V minulém čísle His Voice jsme se mohli dočíst, jak složitý a strastiplný život mají žadatelé o grant na českém Ministerstvu kultury. A to zejména několik hodin před půlnocí v den uzávěrky k podání grantu. Já sám jsem byl jednou ve své přidrzlé snaze předběhnout asi dvě stě poctivě frontujících osob doslova fyzicky insultován dvěma zuřivými muži středního věku. Pravděpodobně takto závodili s půlnocí poprvé. Evidentně za sebou neměli pravidelný trénink stání ve frontě za velice nepříznivých časových podmínek a s možnými fatálními následky, který patří k základní výbavě každého správného produkčního. Ten den čistě náhodou kolidovala uzávěrka jedné menší kulturu podporující nadace s uzávěrkou přihlášek na dálkové studium na vysokých školách.
Zkompletování grantové žádosti však nezabere osobě, která už takto grant někdy podala, víc než onen den uzávěrky. Navíc formuláře, byť se na první pohled mohou zdát komplikované, při druhém ohledání a soustředěném vyplňování řádek po řádku zase tak nesrozumitelné nejsou a je běžnou praxí, že si je v Čechách vyplňují i umělci sami. A i přes všechny nadávky na zakořeněnost zvyků Rakouska-Uherska na našich současných úřadech je třeba říct, že papírování a komunikace s byrokracií zabírá při organizaci nezávislého uměleckého projektu minimum času. Na rozdíl od samotného tvůrčího procesu a organizace jeho provozu a propagace. Jsou však země, jako například Spojené království Její Výsosti královny Alžběty II, kde k naprostému zděšení všech zaangažovaných běží praxe úplně jiná. Země, kde téměř bez nadsázky řečeno obyčejný smrtelník, aniž by na univerzitě vystudoval alespoň bakalářský stupeň se zaměřením na kulturní administraci, není schopen grant sám podat. Země, kde pouhý návod, jak grantovou žádost vyplnit, má dvacet dvě strany a je plný odkazů na doplňující informace na webových stránkách dárce. Země, kde přílohou k podání grantu je tříletý business plán. A oficiální manuál k sestavení business plánu má stran dokonce sedmdesát osm. Míra byrokratizace v organizaci kultury však není to nejhorší. Nejhorší jsou politické požadavky na samotnou uměleckou tvorbu. Kde to všechno začalo?
L´art pour la societé
Píše se rok 1997. Tony Blair, tehdy plný nadšení a úsměvů na všechny strany, bez šedivých skrání a o poznání štíhlejší než dnes, přebírá s New Labour vládu nad Velkou Británií. Všechno bude jinak. Země bude skutečně řízena podle schváleného programového prohlášení. Jediná penny z peněz daňových poplatníků nebude utracena nadarmo. Státní dotace se budou udělovat pouze na projekty přispívající k naplněných vládních cílů. Příjemci dotací budou bez diskuze povinni vykazovat skrze produkci nejrůznějších výkonnostních ukazatelů (performing indicators), zejména kvantitativních, nakolik k naplnění cílů příspěli. A samozřejmě, nárok na dotaci na další rok mají jen ti, co si excelentně vedli v roce předchozím. To se nevyhnulo ani kultuře. DCMS (Department of Culture, Media and Sport), obdoba našeho Ministerstva kultury, se hned od začátku zapojuje jako rovnoprávný hráč s ostatními ministerstvy. Neexistuje, aby granty a dotace byly udělovány na základě tzv. Arm´s lenght principle. V Čechách by se řeklo grantový okruh Akropolis či já na bráchu, brácha na mě. Ba co víc, odteď už nejde dělat umění, byť sebelepší, pouze pro umění. Umění musí být prospěšné společnosti, a to v souladu s vládními cíli. Prospěšnost musí být řádně změřena, dokázána, zdokumentována a prezentována. Shromažďování dat ze všech oblastí kulturního života a produkování kulturních statistik o dopadech kulturního sektoru na společnost se tak stalo klíčovou politickou aktivitou DCMS.
