Alternativní písničkářka, kytaristka a zvukařka. Narodila se 22. 12. 1967 ve Zlíně, tenkrát Gottwaldově. Otec byl strojní zámečník, matka ekonomka. Žili v Napajedlích na Moravě. Matka v mládí zpívala ve folklorním souboru Radovan, který vystupoval i v zahraničí. Do tohoto souboru přihlásila i svou dceru. Kromě toho Katka chodila na kytaru do LŠU, ale raději prozkoumávala nástroj sama. Vyhrála Zlínskou Portu 1986 a postupně získávala jméno ve folkových kruzích, například na festivalu Lipnice, Valašský špalíček, Jimramov. Její první kapelou byla v roce 1987 undergroundová Mrtvá dlažba, kde hrál její bratr na basu. V roce 1988 vydala singl se skupinou Někde jinde. Přestěhovala se do Prahy a začala hrát s přáteli Petrem Vizinou (bicí) a Klárou Valentovou (housle), nejdřív na křesťanských festivalech, později v klubech. Od roku 1996 začali vystupovat pod jménem Šarközi a v roce 2000 nahráli desku Naklání se čas. V roce 1999 natočil Vladimír Merta o Katce film Děti okamžiku: Katka Šarközi a spol. Druhou desku Magorie nahrála v roce 2003 s profesionály Alexejem Charvátem, Beatou Hlavenkovou, Jakubem Zítkem, Josefem Štěpánkem, Romanem Víchou a dalšími. Příležitostně vystupovala s různými interprety, včetně improvizací s Ester Kočičkovou. Složila píseň pro dětské album Indies Havěť všelijaká v roce 2005. Vytvořila hudbu k divadelnímu představením Marky Míkové Autobus podle C. S. Lewise a Poutníkova cesta podle Johna Bunyana. Dále natočila v roce 2011 jako členka skupiny Hlinomazův apetit album U Zívalů s fotografem a spisovatelem Igorem Malijevským, se kterým dodnes vystupuje.
Máš nějaké kytarové vzdělání, nebo jsi samouk?
Chodila jsem na kytaru, ale nechtělo se mi učit noty, tak jsem u toho vydržela krátce. Neříkám, že mě to nebavilo, ale já jsem chtěla hrát a ne studovat kuličky. Zkoušela jsem své akordy na volný struny. Ke kytaře mě přivedl bratr, který mě naučil základní akordy. Když odjel na vojnu, začala jsem hrát na jeho kytaru a sama si složila první písničky. Když mi bylo šestnáct, jela jsem do Zlína na koncert Dáši Voňkové-Andrtové. To mě hluboce zasáhlo. Uvědomila jsem si, že se dá hrát na kytaru i jiným způsobem a texty mohou sloužit jako obraz, pod kterým si každý najde to své.
A živila ses hudbou, nebo jsi také pracovala?
Vyučila jsem se jako rytec kovu. Jedno období jsem jezdila po republice v rámci takového seskupení, které sdružovalo různá řemesla, byli tam keramici, kováři, řezbáři, loutkaři. Taky se tam provozovaly kramářské písně, což je v podstatě zhudebněný komiks. Já jsem ryla monogramy a zpívala. Přivedl mě tam harmonikář Vašek Koubek, často jsme se scházeli v Praze, jak se tehdy říkalo, ve Fučíkárně. To se mi moc líbilo.
A co se dělo potom?
