Pomíjivost je inspirovaná šokem ze smrti skladatelčiny dlouholeté partnerky, holandské choreografky Mieke van Hoek (1946–2002). Nahrávka vznikla v lednu 2007 jako záznam hudební části multimediálního představení, se kterým Meredith Monk vystupovala od roku 2003.
Americká skladatelka, vokalistka, filmařka, choreografka se narodila v hudební rusko-židovské rodině roku 1942 v Peru, kde její matka zpívala na operním turné. V roce 1964 dokončila studia na univerzitě Sarah Lawrence, kde ji zajímala především lidová hudba. Vlastní cestu v hudbě ale našla v izolaci, zcela sama, v doprovodu vlastního choreografického gesta. Více než sto projektů jí v průběhu dlouhé profesionální dráhy získalo obdiv kritiky i diváků. Nejinspirativnější je její novátorský přístup k hlasu, takzvaná rozšiřující vokální technika: zvuky připomínající vzdechy, nádechy, nářek, škytání, smích, zvířecí zvuky, exotické rytmy a škálu energie, pocitů a emocí. Hlas se vznáší v bezčasí jako dědictví dávných civilizací, jako prostředek transcendence, poselství jiného světa. Získala řadu ocenění a grantů, včetně „grantu pro genie“ MacArthur Foundation. Její hudba se objevila ve filmech La Nouvelle Vague Jean-Luca Godarda a The Big Lebowski Joela a Ethana Coenových. Její skladby interpretují i celebrity jako Björk. Autorka začala v roce 1968 založením interdisciplinární společnosti The House a v roce 1978 pokračovala vytvořením vokálního souboru, zabývajícího se provozováním jejích skladeb. Ať šlo o opery, písně, site-specific performance, filmy, instalace, její dílo se stalo inspirací pro řadu umělců.
Hlavními tématy jsou pro Meredith Monk zrození, ženství, paměť, rodina, kořeny, smrt. Téma „pomíjivosti“ patřilo vždycky do její domény: hudba zapsaná jen v paměti, melodie zpívané na abstraktních fonémech, nesouvislá gesta mizejícího světa, jódlování.
Konečná nahrávka je výsledkem pětiletého hledání a vývoje. Sestává z šestnácti na první pohled jednoduchých melodií, propletených do vokálních koberců. Meredith Monk na ní pokračuje ve spolupráci s Theo Bleckmannem, Ellen Fisher, Katie Geissinger, Chingem Gonzalesem a Allson Sinffin, jejichž hlasy komunikují s jejím hlasem někdy až v sedmihlasém kánonu. Vokální pletivo podpírají multiinstrumentalisté Bohdan Hilash, John Hollenbeck a Allison Sniffin hrající na piáno, templové zvony, magnety, vibrafon, marimbu, saxofon, clarinet, basový buben atd. Monk říká v bookletu: „Ze začátku jsem psala pro hlas jako nástroj; teď si dovoluji považovat nástroje za hlasy.“
Meredith Monk známe u nás ze dvou vystoupení v pražském divadle Archa v letech 1994 a 2001, a tak si při poslechu CD dokážeme přestavit, jak Theo Bleckmann jezdí po pódiu na botách s kolečky heelys, máme před sebou projekční plátna s fotografiemi dávno zemřelých a zažíváme něžnou komunikaci všech účastníků projektu, rituálně se smiřujících s odchodem přítelkyně Mieke.
Smrt je pro zarážejícím způsobem velkou část společnosti tabu, a tak působí smířlivý, melancholický přístup Meredith Monk jako zjevení. Monk nebyla nikdy sentimentální. Její meditace nad smrtí a mizejícím časem je vizí, kterou získala prostřednictvím londýnské organizace Rosetta Life. Ta posílá profesionální umělce do hospiců za pacienty, aby jim pomohli zobrazit nejdůležitější vzpomínky pomocí písní, tance nebo kresby.
Úvodní Last Song parafrázuje nad pomalými akordy piána slovní spojení „poslední příležitost, poslední tanec, poslední minuta, poslední sbohem, poslední láska, poslední letní růže“. Když se skladatelka vrátila z hospiců v Anglii, začala zkoumat zápisky v denících své partnerky a našla v nich použitelné texty. Tak se nově v písních objevují celá slovní spojení místo obvyklých slabik a fonémů. Dále ji při přípravě projektu, jak tvrdí, ovlivnilo dílo kontroverzního archetypálního psychologa Jamese Hillmana. Buddhistka Meredith Monk popisuje Pomíjivost jako „kontemplativní, nelineární poetickou skladbu“. „Když zemřete, opustíte zemi, váš obraz se ztrácí s vaší nepřítomností. Pozůstalým zůstane esence.“
Druhá část Pomíjivosti sleduje strukturní dimenze v rychlém toku. Objevuje se i nádech polky, kterou Meredith Monk našla v zápiscích jedné z pacientek, a také mexický tanec smrti.
Pomíjivost je úvahou nad smrtí přítelkyně, ale zároveň cítíme i vlastní smrtelnost. Nahrávka se zdá být přípravou na odchod, příručkou poukazující na fakt, že naše životy obsahují zázrak možnosti vykoupení. Jde o kompozici, která by se mohla stát součástí učebních osnov na přípravu na závěrečnou cestu.