musikFabrik

  
17

Pohled do zákulisí „fabriky na novou hudbu“


Překlad: Matěj Kratochvíl

V rámci festivalu Contempuls dorazí do Prahy jeden ze špičkových evropských ansámblů věnujících se soudobé hudbě. V prostoru La Fabrika, kde vystoupí 9. listopadu, zahraje mimo jiné skladbu Hoffnung, jedno z  posledních děl Karlheinze Stockhausena, které se jen krátce před pražským uvedením dočká světové premiéry v Německu. Soubor musikFabrik ovšem není zajímavý jen hudbou, kterou hraje. Inspirativní je také historie jeho vzniku a způsob, jakým dnes funguje. Původně státem zřízené „reprezentační těleso“ se proměnilo v samostatný kolektiv, v  němž se všichni členové podílejí na rozhodování. Kromě hledání nové hudby tedy jde také o hledání nových způsobů fungování kultury. (MK)

Kdo poprvé vstoupí do onoho prostoru připomínajícího tovární halu, jistě objeví hudební nástroj, s nímž se jeho oči a uši ještě nikdy předtím nesetkaly. Na regálech se vrší směsice bicích nástrojů, v koutech se ukrývají krabice netušených rozměrů. Ve zkušebně sedí v kruhu hudebníci a  diskutují o skladbě Helmuta Lachenmanna Gran Torso, o její křehké barevnosti a řazení hluků. Při jejich debatě se posluchač dozví ledacos o  jednom neobvyklém díle, o jeho požadavcích, nezbytnostech a prostoru, jenž nechává pro hru. A dozví se mnoho o těch, kdo hrají: o skupině hudebníků, která není jen malým orchestrem, ale něčím víc. V musikFabrik se nejen společně hraje, ale také se vedou pře, společně se plánuje i  rozhoduje. Tubista a elektronický expert souboru Melvyn Poore vysvětluje: „Každý člen zde má hodně příležitostí mít slovo. Každý může říci co chce, co potřebuje, co by rád hrál a v jakém obsazení.“ Hudebníci také při zadávání zakázek společně rozhodují o tom, s kým bude soubor spolupracovat. Mezi těmi, u nichž si musikFabrik objednali skladby, jsou skladatelé jako Helmut Lachenmann, Louis Andriessen, Stefan Asbury, Harrison Birtwistle, Mauricio Kagel, Emmanuel Nunes, Rebecca Saunders, Wolfgang Rihm nebo Hans Zender.
Ve kterém orchestru může hráč říci, že takto zasahuje do dramaturgie? Intenzivní práce s partiturou a její kolektivní čtení neodmyslitelně patří k hudbě, která zdánlivě nepředkládá nic než otázky. Znamená tato čára jeden držený tón, tyto pokroucené pruhy crescendo, ten šrafovaný trojúhelník je snad tutti, můžu tady hrát – na flétnu, hoboj, kontrabas – opravdu forte, když všichni ostatní jsou úplně potichu? Co můžu rozhodnout sám a spontánně, co radši po dohodě s ostatními?
Je jen těžko představitelné, že by hudebníci, kteří nejsou zvyklí se dlouho a plodně přít o hudbě, jež se jich zcela osobně dotýká, že hudebníci, od nichž není požadováno a kteří nejsou podporováni v tom, aby sami rozhodovali, že by takoví hudebníci mohli hrát hudbu, která právě toto hledá a potřebuje: totiž svobodu, fantazii a zodpovědnost.
Soubor musikFabrik je hrdý na svou diskuzní kulturu a od základu demokratickou strukturu – spolek vedený hudebníky, kteří jsou jeho členy, s představenstvem nově voleným každý rok. Přitom se vždy úzce spolupracuje se skladateli a dirigenty. Každý se může zapojit podle svých zájmů a možností. Nebylo tomu tak vždy, a tato struktura musela být pracně vytvořena.
Současný jednatel a někdejší hráč na bicí nástroje Thomas Oesterdiekhoff vypráví: „Od některých jiných ansámblů nás odlišuje skutečnost, že jsme svůj soubor sami nezaložili. Jednotliví hudebníci byli svoláni. Byl založen soubor, který pak byl hierarchicky veden – po dobu asi sedmi let, než se definitivně ukázalo, že vzniká rozpor mezi tím, co tato struktura může hudebníkům nabídnout a co od nich požaduje.“
