky Janoškové, která měla taky svou premiéru, a ta asertivně řekla: „Ne, nikoho tu nechci, sama to zmáknu.“ A zmákla! Nicméně to, že si s někým ve studiu povídáš, někdo tě někde poslouchá a děláš mu tím hezký čas, to je strašlivě super pocit.

A přináší ti spolupráce s Proglasem ještě nějaké další benefity?

Zjišťuju, že mi to hodně obrušuje hrany. Často děláme koncerty ve studiu. Jsem tam v místnosti jen já a kapela, na níž bych nikdy sám nešel, ani o ní netušil, že existuje. Slyším je povídat s láskou o jejich tvorbě, pak je vidím hrát z několika metrů. A najednou se mi díky tomu náhledu dovnitř totálně bourají jakékoliv předsudky a probouzí se ve mě naprostý respekt k něčemu, co bych možná dřív odzíval.