V té době byl pro mě nejdůležitější zásah Dáši Voňkové. Pořád mě to nutilo doma cvičit na kytaru, vymýšlet si příběhy, sny. Pokoušela jsem se je vyjádřit v textech a podmalovat hrou na kytaru. Taky jsem bratrovi úplně zničila častým pouštěním jeho pracně získané LP desky. Jako třeba Livin´ Blues, od nich jsem hlavně měla ráda skladbu Black Spider Woman, od Deep Purple Dítě času, živák od Jethro Tull. Když se brácha vrátil z vojny a zjistil, že hraji na kytaru dobře a mám dokonce své písničky, přihlásil mě na soutěž Porty, bez mého vědomí. Zúčastnila jsem se Porty a vyhrála ji. Vítěz za odměnu hrál před někým významným muzikantem z folkové scény. Zavolali mi, že by mě chtěli pozvat jako předskokanku Dáši Voňkové-Andrtové. To byl šok. Nejdřív mě ovlivnila a teď jsem před ní měla hrát. Velká tréma. Vím, že to byl osud! Dáše se to moc líbilo, a tak mě vždycky, když hrála na Moravě, zavolala a já hrála před ní. Je to taková moje hudební máma. Věnovala jsem se hraní hodně, prostě naplno. Vůbec jsem měla štěstí. Třeba setkání s písničkářem Jakubem Nohou. Jednou jsem jela stopem na festival Valašský špalíček jako divačka a zastavil mi Jakub Noha, který tam vystupoval. Bylo to úžasné, po cestě jsme si povídali a já říkala, že taky hraju, a on na to, tak pojď do šatny a zahraj mi to. Já mu to zahrála a on, tak si dnes zahraješ, jo, Katko? No a pak na koncertě ve svém bloku oznámil, stopla si mě Katka Šarközi a teď vám zahraje. Měla jsem velký úspěch. Přišel za mnou Jan Burian a říká, Katko, můžu se s vámi vyfotit? Vladimír Hanzel, co pořádal známý festival na Lipnici, tam byl také a pozval mě na ni. Hrálo tam spousta muzikantů, Nerez se Zuzkou Navarovou, Merta, Dědeček, Nohavica, Dáša Voňková i Iva Bittová, obě mě hodně inspirovaly. To byl pro mě velký zážitek, že přes Jakuba Nohu jsem se dostala do Lipnice. Tak se o mně postupně začínalo vědět. Tenkrát Jiří Černý napsal, že nějaká holka z Napajedel to ve svých letech dotáhla dál, než Iva Bittová ve svých. To mě povzbudilo a bylo to potěšující. Díky Lipnici se o mně lidi dozvěděli, začala jsem vystupovat sama a rozjelo se to.
A jak to bylo s Petrem Vizinou a Klárou Valentovou? Vy jste byli tak silně propojení. Hrálo v tom roli, že jste byli všichni křesťani?
Seznámila jsem se s Petrem Vizinou, který tenkrát hrál s kapelou Otcovy děti a později s Trabandem s Jardou Svobodou. To on sehnal houslistku Kláru Valentovou a začali jsme hrát. To bylo kolem revoluce. Začínali jsme na křesťanských festivalech. Křesťanství bylo hodně stmelující a dohromady s hudbou nás propojovalo velmi silně. V písničkách byla cítit moje víra, náznaky se objevovaly ve všech textech.
A to ses už přestěhovala do Prahy?
Klára s Petrem říkali, že bychom spolu mohli hrát, ale ta dálka nás rozdělovala. Tak jsem sebrala kufr a přestěhovala se do Prahy. Přemýšleli jsme, kde bych mohla pracovat. Hudba mně byla blízká, takže jsem přes den prodávala v obchodě s cédéčky na Náměstí Republiky a večer jsme zkoušeli a hráli. Měli jsme úspěch. Nepotřebovali jsme manažera, protože lidi se ozývali sami, takže to bylo super.
A to pak vyvrcholilo vydáním alba Naklání se čas?
Ano. Během pětiletého hraní za námi chodili lidi z brněnského vydavatelství Indies, že by nám rádi vydali desku. My jsme říkali, ano, jakmile budeme sehraní a až si to sedne. A ono si to sedlo. A tak jsme vydali cédéčko a pokračovali v koncertech. Mně se líbilo, že to bylo jednoduchý, basa, kytara, housle, bicí. Střídala jsem kytaru a basu, bylo to takový zemitý. V tom triu jsme si vystačili. Nahráli jsme to ve studiu Svengali u Aleše Charváta a poprosili jsme Petera Bindera, aby nám dělal produkci.
A jaký byl Peter Binder jako producent?
Nemyslím, že by do toho zasahoval filozoficky, byly to uzavřený písničky, takže neměl potřebu to nějak měnit. Spíš šlo o okrášlení, zpestření, zahrál si s náma. Měli jsme i další hosty, jako třeba kytaristu Rendu Pařeza, nebo kamaráda, co se zabývá gregoriánskými chorály. Recenze byly dobré a lidi, co už nás znali, byli rádi, že si mohou konečně koupit naše CD.
Jaké bylo natáčení Dětí okamžiku?