Ač to zní jako byrokratická poznámka pod čarou, jde o samé jádro identity souboru. Spolková země Severní Porýní – Vestfálsko se rozhodla musikFabrik téměř přes noc vydupat ze země v roce 1990, inspirovaná úspěchem deset let předtím založeného Ensemble Modern, prvního stálého profesionálního sólistického souboru v Německu, a vedená touhou vytvořit kulturní protiváhu novému hlavnímu městu Berlínu. Mělo jít o zemský soubor umělecky vedený malou skupinou renomovaných osobností současného uměleckého života a jedním stálým dirigentem. Během roku se mělo odehrát pár tuctů koncertů s novou hudbou především ze spolkové země a  hudebníci měli dostávat honoráře za koncerty. Tehdy to vypadalo jako oslňující myšlenka, a mladý hráč na bicí nástroje Thomas Oesterdiekhoff se rovněž nechal okouzlit.
„V roce 1990 jsem byl jedním z těch, kteří byli přizváni ke spolupráci – jako hráč na bicí. Tehdy se mi to zdálo úžasné. Konečně, myslel jsem si, se můžu věnovat nové hudbě v profesionálním rámci. To byl v té době můj největší sen. Co z toho nakonec ve skutečnosti bude jsem ještě vůbec netušil. Neměl jsem představu, co to znamená, hrát profesionálně celoročně v nějakém ansámblu.“
Pár let to pak fungovalo následovně: předsednictvo vytvořilo kulturně-politické a programové zadání, dirigent vybral skladby a soubor to vše provedl. Nadšení hudebníků z toho, že se mohou zcela soustředit na současná díla, brzy ustoupilo frustraci z otravné rutiny. Hierarchická struktura umístila hudebníky jako obvykle na samý konec rozhodovacího řetězce. Kromě toho se program pohyboval ve velice úzkém kruhu: Myšlenka vytvořit těžiště repertoáru ze skladatelů Severního Porýní – Vestfálska možná měla své kouzlo pro politické šéfy v  Düsseldorfu, pro hudebníky a publikum ovšem ne.
Do hudebně-politické vlajkové lodi zemské vlády začalo zatékat. „A pak věci dospěly do bodu, kdy hudebníci pochopili: Buď sami převezmeme vedení souboru, nebo pro nás už není zajímavé v takovéto struktuře působit,“ uzavírá Thomas Oesterdiekhoff. Po několika diskuzích se přání hudebníků podřídilo i tehdejší vedení. Hudebníci se tak stali zároveň i členy organizace, která soubor zřizuje.
Do roku 1997 šel soubor musikFabrik s novou silou, nicméně v mnoha ohledech poměrně handicapovaný. Čekala ho těžká práce, aby sobě i  publiku dokázal, že je všestrannější a lepší, než jaká je jeho pověst. Každý člen sám za sebe i soubor jako celek se totiž nejprve musel naučit, jak skutečně využívat sociální i umělecký potenciál nově získané svobody.
„Trvalo to velice dlouho, než jsme odrostli dětským botám,“ vzpomíná Poore. „Ale v posledních pěti šesti letech se to úžasně zlepšilo – jak v kvalitě, tak v komunikaci. Pořádáme společné komunikační dílny, kde můžeme řešit problémy, které se vynoří. Je velice dvůležité mít takové nástroje, abychom spolu mohli skutečně mluvit a odstraňovat zábrany, které nám stojí v cestě.“
Čas pro diskuze ovšem je i v musikFabrik vzácným zbožím. Rostoucí úspěch se, především v posledních letech, odráží v plném kalendáři s přibližně stovkou koncertů v sezóně, z čehož asi polovina je v zahraničí. Tomu odpovídá i plán zkoušek – občas se při přesunu hudebníků a nástrojů z  místa na místo jedná o skutečná organizační umělecká díla. K tomu se přidávají nákladné produkce – nejnověji opera Michaels Reise Karlheinze Stockhausena v high-tech inscenaci renomované španělské divadelní skupiny La Fura dels Baus. Jako laboratoř a experimentální prostor pro novou hudbu se musikFabrik neustále dívá i do jiných disciplín, vyvíjí nové formáty a způsoby prezentace. Hledá dialog s dětmi a mladými lidmi a  stejně tak s videoumělci a choreografy. Často je výsledkem mnohaměsíční umělecká výměna, jako v případě současného projektu se skladatelem a  filmařem Thierrym de Mey.