Avšak změřit společenskou prospěšnost uměleckého díla zvlášť v krátkodobém rámci čtyřletého volebního období pouze na základě jeho imanentních (intrinsic) uměleckých hodnot nelze. Tím nabírá novou dynamiku trend započatý hluboko v 80. letech, v éře Železné lady. Čím dál více je argumentováno hodnotami vedlejšími (non intrinsic), které sice ke kultuře a umění také nezpochybnitelně patří, avšak s uměním samotným nemají moc co dělat. Jsou pouze příjemným vedlejším produktem. A tak se začíná vykazovat, kolik pracovních míst vytvoří ten který hudební festival. O kolik se v době jeho trvání zvýší zisky místním obchodníkům, což zase následně zvýší i příjmy místních daňových výběrčích. Hojně se operuje i se sociálním potenciálem umění, s možnostmi jeho pozitivního dopadu na společnost a s možností měřitelného zvyšování kvality života skrze kulturu. Věří se, že budou-li problematické skupiny občanů voděny do galerií a budou-li tam pozorovat krásné obrazy, stanou se tak lepšími. A sníží se jejich kriminalita. Budou-li do galerií voděni mladí, přestanou je zajímat drogy a klidně proplují nástrahami dospívání. Důraz se klade na komunitní projekty na místní úrovni, které sice neaspirují na to být umělecky excelentní či inovativní, nicméně pracují s ohroženými a z většinové společnosti vyloučenými skupinami. Být bílým heterosexuálním umělcem a ještě k tomu mužem s dobrým vzděláním a s rodiči pevně zakotvenými ve střední třídě začíná být z politického hlediska velice nepopulární. Tím víc, čím je umění takového umělce elitnější a srozumitelné pouze úzkému okruhu zasvěcenců.
Hon na New Audiences
Skrze grantovou politiku a skrze smlouvy o státních příspěvcích s nezávislým Arts Council Velké Británie začíná vláda diktovat umělcům co tvořit. Vzniká nespočet projektů s tělesně postiženými. Každý symfonický orchestr má najednou bující oddělení vzdělávacích projektů pro mládež. Plánují se divadelní turné po britských věznicích. Projekty podporující uvědomění si vlastní identity u tzv. Black and Minority Ethnics (BME) jsou při rozhodování o přidělení grantu preferovány. Marketingová oddělení kulturních organizací pořádají hony na tzv. New Audiences, tedy především BME, sociálně deprivované skupiny, ohroženou mládež a tělesně a mentálně postižené. Národní galerie a instituce obdobného ranku ruší výběr vstupného. Odstraňují tak bariéry, aby i ti, co by si to za normálních okolností dovolit nemohli, za kulturou přišli.
Samozřejmě, jde o úžasné počiny, které si zaslouží chválu a následování. Je velice demokratické dávat skrze umění šance i těm, kteří je díky chybám jinde, například díky třídně naprosto rozdělenému vzdělávacím systému, ztratili. Jako rajská hudba zní vize kulturně-sociálního inženýrství o kvalitnějším životě zlepšených lidí a společnosti bez třídního napětí. Jenomže. Umělci, producenti, manažeři, produkční, kulturní organizace a další vědí, že pokud jejich umění nebude dle vládních představ o společenské záslužnosti umění, tak nebudou ani peníze z Arts Council. A tak se všichni snaží. Korektně, pěkně po anglicku a s velkým důrazem na formální stránku celé věci. Dramaturgie se sestavují v souladu s vyhlášenými vládními cíli. Sbírají se data, vykazují se výsledky a používá se oficiální slovník. V rámci tzv. politiky rovných příležitostí jsou zaměstnáváni příslušníci New Audiences a ti se dostávají i do statutárních orgánů kulturních institucí. V grantové žádosti totiž existuje oddíl, kde musíte podrobně referovat o etnickém původu členů vašeho nejvyššího vedení. A kdo by si dovolil takto lehkovážně ztratit body?
