- Inzerce -

Myslet vlastní hlavou / Daan Vandewalle

Jednou z hlavních interpretačních osobností letošních Ostravských dnů byl belgický pianista Daan Vandewalle – jeho vystoupení rozhodně patřila k vrcholům festivalu.

 

Měl zde jednak vlastní recitál s velmi bohatým a rozmanitým programem, jednak se podílel na dalších koncertech (s Josephem Kuberou hrál Cageův Klavírní koncert ve verzi pro dva klavíry a dva orchestry) a přednesl také premiéru nové, hodinu trvající skladby Rudolfa Komorouse, nazvané Wu. Protože se zdržel po téměř celou dobu festivalu, byla zde příležitost trochu si popovídat. Výsledkem našeho setkání a následné korespondence je tento rozhovor.

 

Jaké bylo tvoje hudební zázemí? V jakém prostředí jsi vyrůstal a jak se vyvíjela tvá hudební orientace?


Od dětství jsem chodil na hodiny klavíru do místní hudební školy. Ovšem doma se hrála jiná muzika. Moji rodiče se věnovali hudbě amatérsky – vedli soubor zaměřený na lidovou hudbu, zejména na folklor Východní Evropy (dodnes umím pár českých a moravských písniček!). V našem domě se zkoušelo i hrálo každý týden – hrál jsem na akordeon, cimbál a další nástroje. Odehrál jsem s nimi více než 200 koncertů.
Později mě začal přitahovat jazz. Hrál jsem v mnoha jazzových seskupeních – na svá studia jsem si v podstatě vydělával hraním v  jazzových klubech. Pak jsem objevil free jazz a svět volné improvizace a  to má pro mne přitažlivost dodnes…

Co na tebe mělo největší vliv během studentských let?


Měl jsem fantastického učitele, jmenoval se Claude Coppens. Byl – a  stále je – člověkem mimořádného intelektu, je těžké představit si intelektuálnějšího muzikanta, než je on. To byla pro mne ohromná škola. Vždy se zaměřoval na organizaci, strukturu a logiku skladeb – a to vše kombinoval s velice osobitým smyslem pro humor. Já jsem byl improvizátor – a najednou jsem byl konfrontován s naprosto opačným přístupem! To, co mi předal, snad nejlépe objasním na jedné příhodě: jednoho dne přišel do hodiny a zeptal se mě, co budu hrát. Odpověděl jsem že Beethovena,
Op. 27, č. 1. A on na to: „Skvělé!“ – a potom mi začal skladbu vysvětlovat a podrobně rozebírat, což trvalo celou hodinu. Pak si teprve uvědomil, že jsem mu vlastně nehrál. Já jsem mu ovšem řekl, že bych skladbu analyzoval jinak a zkusil jsem mu objasnit svůj názor. On se zamračil, řekl, že jsem ještě mladý a můj názor je nezralý, ale přiznal, že nemá protiargument, kterým by mohl můj názor vyvrátit. Druhý den, velmi brzy ráno, zazvonil u mých dveří a přinutil mě, abych s ním šel do školy. Pracoval na analýze té Beethovenovy sonáty celou noc, aby našel argumenty proti mému pohledu. Ve škole následovala dvouhodinová přednáška, v jejímž závěru nečekaně připustil, že bych mohl mít pravdu, ačkoliv jeho důkazy byly silnější…
Když si na to vzpomenu, připadá mi, že tento zážitek měl pro mne mimořádnou důležitost: nejen, že mi můj učitel ukázal, že hudba a učení hudbě vyžaduje nepředstavitelnou vášeň a zanícení, ale také, že je třeba argumentovat racionálně, bez toho, aby člověk sklouzl do dogmatismu – a  také, že je možné se mýlit a že mohou existovat různé pohledy na věc!

 

Jaká hudba tě přitahuje jako interpreta?


Rád hraji hudbu, která je nějak osvobozující, která klade zajímavé otázky a která má také velký komunikativní potenciál.

Tvým největším projektem je – dnes už sedmihodinový – klavírní cyklus Alvina Currana Inner Cities. Toto dílo vznikalo průběžně řadu let s dedikacemi různým pianistům, ale poslední dvě části, ty nejrozměrnější, jsou věnovány tobě a ty jsi také celý cyklus poprvé provedl a od té doby často hrál kompletní verzi. Jak vlastně došlo k této – zřejmě oboustranně obohacující – spolupráci?