V úspěšném projektu plug-in se musikFabrik ve spolupráci s Büro für Konzertpädagogik stává kmotrem škol a nabízí spolupráci s dětmi a  teenagery v regionu. Při dílnách je dětská zvídavost a potřeba zkoumání využívána k probouzení zájmu o novou hudbu. Skepse vůči cizí estetice se zde stává východiskem k fundovanému vysvětlování.
Hudebníci musikFabrik se ovšem nechtějí jen dusit ve vlastní šťávě. V  čerstvě vytvořeném sdružení ON – Neue Musik Köln soubor prosazuje společné zájmy s asi třiceti pěti partnery z kolínského hudebního života. V kolínské odnoži spolkové sítě nové hudby komunikuje musikFabrik také s mnoha osobnostmi nezávislé scény. Je to spojení, které je pro soubor velice důležité. Za významného přispění musikFabrik má také v Kolíně vyrůst Centrum pro novou hudbu.
Symbolem nového směřování se stalo letos v červenci přestěhování musikFabrik z provizoria na okraji Kolína do srdce Domstadtu, jedné z  architektonicky nejmodernějších a nejvýraznějších oblastí. Kromě symbolické polohy je v rámci nezávislé hudební scény výjimečná i  skutečnost, že soubor má k dispozici svůj vlastní domov. Nejen že má možnost zde dělat scénické zkoušky a zkoušet současně v několika různých obsazeních, což je při současném penzu práce nezbytné. Až se v blízké budoucnosti do sousedství přestěhuje někdejší elektronické studio WDR (západoněmeckého rozhlasu), bude možné pořádat i menší koncerty s  elektronikou.
Většina členů musikFabrik využívá volný čas k tomu, aby hráli jako sólisté či působili v jiných formacích. To je finančně téměř nezbytné. Ač jdou v současnosti obchody tak dobře jako nikdy předtím, musí se každý člen spokojit s nejistým příjmem, protože nedostává pravidelný plat každý měsíc, nýbrž je placen podle množství odvedené práce. A nejde o žádné královské peníze: v dobrém orchestru by si přišel na dvojnásobek.
O mnoho více to ovšem v dohledné době nebude. Na rozdíl od plně financovaných orchestrů jsou i ty nejlepší sólistické ansámbly v Německu jen z mizivé části financovány přímo z veřejných peněz. Tři čtvrtiny svého rozpočtu si musí musikFabrik získávat jinde – je to mnoho a je třeba se hodně otáčet.
Navzdory tomu všemu je způsob fungování souboru podle Oesterdiekhoffa perspektivou do budoucnosti: „Věřím, že dřívější instituce jako orchestry nebo koncertní sály, jak fungují ještě dnes, se již přežily. Je zapotřebí mít velice profesionální a  rychle jednající tým a, pokud chcete fungovat dlouhodobě, také tým se skutečnými vizemi. Instituce zabydlená v nějakém městském zařízení, která funguje pomalu a neefektivně, nemá žádnou velkou budoucnost.“
Produktivita souboru musikFabrik, jenž si během své relativně krátké, ale pestré minulosti vybudoval pověst laboratoře nové hudby, v níž interpreti a  skladatelé, dirigenti, režiséři a choreografové společně zkoumají zvuk budoucnosti, přitahuje podobně uvažující osobnosti a kolektivy. Vize členů ansámblu se realizují ve stále nových projektech: několik tisíc koncertů a scénických produkcí, z nich ve velké části šlo o světové či  německé premiéry, nespočetné rozhlasové nahrávky a CD, vystoupení na téměř všech velkých festivalech nové hudby doma i v zahraničí – podle Thomase Oesterdiekhoffa je nepředstavitelné, aby to vše fungovalo v  nějakém jiném rámci a na jiné úrovni. Odvaha k uměleckému i  organizačnímu sebeurčení a vlastní zodpovědnosti se vyplatila všem: souboru musikFabrik, jeho členům a spolupracovníkům, skladatelům, kolegům i publiku.