Mexická zastávka Haralda Grosskopfa

  

Krautrockový veterán, mexický producent… Quetzalkrautl.

Harald Grosskopf (narozen 1949) patří mezi důležité účastníky německé krautrockové éry sedmdesátých let. Hrál na bicí například s Ash Ra Tempel (potažmo s Ashra) či v raných projektech Klause Schulzeho, přesunul se ale též k syntezátorům, sólově debutoval průkopnickým albem Synthesist (1980) a elektronice se aktivně věnuje dodnes. Letos vydal společnou nahrávku s významným mexickým producentem Ramónem Amezcuou vystupujícím též pod jménem Bostich.

Myšlenka na společnou desku jim vyplynula z diskuzí o odlišném charakteru i vývoji německé a mexické národní kultury. Ve své společné tvorbě se tak pokusili své odlišné kulturní zkušenosti spojit v jeden hudební výraz, jak již ostatně tušíme dle názvu spojujícím německý psychedelický rock se jménem jednoho z bohů původních středoamerických obyvatel, Quetzalcoatla, zobrazovaného nejčastěji v podobě opeřeného vousatého hada. Dlužno podotknout že Grosskopf sám se k němu odkázal také už skoro před dvěma dekádami tématem svého alba World of Quetzal.

I když autoři na spojení odkazů národních kultur i při čistě elektronické tvorbě programově podle průvodních textů trvají, domnívám se, že rozpitvávat Quetzalkrautla na mexické a německé složky je marné, nějaké povrchní zvukové či motivické odkazy tu nejsou už vůbec, leda jen na obalu si můžeme vychutnat pohled na německou orlici v tradičním mexickém vymalování. Nejdůležitější ale je, že si tu sami hudebníci zkrátka našli osobitý společný jazyk ve svém specifickém pojetí psychedelické elektroniky. Připravme se tedy na abstraktní syntezátorovou jízdu po bohatě proaranžovaných a svérázně stavěných formách i rytmech, většinu skladeb doprovází též abstraktní videoklipy postavené na digitální grafice.

Nahrávka má velice příjemný zvuk kombinující staré zvukové ingredience s novými, vychutnat si lze mnoho šťavnatých syntezátorových barev analogového charakteru a pestrou práci s echy a prostory, precizní harmonie se tu setkávají i s náhodně generovanými tóny a průběhy. Ve třetí kompozici Cactomuzik se připojí poprvé také výrazný beat, i přes svou zpřelámanost a nečekaná škobrtání by si však měl dříve či později posluchače získat. Strohé rovné krautrockové rytmy typu motorik tu skoro nikde nenajdeme v bicích, nejblíže takové estetice mají spíš zvukově velice pěkné basové linky či harmonické pulzace. Celková rytmika tak na tomto albu občas nabývá až jakéhosi lunatického charakteru, opojného a zneklidňujícího zároveň. Grosskopfovy netradiční přístupy k bicím a rytmům lze ostatně sledovat ve velké části jeho diskografie.

Každá ze šesti skladeb přináší odlišné nápady a přístupy, deska překvapuje a těší od počátku až po závěrečný bravurně gradující desetiminutový monolit nazvaný Sequenza. Navíc je tu toho stále dost ke sledování i při opakovaných posleších. I ty vřele doporučuji.

Harald Grosskopf & Ramón Amezcua: Quetzalkrautl
Milovat (http://milovat.org)