Disquiet (https://disquietmedia.net)
Michel Van der Aa (nar. 1970) na sebe výrazně upozorňuje v posledních deseti letech jako skladatel zejména scénických a multimediálních děl. Jedná se o umělce mnoha profesí – studoval divadelní a filmovou režii a kromě skládání hudby a filmové tvorby je činný také literárně, což uplatňuje jako autor libret a scénářů k vlastním projektům. Divadelnost, která souvisí s jeho druhou profesí režiséra, bývá často zmiňována jako charakteristický rys jeho tvorby, projevující se i v čistě koncertní hudbě. Je autorem oper One, After Life, Book of Disquiet, které byly přijaty s úspěchem a dnes je vydáván vydavatelstvím Boosey and Hawkes a dostává velmi prestižní zakázky.
Na CD, které vydal na svém vlastním labelu Disquiet, jsou tři skladby různého typu. Spaces of Blank vzniklo jako sdružená zakázka Royal Concertgebouw Orchestra, Radio France, NDR Hamburg. Jde o cyklus tří písní pro mezzosoprán a velký orchestr. Podobně jako v jeho operách, i zde je hlavní hrdinkou příběhu žena a její vnímání světa, zejména její prožívání úzkosti a samoty (v prostoru, v moři, ve smrti). Texty jsou vybrány z díla tří básnířek Emily Dickinson, Rozalie Hirs a Anne Carson tak, aby korespondovaly s expresivním světem autorovy hudby. Vokální sólo neobsahuje žádné excentrické prvky a klene se jako klidný proud nad bublajícím a výbušným orchestrem. Do zvuku je vpletena nenápadná elektronika, kterou téměř nepostřehneme, dodává orchestru pouze zvláštní barvu a občas nečekané akcenty. Instrumentace není nijak objevná, autora zjevně zajímá více barva akordů a harmonické procesy, než neobvyklé zvuky dobývané z nástrojů.
Druhá skladba Mask je psána pro komorní soubor a elektroniku. Opět platí, že elektronika na sebe neupozorňuje, jen dotváří celkový zvuk souboru prvky spektrální hudby – přebírá vyšší alikvótní tóny z harmonií v ansámblu a nechává je přeznívat. Nejvýraznějším tvarovým prvkem skladby jsou rychlá crescenda rozložená do různých vrstev. V závěrečné části se přidá metronom v kleci, který perkusista obaluje fólií, takže se postupně tlumí jeho zvuk a orchestr se tomu v dynamice přizpůsobuje až do závěru v úplném pianissimu.
Třetí skladba Imprint je svého druhu „barokní“ koncert pro housle a soubor starých nástrojů (cembalo, gamby, hoboje). Všechny nástroje jsou podladěny podle barokního úzu až na 415 Hz, což vytváří zvláštní barvu i záměrně vyvolané intonační problémy. Soudobá hudba osazená zvukem starých nástrojů působí překvapivě monumentálně. S relativně statickou hudbou orchestru kontrastuje technicky i výrazově vypjatý sólový part houslí. Houslista obsluhuje ještě varhanní portativ – pomocí pěti olověných prstů postupně zatěžuje některé klávesy a nechává přeznívat jednotlivé tóny do pauz a tichých míst.
Provedení všech tří děl je luxusní – Royal Concertgebouw Orchestra, Asko/Schoenberg Ensemble, Freiburg Baroque Orchestra. A jaká je vlastně hudba? Její nejzajímavější složkou je harmonie, které zjevně Van der Aa věnuje zvýšenou pozornost – v akordických postupech lze slyšet zjevnou logiku a záměr. V ostatních složkách (melodie, rytmus) se drží abstraktních neutrálních tvarů, sice se tím úspěšně vyhýbá banalitě, ale zároveň jako by mu chyběla odvaha vykročit do nebezpečného prostoru. Podle jeho vlastních vyjádření se mu jedná o víc než pouhou abstraktní hudbu – o umění které svým obsahem hudbu přesahuje. V tom případě by asi bylo nejlepší shlédnout nějaké jeho multimediální představení, k čemuž jsme zatím neměli příležitost.