Doba, kdy na evropských veletrzích bývali vystaveni černoši zahalení v bederních rouškách jakožto symbolický závan koloniální exotiky, je už dávno pryč. To, že to byli často pouze najatí herci, kteří bederní roušku v životě jinak nenosili, nikoho nezajímalo. Dnes však podobnou úlohu plní mnozí hudebníci.
Žánr world music je terčem časté kritiky. Hudebními kritiky bývá označován hanlivými přízvisky od kýče až po rasistickou hru na exotiku. Jedním z nejucelenějších článků na toto téma je text frontmana kapely Talking Heads Davida Byrnea, který vyšel pod názvem I Hate World Music v New York Times na sklonku roku 1999. Byrne v něm poukazuje na řadu nešvarů, které sebou tento žánr přináší. Mezi ty nejdůležitější považuje jednak absurdní samozřejmost, se kterou západní posluchač hází veškerou hudbu vzniklou mimo euroamerický kulturní prostor do jednoho pytle, jednak koketování s lacinými prvky takzvané exotiky, fungující jako marketingový tah. V závěru své filipiky pak shrnuje uvedené nešvary načrtnutím jakéhosi ideálního hudebníka world music. Ten by podle něj měl být roztomilý domorodec, zpívající líbivé písničky se závanem atmosféry dalekých krajin. Trocha kýčovitého zasnění pro západního posluchače. Hudba pro přestávku, než se zase pustí do svého důležitého byznysu. Hlavně proboha nic moc radikálního!
Jedním z aspektů, který David Byrne neprobádal, je samotná hudební podoba world music. V zásadě se zde však objevují velice podobné nešvary. S hudebními prvky a teoriemi, které vznikly mimo západní kulturu, zachází world music stejně zploštěle a šovinisticky jako s hudebníky samotnými. V nejextrémnějších podobách tohoto žánru dochází k totální asimilaci exotických hudebních postupů k evropským standardům, které jsou povýšeny na normu – jsou jednoduše protlačeny přes síto západního hudebního myšlení. Tím se ale nutně musí ztratit spoustu originality. Zásadním problémem je omezený jazyk západní hudby. Ten preferuje harmonickou a melodickou složku hudby a upozaďuje jiné neméně základní aspekty zvukové tvorby, například rytmickou složku či barvu zvuku. Když se pak rytmicky a barevně bohatá hudba z jiného kulturního prostředí protlačí skrze „západní síto“, vzniká nevyhnutelně paskvil. Západní hudba s exotickým protlakem.
Mohlo by se zdát, že problém adekvátního spojení více systémů hudebního myšlení je pouze čistě hudebním problémem. Dopady zjednodušeného pohledu, který je často bohužel s world music spojen, je však širší. Vzniká tu totiž iluze, že západní hudba je do sebe schopna obsáhnout jakékoliv vlivy, zatímco jiné kultury to nedokážou. To pak podporuje západní pocit nadřazenosti a rasistické mýty o nadřazených kulturách. Marné je lomit rukama a vysvětlovat, že filmová hudba pro orchestr a didgeridoo není míšení kultur, ale do nebe volající pitomost.
Za posledních dekádu se hudba a její distribuce díky internetu radikálně proměnila. Sofistikovanější technologie opět podpořila iluzi zkracujících se vzdáleností, zmenšila svět. To svojí znatelnou stopu ponechalo i na světě world music a dnešní situace je přece jen trochu příznivější než ta, kterou popsal David Byrne. Mikroskop internetu vyjevil západnímu posluchači jinou podobu světové hudby, než toho dobrosrdečného a přihlouplého domorodce z Byrnova článku. Krásným příkladem toho je například Syřan Omar Souleyman vycházející ve vynikajícím vydavatelství Sublime Frequencies (toto vydavatelství by šlo považovat za vlajkovou loď nové podoby world music). Ten zahalen ve svou kefíju chrlí neuhlazené syntetické transy s výrazným zpěvem a jeho hudba bývá s nadsázkou označována za „jihad techno“. Kde je konec líbivé, kýčovité exotice? Radikální nová „hudba světa“ začíná za hlasitého troubení obcházet modlu world music a až jí obejde po sedmé, strhne jí jak hradby Jericha.
