Mike Cooper: Distant Songs Of Madmen
Room40 (https://room40.org)
Na webovém profilu Mike Coopera si můžeme přečíst, že jmenovaný je “v Itálii žijící, britský post-cokoliv hudebník”. Mike Cooper hraje na akustickou a elektrickou steel kytaru, což by mohlo leccos napovídat o tom, že i ono “post cokoliv” by snad mohlo mít své hranice – Cooper jistě má své kořeny v country a blues, ale obě hudební škatulky se snaží narušovat jak jen to jde, zejména svou kytarovou hrou.
Room40 umístili album na svém webu zadarmo ke stažení, jako součást oslav Cooperových sedmdesátých narozenin. Nahrávku tvoří záznam z jeho koncertu v Palermu z června 2011. Cooper byl údajně požádán dramaturgem festivalu aby předvedl “akustický folkový set”. Výsledek se podle jeho slov blíží zadání nejvíc, jak bylo možné. Obávám se, že z jakéhokoliv českého folkového festivalu by byl potupně vypískán za svatokrádežný přístup k žánru i jeho ikonickým hitům. Cooper sice slaví sedmdesáté narozeniny, o podvratnou hudební energii by se ale mohl dělit s hudebníky o generace mladšími. Na albu přehraje několik svých skladeb proložených klasikou žánru He`ll have to go, známou v interpretaci Jima Reevese, a Plane Wreck at Los Gatos, okrášlené improvizovanými instrumentálními pasážemi. Právě ty jsou tou nejpodivuhodnější součástí tohoto živého alba, Cooperova resofonická kytara se bouří a plaší a mění se v nějaký úplně jiný nástroj a mnohý kytarista dumá, jak jen je možné něco takového udělat naživo. Cooper poměrně pietně přehraje a přezpívá Guthrieho song, který náhle přejde ve stěnu dronů narušovanou změtí houslových zvuků a bublavými basy linoucími se buhví odkud. Na pozadí kytarových noisů se pak poněkud kovbojské sólo na zkreslenou steelku znamenitě vyjímá, podobně jako ve skladbě Thin White Man Blues. Blues je ve skladbě přítomno ve stopovém množství, zejména v podobě feelingu. Někdy ovšem blues v představě Mike Coopera atrofuje už jen na podivuhodné aleatorické přiznávky, jako například v přízračném doprovodu ve skladbě Torch song. Konzervativní zpěvovou linku doplňuje kytara kňouráním, výkřiky, občasným překvapivým unisonem až se opět propadne do dronů a přejde do skladby Tinnitus, ve které Cooper svůj nástroj prožene nejdřív pedálem zkreslení a pak i Kaoss Padem a rozžvýká jeho zvuk na cinkající útržky plandajících strun. Během alba (koncertu) jako by Cooper svou kytaru víc a víc destruoval a na svých efektech ladí šustící disharmonické zvuky. Nového zvukového kabátu se dočkala také slavná píseň He`ll have to go, kterou v našich krajích zpívala Eva Olmerová pod českým názvem Čekej tiše. Cooperova úprava s protahovanými drony a skřípěním granulátoru by asi každého příznivce verze Evy Olmerové, či originálu v podání Jima Reevese vyděsila k smrti. Nejdisharmoničtější kytarový koktejl předvede Cooper v poslední skladbě Things You Learn From Others, přeplněné frenetickým trsáním, lunatickými sjezdy slidu po strunách, obráceného přehrávání kytarových frází, prskání granulátoru a podladěných zvuků, chvílemi připomínající kytarové běsnění Billa Orcutta.
“Zdá se mi, že většina folkových zpěváků, klubů i festivalů je dnes prostě neuvěřitelně konzervativní. Přál bych vidět nějaký vývoj směrem dopředu, do 21.století. Snad toto CD bude alespoň malým příspěvkem k tomuto vývoji.” říká Cooper. Na albu Distant Songs Of Madmen se mísí country a psychedelie, tradiční forma i volná improvizace, písničkářství i zvukové experimenty. Stojí vám za stáhnutí i za poslech.
