Michal Rataj: Sambata sonora – sonické vibrace uprostřed Bukurešti

  
Těch následujících pár řádků je krátkou zprávou o tom, jaké může mít člověk pocity z pulzující rumunské metropole poté, co opadnou všechna klišé a předsudky historicky dané naší informovaností o Rumunsku, a také poté, co ucítíme atmosféru velké, poměrně heterogenní komunity lidí, které pojí jeden společný zájem – zvuk jako prostředek komunikace a  tvůrčí realizace.

Před několika měsíci jsem dostal do FB-schránky zprávu, jejíž obsah v  podstatě zněl: „Ahoj, jsem Octav, měl bys chuť přijet udělat workshop o  zvuku a zahrát koncert v Bukurešti v rámci iniciativy Sambata Sonora“?

Krátce nato jsem dostal e-mail od velmi iniciativního ředitele Českého centra v Bukurešti, který formálně toto pozvání přikryl a hlavně doporučil – kontext celé iniciativy totiž už sám velmi dobře znal.

Sambata Sonora je iniciativou, jejíž kořeny sahají do počátku roku 2009. Hlavními iniciátory jsou Octav AvramscuAnamaria Pravicencu, oba lidé, kteří na univerzitách v USA a ve Francii vystudovali především literaturu a výtvarné umění. Po svém návratu do Rumunska se rozhodli začít animovat dost dychtivou generaci nejmladších umělců, či  prostě jen mladých lidí, kteří – zdá se mi – chtějí vědět úplně vše, všechno je zajímá a přitahuje – hlavně pak to, o čem se nelze mnoho dozvědět standardními cestami na univerzitách, v rozhlase, televizi…

V Bukurešti jsem strávil dva dny rozdělené v zásadě mezi několikahodinový workshop (v pátek 25. února) a prezentaci českého radioartu spojenou s mým koncertem (sobota 26. února) v rámci samotné akce Sambata Sonora. Jaké překvapení se konalo, když jsem na začátku pátečního workhopu viděl více než dvacet mladých lidí, kteří chtěli naslouchat zvuku? A nebyli to skladatelé či hudebníci – vznikla naprosto heterogenní skupina lidí, kteří byli prostě připraveni vzít virtuální sonický mikroskop a vrhnout se do tajů zvuku v mnoha jeho podobách. Vedle sebe seděli mladí DJs s filmovou herečkou, rozhlasovou redaktorkou, literární kritičkou, noisovým improvizátorem a řadou dalších, kteří nic neříkali, prostě jen seděli, poslouchali elektroakustickou hudbu, radioart, dívali se na to, jak vypadá zvukové spektrum a poslouchali moje moudra…

 

Všichni mí noví přátelé mi říkali: „ … počkej zítra … to teprve uvidíš…“. Z Česka jsme zvyklí, že na různé experimentálně orientované akce nedivadelního typu chodí malá dobrá hrstka návštěvníků. Jaké bylo překvapení, když do místního Tanečního centra (obdoba pražského Ponce) dorazily dvě stovky lidí, aby si poslechli vybrané kapitoly z dějin české elektroakustické hudby, radioartu, současné soundartové scény anebo závěrečný akusmatický koncert.

Po téměř dvouhodinovém večeru jsem se cítil tak trochu provinile urpostřed neskutečně živoucího města, které se mi najednou zdálo jako houba, která saje, a boptná, roste a vybarvuje se a která mě za chvíli pohltí. S průměrným platem, který se oproti našemu čtvrtinový, s mnohdy neutěšenými, ale narvanými uličkami plných mladých lidí, se spoustou psů v rozvalinách ale nádherně opravenou univerzitou, se všudypřítomným dědictvím svého poslední komunistického diktátora, ale osmnáctiletými lidmi plynule mluvícím anglicky téměř bez přízvuku…

Jsou to všechno jen střípky (snad naivní, snad romantické), jaké může člověk za tak krátkou dobu posbírat. Faktem ale je, že lze těžko zapomenout čerstvé zážitky z koncertu či přednášky a prezentací, které se odehrávají v atmosféře obrovské otevřenosti, přijetí, očekávání a  aktivní zpětné vazby – a co víc – toho všecho jako součástí neskutečně dynamického a hmatatelného procesu uvnitř společnosti.

V posledních měsících mám gradující pocit, že zejména mezi nejmladší generací umělců a studentů v Česku jsou kategorie „dozvědět se“ a  „poznat“ spíše pojmy z říše přání, než reality nastupující generace tvůrců… Povážíme-li, že Česko patří k té bohatší polovině – respektive čtvrtině – Evropy, je to vlastně tak trochu jako sprcha … na chvíli se zastavit, zapomenout na věci materiální povahy a vnímat jen to podstatné v rovině čisté lidské kreativity, tvůrčího nadšení a myšlení, přirozené potřeby komunikovat a odvěké touhy nikoliv primárně vydělat, ale víc se dozvědět…