Bylo to pro ostravskou televizi. Záběry z koncertů, z práce, točilo se i u rodičů v Napajedlích. Byl to takový průřez mým životem. Vláďu Mertu zajímaly moje rómské kořeny. Otec se narodil na Slovensku ve Svatém Jánu, dědeček za války bojoval u Dukly a dostal i vyznamenání. Pak se jeho rodina odstěhovala na Moravu do Břeclavi. Táta chodil vypomáhat do fabriky Gumotex, a protože byl pracovitý, tak se všichni na dílně složili a poslali ho do učení v Napajedlích. On byl dobrý pracant a náruživý fotbalista i kulturista, Napajedláci o něm říkali, to je náš Tonda, i když byl cikán. Táta nás sice rómsky neučil, ale měl dvanáct sourozenců a my jsme za tou rozvětvenou rodinou jezdili. Nejskvělejší byla babička a dědeček.
A jak se situace vyvinula do dalšího alba, Magorie?
Životy se proměňovaly, Klára udělala soudcovské zkoušky a každý šel, jak se říká, svou cestou. Hráli jsme pak jen sporadicky a nakonec jsme si dali pauzu, která se, jak už to u pauz bývá, protáhla. Já jsem odešla z cédéčkárny. Zůstala jsem ve studiu Svengali u Aleše Charváta jako pomocná zvukařka. Občas jsem hrála při různých příležitostech. Ve studiu mně to bavilo. Aleš mi říkal, slož nějakou novou písničku a nahrajeme ji. Tak jsem začala tvořit repertoár. On sám taky něco přinesl, zvali jsme si různé hosty a spolu jsme vytvořili CD Magorie. Nakonec jsme sestavili velkou kapelu a začali koncertovat.
Jaké to bylo hrát s Beatou Hlavenkovou?
Úžasný, ale krátký, natočily jsme desku a udělaly pár koncertu, a ona pak odjela s Patrikem do USA studovat hudbu. Na klávesy s náma hrál výborný Jakub Zítko. Beata je velmi lidská a nadaná, do jedné skladby udělala aranže pro smyčcový kvartet. Potom dokázala zaranžovat Ivě Bittové celé album.
A pak jsi zakládala hudební kavárny a pracovala jsi jako dramaturgyně… začalo to v Nové síni?
Ano, pracovala jsem ve studiu a pořádala jsem hudební akce v Nové síni. Mám hodně kamarádů hudebníků, tak jsem se ujala hudební dramaturgie. Trvalo to od roku 2001 – dva, tři roky. Mám dvě kamarádky, Věru Sailerovou, která měla organizační schopnosti a starala se o chod klubu, a grafičku Trixi, která dělala propagaci.
A pak jste měli ten podnik na Betlémském náměstí?
Jmenovalo se to Separé, to už bylo jenom Věrky, občas jsem jí něco dohodila, ale neangažovala jsem se v tom naplno. A pak jsme si s přítelkyní Monikou otevřely klub Blaze na Žižkově. Napřed jsme měly klub v Bořivojově ulici, ale asi za půl roku nám tam skončil nájem. Tak jsme hledaly a našly místo na dolním Žižkově vedle hospody U Vystřelenýho oka. Začaly jsme organizovat koncerty, čtení, divadlo, vernisáže. Pravidelně u nás pořádal Tomáš Míka s Alicí Pajzerovou večery poezie Severní pes. Na to rádi vzpomínáme. Hudební program byl velmi pestrý. Trvalo to skoro pět let. Lidem se u nás líbilo, ale Žižkov je život sám pro sebe, bylo to pro dvě holky docela těžký, i když se nám podařilo vytvořit takovou oázu v drsném žižkovském ghettu. Většina návštěvníků akcí byla překvapena, říkali, to jsme nečekali, takové pěkné prostředí. Myslím, že na Žižkově je to spíš o nočním životě, který nás unavoval a kterého jsme měly dost.
Na čem momentálně pracuješ?
