Marta Kovářová, rozená Svobodová, je zpěvačka, kytaristka, skladatelka, textařka a výtvarnice. Narodila se v roce 1983 v Ostravě do rodiny fyziků; matka učí na univerzitě a otec bádá v Akademii věd. V patnácti dostává od Ježíška elektrickou kytaru a začíná hrát se svým bratrem Štěpánem Svobodou, který ji doprovází na kýble a kanystry ve sklepě. Přibírají baskytaristku Dášu Matějíčkovou, kytaristu Jaroslava Matějíčka a houslistku a zpěvačku Evu Svobodovou. Kapelu pojmenují Budoár staré dámy podle babiččina pokoje. To už ale sklep nestačí, a tak jim rodiče dovolí zkoušet v garáži. Kromě prvních alb vydaných vlastním nákladem (Babičkám, 2000, Leitnerka, 2001 a Demo, 2002) dochází ke spolupráci s vydavatelstvím Indies poté, co kapela v roce 2001 vyhrála v soutěži Malá Alternativa a následně v anketě Freon music Objev roku a Hlas roku. První oficiální album Na hraní vychází roku 2002, následuje My o vlku (2005), Dobrou noc, světlo (2008), Láva (2012) a Sůl (2017). V průběhu dvaceti let se proměňuje sestava kapely tak, že v roce 2017 zůstává z původního obsazení pouze Marta. Přestože se odstěhovala na vesnici do Dolní Cerekve, kapela má i nadále zázemí v Brně, kde společně tvoří a nejčastěji koncertuje. Písně a texty píše většinou Marta, nebo jde pro slova k oblíbeným básníkům (na albu Sůl jsou i dva recepty). Marta se mimo hudební působení angažuje též jako výtvarnice obalů a videoklipů (občas ve spolupráci). Po studiích FAVU VUT a aplikované fyziky na přírodovědě získala doktorát na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde též na Katedře výtvarné výchovy mimo mateřskou dovolenou učí.
Foto: Fomas
Chodila jsi do hudební školy?
Jenom do ZUŠky. A za dost speciálních podmínek. Mamka mojí babičce povolila pokusné hudební vzdělání, panč v nějakém vědeckém časopise četla, že hrou na nástroj naroste dítěti kus mozku. Takže jsem v šesti začala chodit na pár let do flétničky. Vadilo mi však, že u flétny nemohu zpívat a tak jsem si prosadila kytaru. Pan učitel kytary byl dost přísný a neoblomný − neustále mi vštěpoval noty, upravoval posed a ne a ne mě naučit to Montgomery k ohni. Ani ne roční navštěvování kytary přerušil úraz prstu na levé ruce, po kterém mi článek špatně srostl a nešel ohnout, takže jsem se stala na klasiku již nepoužitelná. Ke kytaře jsem se pak v pubertě vrátila sama. I když teď jsem za tuto znalost ráda, tehdy mi noty byly naprd, protože Nirvana byla zapsána v tabulaturách.
Co byly tvé vlivy?
V dětství C. C. Catch − dlouho jako jediná zahraniční deska na gramofonu v obýváku rodičů, na kterou jsme s bráchou blbli, R.E.M a Bee Gees v autě cestou na chatu, v pubertě hitparáda ESO nahraná kamarádkou na kazeťák z televize. U ohně mě dojímaly táborové písně, u babičky v rádiu mě probouzela Vltava, kterou jsem tehdy fakt nesnášela a teď si ji tak ráda pustím! Dále musím přiznat i disko 90. let dovážené na objednávku dědou z Ostravy na originálkách z Polska. Na gymplu si vybavuju obdivovanou spolužačku, která jednou přišla v divných botech a ze dne na den řekla, že končí s diskem a že je punkerka a navrhla mi, co mám poslouchat. Punk mě upřímně nebavil. Přišel mi prvoplánový. Intuitivně jsem hledala zajímavější melodie a chytřejší aranžmá. A potom nás naši vzali nás na zásadní koncert − Pluto na Musilce!
Co je největší úspěch?
Asi to, že Budoár tak dlouho kontinuálně existuje. A myslím si, že existuje tak dlouho proto, že to nikam netlačím. Že si hlídám, aby koncertů bylo tak akorát pro radost. Třikrát jsem pomyslela na to, že to asi skončím. Poprvé, když Budoár opustily holky Dáša a Eva, podruhé, když se mi narodil syn a já se strachovala, že už nevyšetřím ani chvilku na tvoření a po třetí, když odešel z kapely brácha, se kterým jsem kapelu v patnácti zakládala. Ale dnes mám prostě velkou radost z toho, že jsem to nevzdala a že se na podzim roku 2018 scházím se všemi bývalými členy a společně si na oslavu dvaceti let existence kapely zahrajeme.
Na čem pracuješ teď, v roce 2018?
22. září jsme měli oslavu dvaceti let Budoáru. Máme Rewind playlist živě provedených písní od těch současných až po nejstarší. K tomu vydavatelství Indies Scope vydalo dvojvinyl Archivály, něco jako best of. Též chci znovu dostat do světa zapomenuté nejstarší demo Babičkám. A co se týče současné sestavy Budoáru, nedávno jsem dostříhala záznam z akustického odpoledního hraní na pískovišti, aby si nás mohly užít i matky s dětmi, co brblaj, že se na nás večer nedostanou. Taktéž dokončuji scénář, tedy v mém podání spíš nadsazenou poemu, pro animovaný film o Tomáši Garrigueovi Masarykovi, který by měla ocenit mládež. A co se týče života u nás na vesnici v Dolní Cerekvi, tam se rodí krvavé volební drama, autorská ochotnická hra, kterou amatérsky režíruji. A v červnu jsme tam se spolkem Roztoč kolektiv uspořádali čtvrtý roční festivalu Z kopce. Do práce nechodím, se mám, mám dovolenou, mateřskou.
Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?
To ani nevím. To mě nikdy nenapadlo. Možná se v zahraničí dá hudbou líp uživit? Když jsem jednou na stáži hrála v zimě na Islandu na ulici své písně, vrazil mi do dlaně jeden pán bankovku v přepočtu asi za 5 000 korun. Lekla jsem se a šla zase umývat nádobí.
Foto: Stáňa Valnoha
Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?
Kreativita jako schopnost chrlit nápady a dívat se z různých úhlů pohledů na věc je podle mne bezpohlavní. Druhá věc je ovšem to, jak vypadá výsledek. Tam si troufám říci, že většinou poznám, jestli je dílem muže či ženy. A přiznám se, ty chlapský věci mě baví víc. Asi že je tam něco, co hned nedešifruju, co mě dráždí. Mají to chlapi taky tak? Problém je ovšem to, že věc popisujeme vždy z pozice ženy, nebo muže a nikdy se tedy nedopídíme nějakého „objektivního hlediska“, takže by bylo namístě zeptat se nějakého hermafrodita?
Teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má psát svým tělem, bílým inkoustem mateřského mléka, to je to to obohacení kultury. Souhlasíš?
Myslím, že by žena měla tvořit tak, jak jí to přirozeně jde, bez kalkulu toho, že je žena.
Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?
Ne, rozhodně ne. I když já se musím přiznat, že jsem se ve stavu překvapení z prvního mateřství pokoušela o opak. Odlišit se od ženské tvorby. Potom, co se mi narodil první syn, mi to mateřství příliš prosakovala do textů. Což by formálně nevadilo, ale mně ty texty přišly hloupé. A nedokázala jsem s tím nic udělat. Takže jsem začala sahat po cizích textech. A navázala jsem spolupráci s básníkem Luborem Kasalem. A to jestli je to dobrý krok snad brzy posoudí posluchači.
Tvoje písně líčí ženskou zkušenost.
No, jinou nemám. Haha. I když ne tak docela. V dětství jsem chtěla být kluk, detektiv a měla vymyšlené jméno Vermeršpín Svoboda a asi tak do patnácti let mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že jsem žena. A když jsem ještě v pubertě psala píseň, přišlo mi hrozně trapné zpívat v ženském rodě, tak jsem zpívala v mužském, např.: „Zůstanu tu sám jak opuštěný stíny stromů, za vhodné uznám, že spolu vrátíme se domů.“ Ale pak jsem se zamilovala do prvního chlapce a rodově se to spravilo.
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je „já někdo jiný“, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?
Před tím, než jsem se stala matkou, jsem věřila v nějaké múzy, ale teď už jen v čas. Buď si ho uděláš a tedy něco vzniká, anebo si ho neuděláš a nic nevzniká. První rok mateřství jsem např. nenapsala žádnou píseň, protože jsem prostě čekala, až mě nějaká napadne. A nepřepadlo mě nic! A tvůrčí proud odjinud? Takové to šimrání v břiše? To znám. To mám! A přestože jsem darwinista, ateista a realista, klidně přiznám, že mám někdy u tvoření pocit, že mě někdo nebo něco vede.
Jakého svého textu si ceníš nejvíc a proč?
Nejsu dobrá textařka, moje texty neobstojí bez hudby. I proto sahám někdy po cizích textech. Ale byla bych schopna vybrat píseň jako celek. Jmenuje se Říká se o mně, že už jsem umřela. Myslím si, že se mi do něj povedlo promítnout konkrétní vlastní zkušenost, ale že přitom s posluchači rezonuje i bez ní, abstraktněji. Je tedy hluboce osobní a zároveň široce srozumitelná.
Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?
Chtěla jsem mít hlas třeba jako Patti Smith, PJ Harvey, Hana Hegerová, být v tvorbě otevřená jako Laurie Anderson, Björk, Iva Bittová, Kim Gordon, Bohumila Grögerová, chytrá jako mamka, Marie Curie, Dana Drábová, Wikipedie, odvážná jako paní Křížová (jeřábnice). A vlasy jako Roxetka!
Foto: Fomas
Jde proniknout v zahraničí?
Asi jde, ale my se to nějak programově nepokoušíme. Nemáme velkou zkušenost se zahraničím. Hráli jsme jen párkrát po Evropě a jednou v Turecku. Odezva byla príma, přestože posluchači nerozuměli ani slovo. Zakládám si na tom zpívat v češtině. A vlastně mi přijde dobrý zpívat česky i v zahraničí. Je to moje mateřština a dokážu s ní nejobratněji zacházet a hrát si s ní. Mě osobně fakt nebaví, když kapely svoji stopu původu mažou tím, že se snaží zpívat anglicky.
Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně chlapíci pokřikují „ukaž kozy“, osahávají je, nebo je jinak zlobí.
Tomu jsem se naštěstí vyhnula, protože jsem měla nejmenší z kapely. Hahaha. Musím to zaklepat, ale s fyzickým otravováním chlapů problém nemám. Víte, já jdu někdy na koncert i v tom, v čem chodím doma.
Zlepšuje se situace žen obecně?
Jasně, ženský už pronikly snad všude! Kdy naposledy jste viděli například chlapa u pokladny!?