Britská experimentální scéna je v posledních letech čím dál tím silněji definována kulturním rozkvětem na sociálních periferiích, jak potvrzují i tituly nového bristolského vydavatelství Avon Terror Corps.
Když v roce 2010 vyhlásila britská PRS (tamní obdoba českého OSA) výsledky dlouhodobého výzkumu hudebnosti populace, bylo pro část kulturní veřejnosti lehkým překvapením, že první místo obsadil Bristol. Ve výzkumu, který sledoval poměr počtu aktivních hudebníků na osobu, předhonil tradiční centra kultury jako třeba Londýn, Manchester nebo Liverpool. Údiv plynul i z toho, že je Bristol často stereotypně škatulkován jako město, které si svůj největší kulturní rozpuk prožilo na začátku devadesátých let hlavně jako rodiště triphopu a centrum živé graffiti scény. Mimo pozornost žebříčků poslouchanosti a prodávanosti ale v jihoanglickém přístavu probíhá od začátku sedmdesátých let živelné bujení, které zužitkovává místní bohatou multikulturní historii a Bristol je díky němu jedním z nejzajímavějších současných ostrovních center alternativní kultury.
Už první zárodky bristolské hudební scény čerpaly z pohnuté lokální sociální minulosti. Město, které bylo jednou ze vstupních bran z Nového do Starého světa, je ostatně jedním z nejranějších zdokumentovaných míst s afrokaribskou diasporou. Čilé dění na DIY scéně v sedmdesátých a osmdesátých let pak toto dědictví zpracovávalo do multižánrového mixu, ve kterém se organicky potkával funk s freejazzem či reggae s punkem a dubem. Společným prvkem kapel jako The Pop Group nebo Black Roots byl kromě žánrové otevřenosti příklon k progresivní politické rétorice, ve které probublávala zkušenost lidí žijících na okraji thacherovské společnosti. Radikální genom se přepsal i do pozdějších mutací místního zvuku, postupem let a zájmem mainstreamu o kapely jako Portishead nebo Massive Attack se tento osten ale poněkud obrousil, případně proměnil v marketingové buzzwordy, které mají za úkol prodávat hudbu společenských a etnických menšin ekonomické a kulturní většině. Z pohybů lokální kulturní scény posledních přibližně pěti let je ale čím dál tím zřejmější, že si místní hudebníci radikální étos přivlastňují zpátky a to bez ohledů na estetické požadavky většinové kultury.
Už pár let se to nejzajímavější na bristolské scéně děje v trojúhelníku vykolíkovaném labely a kolektivy Bokeh Version, Giant Swan a Noods Radio. Volné společenství autorů, kteří se v tomto prostoru pohybují, příliš nedbá na žánrové škatulky a přirozeně míchá vše od avantgardní kompozice přes dubové beatové struktury po harshnoiseové stěny. Vzrůstající věhlas lokálního undergroundu kulminoval loni s kolaborací YMFEES, za kterou stála autorka kultovní desky Witch z roku 1993, skladatelka a producentka Leslie Winer a eklektik řeckého původu Dimitris Papadatos aka Jay Glass Dubs. Zároveň se rodil label Avon Terror Corps, jehož estetické záměry ukázaly už první letošní tituly: lednová kompilace Avon is Dead a deska Mezzi Umani Mezze Macchine dua Kinlaw & Franco Franco.
Obě desky, které label vydal na svém bandcampu dobře vymezují prostor, na kterém se Avon Terror Corps pohybují. Sám kolektiv s potměšilým úsměvem v tiskové zprávě ke kompilaci tvrdí, že vydávají hudbu, která se zabývá „středověkými představami budoucnosti, breakcorem, Westworldem (tím původním filmem), industrialem, psychogeografií paneláku Castlemeadu, dědictvím shoegazu, legendou o Goramovi a Vincentovi a totální destrukcí dekonstruované klubové hudby.“ Ironická změť pojmů v prohlášení slouží jako odrazový můstek pro nekompromisní estetiku jednotlivých autorů, kteří u Avon Terror Corps vydávají. Maniakální rap Franca Franca se spojuje s dadaistickými zvukovými strukturami Nihilist Spasm Dua nebo experimentálním dubem Sandy Lynch a výsledkem je jeden ze sonicky nejvyhraněnějších ostrovních kolektivů současnosti. Do diskografie značky letos přispělo i duo vystupující pod jménem Harrga.
Debut projektu, za kterým stojí producent Miguel Prado a vokalistka Dali de Saint Paul, je možná nejradikálnější nahrávkou, která u Avon Terror Corps zatím vyšla. Samotné jméno dua odkazuje na marocký termín označující severoafrické migranty, kteří na své strastiplné cestě do Evropy pálí veškeré osobní doklady, aby byla ztížená jejich identifikace a případné navrácení do země původu při ilegálním překračování hranic. Expresivita alba Héroïques Animaux de la Misère využívá abrazivní industriální zvukové konstrukce Miguela Prada, do kterých Dali de Saint Paul vplétá agresivně deklamovanou makarónskou poezii. Nesrozumitelnosti textů, které znějí jako babylonská směs všech jazyků afrických migrantů, není samoúčelnou manýrou multilingvní performerky, ale jasným politickým prohlášením, které se v paranoidních kličkách ptá po míře spoluúčasti evropské společnosti na humanitární katastrofě doprovázející migrační vlnu.
Samotná výpověď zakódovaná v konkrétních textech je totiž jednou z vrstev, kterými Harrga komunikují. Expresivita vokálního podání posluchači předává širokou škálu emocí, která je srozumitelná i bez znalosti jazyků, kterými se Saint Paul vyjadřuje. Celkové vyznění je umocněno Pradovou nekompromisní produkcí, která přes veškerou zvukovou agresivitu poskytuje dost prostoru pro texty. Nejimpozantněji jejich konstrukce působí ve skladbě Le Mer, jež aktualizuje milostnou píseň Charlese Treneta v litanii tisíců lidí, kteří vnímají překročení moře z názvu skladby jako svou jedinou naději v cestě za lepším životem.
Jazyk jako takový je centrálním tématem Harrgy. Sama de Saint Paul v prohlášení k albu říká: „Jazyky jsou zbraně! Odhalte sami sebe ostatním a jejich způsobům, jak vyjádřit bolest nebo lásku, ale zároveň si prožijte moment, ve kterém se zbortí váš komfort, a s druhým si nerozumíte. Ciťte se slabí a hloupí. Ti, kdo tuto sílu jazyků ignorují, jsou ti, kteří můžou za současnou nerovnováhu a nespravedlnost.“ Zároveň Harrga svou desku věnují všem, kdo zapalují hranice. Toto gesto je možné vnímat jako jasné vyjádření podpory lidem, kteří se potýkají s nespravedlností pramenící z azylového systému a rigidností hranice mezi Západem a zbytkem světa. Navíc jde o zřejmou alegorii. Možnost a nemožnost komunikace je ostatně jednotícím prvkem všech titulů Avon Terror Corps. Jejich sonická a textová prohlášení nejsou samoúčelná, ale ptají se po smyslu experimentální hudby. V čele s Harrgou tak label drží vlajku nové vlny bristolské radikální hudby, které je stejnou měrou agresivní i osvobozující.