Ve studiu Svengali jsem skončila, protože jsem se začala naplno věnovat klubu Blaze. Na jednu stranu jste svým pánem, ale zároveň taky svým otrokem, všechno se muselo podřídit klubu. Nelituju toho, byla to dobrá zkušenost. Co se týká poezie, ta mě vždycky spojovala s lidma. Třeba nevidomá básnířka Pavla Šuranská. Vydala v roce 2001 knížku Tvary jiného ticha a my jsme ji s Petrem Vizinou doprovázeli. Bylo to hodně emotivní a silné. Její texty jsou takový snivý, spíš obrazy než konkrétní věci. Jednou jsme hráli nahoře u Stromovky na Slamníku. Přišel tam Igor Malijevský, psal v té době pro Literární noviny a dělal s námi rozhovor. Tak jsme se seznámili. On sám píše a je výborný fotograf. Byli jsme jedni z prvních, kteří začali hudebně podkreslovat poezii napůl zpívanou a napůl čtenou. Zhudebňovala jsem jeho texty. S Igorem jsme nahráli cédéčko, které se jmenovalo U Zívalů, což je hospoda v Dejvicích. Naše seskupení jsme pojmenovali Hlinomazův apetit. To je ta část ve filmu Limonádový Joe, kdy se Hlinomaz zakousne do houslí. Vzniklo to spontánně, líbilo se nám to a tak spolu vystupujeme dál.
A co zvukařina? Pořád myslím, že jsi jediná zvukařka u nás, co znám.
Zvučila jsem koncerty v našem klubu. Jinak zvučím, když si mě někdo pozve, dodnes. Igor měl s Járou Rudišem pořad EKG v Arše a tam jsme s Hlinomazem vystupovali mockrát. Zvukařina se vždycky hodí. Igor je vynikající fotograf, tak hrajeme i na jeho vernisážích. Díky němu jsme se dostali přes česká centra na Ukrajinu do Lvova, do Berlína, což bylo taky pěkný. Teď bychom měli jet do Krakova. Jinak samozřejmě hraju i sama. Občas mám hosty, bubeníka Romana Pluhaře z kapely Ta Jana z Velké Ohrady, nebo saxofonistku Julii Gübelovou ze skupiny Iglú.
Vídáš se s Klárou Valentovou?
Taky jsme měly koncert spolu samy dvě. No, ale narodila se jí holčička a pracuje jako soudkyně, takže toho času tolik není. Příležitostně si spolu zahrajeme.
Kam se ztrácejí všechna ta děvčata, co studují na konzervatoři a v ZUŠ?
Ne každá se ztratí. Je tu spousta úžasných holek, třeba zpěvačka Mucha, taky má rodinu, ale jezdí, ona je fenomén. Ale holky častokrát převálcují starosti, upřednostní každodenní život před tvorbou a hraním, ale čas od času vykouknou a něco předvedou. Alespoň doufám, že ta touha je veliká. Na výročí úmrtí Filipa Topola v Arše dělala Mucha remake jeho písně Chce se mi spát, a celý text předělala na svoje aktuální problémy s dětmi. Což mě hodně pobavilo.
Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská nebo mužská kvalita v kreativitě?
Já myslím, že ženy musejí vydávat větší úsilí, protože kreativita potřebuje prostor a čas. Čehož ženy mají méně, vzhledem k povinnostem, které jsou po nich ve společnosti požadovány. Muži mají kreativitu a patří k nim soutěživost, ale když něco předvede žena, tak je to krásné, pestré a přirozené. Muži si toho musí všimnout a nemohou to opomenout. Ženy musejí vynaložit daleko víc úsilí, ale myslím, že si to neuvědomují, je to pro ně samozřejmé.
Jsou teorie, že je tu „divoká zóna“, typická jen pro ženy nebo jen pro muže. Pro druhé pohlaví je nedostupná, protože je vytvořena životními zkušenostmi. A právě ta divoká zóna je ono obohacení kultury, o které jde. Myslíš, že na tom něco je?
Určitě, ženy přemýšlejí trošku hlouběji, citlivěji, a dokážou emotivně proniknout do hloubky i v textech i na pódiu. Ženy dokáží interpretovat v textech i tu drsnost i tu něžnost, pěkně se to kombinuje a vyvažuje. Když jsem dělala improvizace s Ester Kočičkovou, ona začala improvizaci drsně, a někteří lidé to nevydrželi a odcházeli, ale ti, co vydrželi, se dočkali pozitivního konce. Až na dřeň a drsný. I její texty o vztazích s muži jsou hodně drsné, ale nakonec vždycky překvapí něčím něžným. Tak to u většiny mužů není, jsou spíše přímočaří, pokud nejsou snílci. Moudrost u žen má svoje kořeny, které některé národy nebo kmeny ctí. Tak je to u Indiánů, Rómů i Židů. Matka je základ, ochrana, na ni se nesmí sáhnout, je to veliká síla.
Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o ženskou hudbu?
Ano, měly by jít napříč, válcovat to, nenechat se ovlivňovat. Měly by se nechat unášet srdcem, tím, co prožíváme, naší ženskou přirozeností, měly by se nebát a dát průtok těm emocím a barevnosti, kterou v sobě máme!
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativitu? Možná bych v tvém případě měla říct víra? Taky, jak říkal Arthur Rimbaud, je já někdo jiný?
Na to hodně dám, nemusí to být z pozice víry, je to spíš uvědomění se něčeho, co se ani nedá uchopit, je to něco shora. Je tu inspirativní svět nad námi, energie, která když zasáhne do tvorby, tak je umělec sám překvapen z toho, co najednou přichází a co ho inspiruje, a uvědomuje si spiritualitu člověka. Já jsem spíš noční pták, tvořím, až když se zmatek ve městě uklidní. Přichází to shora, a když to přijde, je to takový zvláštní brnění uvnitř, kdy si říkáš, to je úžasný, to je ono. To je to, co potřebuji pro tvorbu, napojit se na něco vyššího, co inspiruje, překvapuje.
Souvisí to nějak s křesťanskou vírou? A jakého konkrétně vyznání jsi?
Já jsem pokřtěná ve Zlíně jako baptistka, ty jsou známý hlavně v Americe. Cítím podporu, ale není to tak, že bych na to myslela v tu chvíli, Pane Bože, dej mi nějaký nápad. To ani nejde. Je to v srdci, v životě. Člověk na to pomyslí, můžeš to říct, Pane Bože, teď mi to dej. Ale může to přijít a nemusí.
A k baptistické církvi se hlásíš i dnes?
Občas do kostela zajdu. Nejsem tak úplně aktivní křesťanka v církvi, ale pro svůj život víru potřebuji. Spíš je to tak, že mám kamarády křesťany kolem sebe.
A napadlo tě někdy si založit holčičí kapelu?
Já jsem tu potřebu neměla, spíš mě zajímali spoluhráči jako muzikanti, nerozdělovala jsem je podle pohlaví. Možná také proto, že jsem skládala svoje písničky a každý se přizpůsobil mně. Když jsme měli Magorii, hráli se mnou výborní jazzmani, muzikanti, všichni vycházeli z toho, co jsem složila a každý mi se svými hudebními zkušenostmi pomáhal. A protože moje nová kapela byli profesionálové a měli víc muzikantských aktivit, tak jsem po nich nemohla chtít, aby jeli přes celou republiku hrát za pivo a párek. Tak velká kapela byla nákladná a náročná. Kluci říkali, tak zavolej někam sama. Ale já nejsem ten typ, který by volal po klubech, nabízel sám sebe a dohadoval honoráře. Hráli jsme čím dál tím míň, až jsme spolupráci ukončili. Ale moc ráda na to období vzpomínám. Teď zabalím kytaru a jedu sama, nebo v duu.
Jakého svého textu si nejvíc ceníš a proč?
Mám ráda všechny svoje texty, protože je za nimi můj prožitek a období mého života, jsou pro mě živé. Ale taky jsem zhudebnila pár cizích textů. Jak ses ptala na ty rómský kořeny, Břetislav Rychlík v roce 1997 natočil film o rómském holokaustu Ó ty černý ptáčku. Rychlík měl k dispozici texty, který se zachránily z koncentračního tábora. Dal je k dispozici a každý z muzikantů si v tom mohl listovat a vybrat si svůj text, který zhudební. V divadle Archa se promítal film a potom byl koncert. Byla to velká událost, byl tam i Václav Havel, hrála tam spousta kapel, Věra Bílá, Chadima, také Třešňák, který měl to období, kdy hrál s Rómy. Mně se tam zalíbil takový hodně emotivní text. Přišla jsem domů a hned se dostavila inspirace a hudba byla na světě. Většina textů bylo o hladu a strádání, a tohle bylo o duši, o tom, že i když její muž je vedle na baráku sám, jeho duše s ní stejně každý večer s láskou uléhá. Bohužel se oba z koncentráku už nevrátili, zbyl jen ten text o jejich lásce. Natočila jsem to na diktafon a poslala Břetislavu Rychlíkovi. Tomu se to líbilo a mohli jsme si zahrát na této akci. Tu píseň jsem nazvala Cikánská a dokonce jsme ji nahráli na naše CD Naklání se čas a zahrnuli do repertoáru.