Ožehavé politikum
Čas běží. Data se kupí, statistiky rostou. Je veřejným tajemstvím, že program New Audiences byl velkým propadákem. Nefungoval. Efekt zrušení placeného vstupného do velkých galerií byl pouze ten, že střední třída, která chodila už před zrušením, začala chodit více. Z New Audiences nepřišel téměř nikdo. Přesto jsou pracovníci kulturních organizací najednou mistry výkonnostních ukazatelů. O umění už se téměř nemluví. Za to se neustále skloňují slova jako kulturní diverzita, sociální exkluze či ekonomická regenerace a produkují se tabulky návštěvnosti, nákladů na uživatele a podobně. Kulturní statistika se etabluje jako univerzitní disciplína a tým badatelů v kulturních statistikách vydává knihu s názvem The UK Cultural Sector. Jsou v ní sebrány všechny vyprodukované výkonnostní ukazatele z celé země a podrobeny důkladné analýze. Výsledek? Ráno před tiskovou konferencí k vydání knihy má Sara Selwood, vedoucí badatelského týmu, nepříjemný telefonát od vysoce postaveného úředníka z DCMS. Je jí vpodstatě nakázáno, aby tiskovou konferenci zrušila a aby se postarala o to, aby kniha měla minimální publicitu. Kniha je totiž velmi silným vědeckým důkazem, že veškeré šílení po výkonnostních ukazatelích a jejich poměřování s vyhlášenými cíli je pouhým falešnickým cvičením. Že interpretace sebraných dat je na státní úrovni metodologicky chybná, že přání je otcem myšlenky a veškerá argumentace s pomocí sebraných dat je vedena v podstatě velice demagogicky a jen tak, aby obhajovala státní kulturní politiku. Že nelze nalézt korelaci mezi miliardami liber vloženými do kultury a jakýmikoliv trendy ve společnosti. Kulturní statistika se stala ožehavým politikem. Tisková konference se i tak konala, tým badatelů se ze světa zatím nevypařil. O telefonátu a nátlacích z DCMS, které následovaly, však Sara Selwood na svých přednáškách veřejně referuje jako o stalinských praktikách. Frustrace celého kulturního sektoru trvá, zato hlasy po přeorientování se zpět na imanentní hodnoty kultury a umění stále sílí a jejich ozvěny lze slyšet i v zoufalých provoláních britské ministryně kultury. Tak se čeká na volby a čekání je vyplněno meditacemi nad tím, zda-li změnu vládnoucí strany a s ní očekávanou změnu politiky financování kultury zařadit ve SWOT analýze business plánu pod písmenko O či T (viz vysvětlivku).
Sex, drogy a česká kulturní politika
Nakonec se ještě na chvíli přesuňme do České republiky. Už z preambule čtvrté verze Koncepce účinnější podpory umění 2007 – 2013 z 5. září 2005 je více než zřejmé, že sociální rétorika zakotvila i v kulturně politických vodách našeho státu. Příklad Velké Británie však jasně ukazuje, že opravdový vliv umění jakožto prevence před sociálně patologickými jevy nelze metodologicky uspokojivě dokázat. Do statistiky není možné zahrnout znásilnění, které se nestalo, protože potenciální násilník(ce) byl(a) zrovna na výtvarném kurzu. Ani závislost adolescenta na tvrdých drogách, která nenastala, protože si mezi připalováním jointů příslušný adolescent mixoval na gramce místo toho, aby jen tak čuměl do blba. Člověku s respektu hodným kulturním kapitálem samozřejmě není třeba vysvětlovat, proč jsou kultura a umění dobré samy o sobě a proč jsou nezbytným prvkem každé rozvinuté a fungující společnosti i ekonomiky. Bohužel dlouhodobá marginalizace kultury v naší zemi poukazuje minimálně na to, že naše politické reprezentace přílišným kulturním kapitálem nevládnou. Tudíž je třeba hledat společnou řeč, které by rozuměly obě strany. Hledání takové terminologie probíhá po celém západním světě. Prozatím budiž pouze vysloveno přání, aby se ohánění sociálními benefity a vůbec vedlejšími hodnotami kultury nestalo v české kulturní politice zavedenou normou. Jak bylo ukázáno, taková norma může velice jednoduše sklouznout pouze k provolávání slávy císařovým novým šatům. Přání, aby umělecká díla a projekty vznikaly v naší zemi stále ze spontánní potřeby tvořit, a ne ze zištných důvodů, že když udělám projekt s mentálně postiženými, určitě na něj dostanu tučný grant. A aby tak čeští nezávislí produkční mohli i nadále zůstat pouze mistry deadlinů a nemuseli do svého portfolia zařazovat navíc mistrák ve výkonnostních ukazatelích.
[ autor studuje na Katedře kulturní politiky a managementu na City University London]