To bylo tak: jel jsem v autě a měl jsem puštěné rádio. Najednou jsem uslyšel muziku, která mě přinutila zastavit. Byl to Alvin Curran, který hrál na trubku. Poslouchal jsem to a říkal jsem si jen „to je vono!“
Pak jsem ho vyhledal, začal hrát jeho hudbu, snažil se do ní proniknout, skamarádili jsme se. Tak nakonec došlo k provedení Inner Cities, což je vlastně klavírní maraton – hrává se to ve velkém prostoru (třeba v  továrních halách), posluchači mají lehátka, je to velmi zvláštní událost. Je to také vždycky velmi silný zážitek; posluchači se do hudby ponoří mnohem hlouběji než při normálním koncertě. Taky se mi podařilo celý komplet nahrát (vyšel u Long Distance / Harmonia Mundi). Ovšem nedávno Alvin přidal další (dvanáctou) část, ve které dokonce zpívám, resp. řvu – je to nesmírně silná muzika, vyjadřující současný životní pocit.
I když jsem hrál a hraju spoustu různých věcí, je možné, že už nikdy nebudu mít příležitost se tak bezprostředně podílet na tak významném díle takového druhu. Jako interpret se přirozeně snažím sloužit každému skladateli, jak nejlépe dokážu, ale mít to privilegium, že se člověk stane iniciátorem takové věci, to je štěstí, jakého se málokomu dostane. Podle mne představuje tento cyklus jedno z nejkrásnějších obohacení klavírního repertoáru za posledních několik desetiletí, a určitě je to vůbec jedna z nejzajímavějších skladeb, které vyšly z americké experimentální tradice.
Jakým způsobem studuješ tyto extrémně obtížné skladby? Co je podle tebe hlavní problém současné klavírní hudby?
Nikdy je necvičím, prostě je hraju. A ačkoliv jsem dělal velice těžké skladby, například od Clarence Barlowa, obtížnost sama není v centru mé pozornosti. Ve skutečnosti mám občas docela rád i hudbu, která vystačí s  málo notami.
Ovšem hlavní problém současné klavírní tvorby je nedostatek originality. Pravděpodobně je to důsledek toho, že většina škol se snaží přivést studenty k tomu, aby mysleli určitým způsobem, a nedovoluje jim myslet po svém. V podstatě si myslím, že většina kateder skladby brání svým studentům v tvořivosti. Výsledkem je úmorná záplava napodobenin toho či  onoho, kterou jsem zavalen prakticky každý týden. Kočka procházející se po klávesnici, jak ji můžete vidět na YouTube, je mnohem zajímavější než většina nové klavírní hudby.

Některé tvoje programy jsou poměrně nekonvenční, kombinuješ třeba Liszta s Cagem. Jak vytváříš dramaturgii svých koncertů?


Konvence neexistují, a pokud existují, tak je škoda času se vůbec o nich bavit. Jedinou konvencí je, že umění obsahuje myšlenky a že umění existuje. Jestliže chci ve svém recitálu poukázat na různé aspekty ticha v hudbě, pak mohu dát klidně vedle sebe třeba Liszta a Cage. Může se to zdát absurdní, ale v tomto kontextu to dává smysl. Navíc pozdní Liszt má mnohem blíže k Satiemu a Cageovi než k romantickému virtuóznímu repertoáru!

Vím, že jsi velký kamarád s Fredericem Rzewskim, který také žije v Belgii. Bereš ho jako svůj hudební vzor?


Frederic je můj dobrý přítel a je to někdo, koho si velice vážím. Je mnohem větší umělec než já, protože je fantastický pianista a světový skladatel. Učím se od něj přístupu a energii.
Svým způsobem je mi jeho generace velmi blízká. Nedávno jsem se sešel s  Johnem Tilburym na festivalu v Palermu. Náramně jsme si rozuměli. Cítím, že kdybych hrál v šedesátých letech, dělal bych ty samé věci, co oni.
Je to taky nesmírně velkorysá generace: Frederic mi věnoval celý svůj notový archiv – stovky, ne-li tisíce partitur. Jasně cítí, že tato hudba bude žít dál a že mladí lidé potřebují všechny dostupné informace, aby ji mohli hrát.

A co tvoje vlastní učení a předávání tradice?


Co se týče učení, je ze všeho nejdůležitější přivést studenty k tomu, aby mysleli vlastní hlavou.

Daan Vandewalle (1968) studoval u Clauda Coppense na konzervatoři v Gentu a u Alvina Currana na Mills College (Kalifornie). V současné době je profesorem klavíru na Královské konzervatoři v Gentu, kde vedle hry na klavír vyučuje historii klavírní literatury. Jako sólový klavírista má ve svém širokém repertoáru většinu významných klavírních děl 20. a 21. století, včetně kompletního díla skladatelů jako jsou Ives, Messiaen a Scelsi. Rád se zaměřuje na americkou hudbu – od Henryho Cowella a Johna Cage až po Frederica Rzewského a Beth Anderson. (O jeho nahrávce Ivesovy Concord sonáty se kritika vyjádřila, že „Vandewalleho porozumění Ivesově hudbě zahanbuje všechny americké interprety…“). Daan Vandewalle se rovněž zabývá improvizovanou hudbou a hraje na mezinárodních fórech s elitou hudebních improvizátorů (Fred Frith, Han Bennink, Tom Cora, Chris Cutler, David Moss, Barry Guy), vystupoval také se Sonic Youth, s nimiž hrál Cageovy a Cardewovy grafické partitury. V  roce 2004 vytvořil se známým australským klavíristou Geoffreyem Douglasem Madgem klavírní duo. V roce 2005 mu skladatel a klavírista Frederic Rzewski věnoval celou svoji sbírku not. Od té doby vlastní Vandewalle obrovskou knihovnu klavírní literatury (převážně rukopisy a  první vydání), která zahrnuje celou historii soudobé hudby 20. a 21. století. Za nahrávku Inner Cities od Alvina Currana se mu dostalo nadšených recenzí. Vandewalle pořádá každoročně, třetí týden v červenci, svůj vlastní klavírní festival. Je ženatý a má čtyři děti.