Jaké máš oblíbené muzikantky a jaké ženské vzory vůbec?
Když jsem začínala hrát, příbuzní z Ameriky mi poslali vinyly Joni Mitchell, kterou miluju. Pak přišla Dáša Voňková a Iva Bittová. Jsem zvědavá na projekt Bittová – Načeva − Dusilová. Ještě další oblíbenci z mých začátků byli Zuzana Michnová z Marsyas, Tracy Chapman, Suzan Vega. Také jsem poslouchala Laurie Anderson, P. J. Harvey, Patti Smith a Róisín Murphy. Měla jsem hrozně ráda Mirku Křivánkovou, našla jsem její adresu na Žižkově a šla za ní, jestli by mě neučila. To se bohužel nestalo, ale bylo to krásný setkání. Miluju Čokovoko. Nevím, kam se ztratila Jana Tothová z Tornádo Lou. Samozřejmě Zuby nehty, v každém případě, miluju je doteď, stejně jako starej Dybbuk. Líbilo se mi, že jste všichni ženský. Mucha je vtipná, dokáže si ze sebe dělat srandu, má skvělý texty jako Hipster. No a mimo hudbu jsem nadšená z krátkého filmu Marie Dvořákové Kdo je kdo v mykologii, který dostal studentského Oscara. Samozřejmě Petra Procházková, to je úžasná ženská. Matka Tereza, to je člověk, který toho dokázal strašně moc, obrátit hodnoty v Indii, kde nechají lidi napospas své karmě ležet na zemi a umírat. Ona je zvedla a dala jim naději v ejich životní situaci. Pomáhala jim přemýšlet trošku jinak, než karmou.
Myslíš, že je možné proniknout v zahraničí?
Já jsem hrála jen v okolních státech. Polsko, Německo, v Rakousku s kapelou, ale já zpívám česky, takže to bylo spíš o tom pocitu, jako za komunistů, kde lidi poslouchali písničky v angličtině a nerozuměli jim. Ohlasy byly dobrý, měla jsem překlady, aby se naznačilo, o čem to je. Lidi na to byli zvyklí, takže to bylo fajn. Ale že bych prorazila, to ne. Spíš to bylo zajímavý z hudebního hlediska, nějaký vibrace byly cítit. Text se naznačil a pak už museli sami, jako když přijdeš do galerie a díváš se na obraz. V každém to vzbudí jiný pocit a emoce.
Některé muzikantky si stěžují, že na ně kluci pokřikují. Taky se ti to stávalo?
Mně se to nedělo, nevím, jestli jsem vzbuzovala respekt, nikdo si nikdy nedovolil ani poznámku. Podporovali nás: Holky, jeďte! V Pardubicích Klára přijela přímo od prezidenta, byla jmenovaná soudkyní. Nám to přišlo vtipný a tak jsme ji přemluvili, ať si oblíkne ty nádherné šaty, co měla u prezidenta. Hráli jsme před Zónou A, a ty pankáči už byli opilí a číra jim padala, a my si říkali, to bude průser, budou po nás házet půllitry. Dali jsme do toho takovou energii, že se pankáči probudili, začali pogovat a nechtěli nás pustit. To mi přišlo úžasný, že jsme to dokázali takhle ve třech.
Myslíš, že se situace žen zlepšuje?
Já si myslím, že je to lepší, než to bylo. Ženy se začínají prosazovat v umění, literatuře, filmu i designu, lepší se to a získávají respekt. Je fakt, že když už ženská umí něco pořádně, tak muži koukaj. Ale když je to jen tak, když už víš, co přijde, tak mě to také nebaví, říkám jim nesoudní snaživci. Ať je to muž, nebo žena. Musejí být originální a dát tam něco zvláštního, něco ze sebe. Je to vlastně dar…