- Inzerce -

Modern Art Orchestra plays the Music of Kristóf Bacsó: Circular

Modern Art Orchestra plays the Music of Kristóf Bacsó: Circular

Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)

 

Maďarský hudební skladatel, saxofonista a flétnista Kristóf Bacsó se v doprovodném textu k albu Circular vyznává, že většina ze sedmi skladeb, zde zveřejněných, vznikala za zvláštních okolností v jeho osobním životě. Jde především o trojdílný cyklus Lunar Dance, Too Many Questions a Child´s Space, který vznikl v roce 2011, kdy se mu narodili dva synové a zanedlouho na to zemřel jeho otec. Stal se ze syna otcem a tato proměna ho zasáhla a proměnila, přestože ve hře s vlastními dětmi se mohl k vlastnímu dětství opět přiblížit. A  právě po nedlouhém vstupu, evokujícím vzruch prostředí s dětskými hlasy, do něhož se nasouvá proslavnostněně impozantní hudba, náleží těm osudovým chvílím více než třicet minut, které mají svou přesvědčivou vehemenci i souběžnou soudržnost Modern Art Orchestru. Ten má skutečně úctyhodné obsazení: jeho dvaadvacet členů ovládne pole s velkokapelovým zvukem, soustředěným, neroztěkaným, rozvíjeným spíše v předem určeném pořádku nežli s nečekanou prodychtěností. Uvedu alespoň sólisty, protože jejich úloha tu není zanedbatelná. Je to především sám autor skladeb, většinou se sopránkou nebo s altkou, a dirigent orchestru Kornél Fekete-Kovács s trubkou a křídlovkou, klavírista Gábor Cseke, ale také tenorsaxofonista a flétnista János Avéd, kytarista Márton Fenyvesi, bubeník László Csízi a perkusista András Dés. Pro jejich výstupy dokáže orchestr ztišit, ať je v pozici tanečně rozvíravé nebo povlovnostně hřadující. Tyto proměny nálad s výtrysknými vrcholy a vtahujícími poklidnostmi mají sice své vnitřní napětí, připadá mi však, že vše se spíše solidně rozvíjí podle předem připraveného plánu, nic výrazněji nepřesahuje obvyklé aranže, nevybočuje z celkového zastřešení. Nečekejme tudíž výboje, natož nějakou krkolomnost, vše běží jaksi po rovině, bez strmostí či překážek. A právě v tom je zřejmě problém intimizující inspirace a zmermomocňujícího pojetí orchestru; proto blíže původnímu záměru jsou spíše potichlejší, dumavé pasáže, prolnuté trousivým klavírem, harmonizujícím saxofonem nebo průdernostní kytarou. Tak je tomu ostatně i v dalších skladbách, kde sice rozehřmívání orchestru opětovně nevybočí z obehrávaně notorizující výpovědi, kde zato oceníme nokturní perkusnění (Nocturno), kde ustálenou orchestrální rovinatost, byť rozpólovanou mezi zádumčivostí a vehemencí, překlene klavír do téměř-tajemnosti a téměř-potměšilosti a situaci zaplaťbámbu zexpresívní (Caffeine Express, ale ve skutečnosti má jít podle autora o prosté ranní vstávání). Závěr pak patří jazzujícímu folklórnu, a tudíž neobvykleji prokomponované, zvariovaně melodizující záležitosti.

Přemítám, kolik podílu na celkovém vyznění alba má skladatel, neuvedený aranžér (jehož „zásluhou“ mohla do některých pasáží vniknout obvyklá jazzově orchestrální klišátka), dirigent, sólisté (zasluhující uznání), orchestr jako celek. A co tedy převažuje. Možná, že vše vyžadovalo větší intimitu a rozvernější přístupy (což se nevylučuje, naopak). Ale i tak je výsledek – už jsem ten výraz použil – solidní, poslouchatelný, s velkokapelovou koncertantností. Rozhodně nezalitujete, že jste si kompakt poslechli, třebaže vám přitom asi na mysli vyvstanou uvedené otázky.