Natsuki Tamura + Satoko Fujii: MUKU
Gato Libre: Forever
Libra Records (www.librarecords.com)
Když jsem se (rád) zúčastnil 24. listopadu 2012 v kostele sv. Vavřince v Praze 1 třetího koncertu 17. mezinárodního festivalu jazzového piana, organizovaného záslužně už léta Petrem Pylypovem, probíhaly první dva sólové recitály (Jihokorejky a Belgičana) v celkem nevzrušivém romanticky jazzujícím duchu. Jenže potom přišla japonská klavíristka Satoko Fujii a proměnila nádhernou chrámovou síň v středobod nevšedního zážitku. Tato hudebnice, křtěná Cecilem Taylorem a Paulem Bleyem, vystupující sólově, v nejrůznějších formacích, ale také jako dirigentka velkých orchestrů v Tokiu, New Yorku i jinde, dokáže střídat něhu s úderností, melodičnost s perkusivním pojetím, neobává se sáhnout do nitra klavíru, ale nezneužívá přídavných momentů, prostě tato křehká žena ovládne natolik brilantně svůj nástroj, že obecenstvo skutečně zústane v němém úžasu. Což se stalo i tentrokrát a bouřlivé ovace byly více než zasloužené.
Když jsem se před programem zeptal trumpetisty Natsukiho Tamury, manžela Satoko, s níž společně v hudebním manželství prožívá víc jak pětadvacet let, zda má s sebou svoji trubku, odpověděl: „Nikoli. Já jsem tentokrát v Praze jenom jako tělo.“
Opačný případ je však album MUKU, na kterém oba manželé už po páté účinkují jako bezmezně sehrané duo a Tamura je podepsán pod každou ze sedmi skladeb, jež CD obsahuje. Nesmíme ovšem brát všechno doslova. Trumpetista samozřejmě určil zásadní melodické linie kompozic i jejich charakter, nicméně pro Fujii zůstalo značné pole k sebevyjádření. Není divu, že každá z dosavadních desek dua je poněkud jiná, odlišné jsou How Many (1996, reedovaná 2004), Clouds (2001), In Krakow in November (2006) i Chun (2008). Tamurova provzdušněná, táhlá a vláčná, řekl bych hlásná trubka vévodí, je nevýkřiková, občas se však vyšplhá do fučivých výšek, jemně alotrizujících. Klavír ji dotvrzuje, většinou se nemíchá do melodie, ale podporuje ji, když se pak klavíristka dostane do ráže, sází tóny jeden vedle druhého jak zlaté mince, spolehlivě obhospodařuje klávesnici a vyhovuje partnerovi i v jeho toulkách do zahraničních sfér (In Barcelona, in June s názvuky španělského fandanga, On Paris, in February s francouzskou letmostí a nonšalancí). Většinou je album zamyšlené, nepřehrávající, oba partneři si vyhovují i ve velejemných dohrávkách, občas se však do naskizzované předlohy oboří oba, klavír hartusí a střečkuje, trubka onomatopoicky hrčí, ozvou se elektrizující výštěky, klavíristka se plnými hrstmi, až výtržnicky vřítí do úprkových spádů, hudebníci se následují, pronásledují, obehrávají a přehrávají (Galvanic), jindy klavír vstupuje na teritorium trubky, přihrává se trubce a naprosto svorně se oba vracejí k základní melodii. Jako jsou – jak jsem zmínil – různé kompakty v tomto duu, tak rozličné jsou tu i jednotlivé skladby, v jedné oba patrolují v houpavém rytmu, v jiné se oddávají zahloubání nebo mimoběžnému přitvrzování a odtvrzování… Až po „naklónovaný“ závěr, v němž z pevného řečiště sedmiminutové kompozice vybočují ve shlucích, překvapenkách, rozverkách, bezpečně prokormidlují zpět, dostávají se přes peřeje, splavy, zhupy a zátočiny, vyvarovávají se mělčin a zkoumají celý tok skladby až po přístav závěru. Fujii v doprovodném textu přiznává, že Tamura je vpodstatě klidnější než ona, jenomže MUKU (což snad můžeme přeložit jako směřování) svědčí o tom, jak se oba manželé vzájemně doplňují, jak jeden navozuje druhého do dalších sfér, které by možná před nahráváním (v newyorském Systems Two) ani nečekal. Vzájemná inspirace – to je ono kouzlení, které tak přesvědčivě vyznívá.
Strange Village (2005), Nomad (2006), Kuro (2007), Shiro (2009) a nyní Forever (2012), to je dosavadní bilance souboru Gato Libre, jeho členy jsou/byli vedle trumpetisty Natsukiho Tamury (zároveň autora všech osmi skladeb na desce) a Satoko Fujii, tentokrát s akordeonem (!), kytaristka Kazuhiko Tsumura a basista Norikatsu Koreyasu. Bilance, která v této sestavě už nebude mít pokračování, poněvadž kontrabasista Koreyasu v září 2011 (krátce po nahrávání v tokijském Otoya Kintoki) zemřel a výraz forever v titulu náleží jeho památce. Kdybychom chtěli ve zkratce Gato Libre charakterizovat, museli bychom se především zmínit o jeho netradiční tradičnosti (na japonské poměry), o „světě“ (World), který tu jednoznačně převálcovává japonské pojetí (třebaže názvy skladeb by mohly hovořit o opaku, viz Hokkaido nebo Waseda), o tom, že skladatelsky je toto album jednoznačně Tamurovou záležitostí, třebaže tu ani jeden z ostatních hráčů nezůstává „pod pantoflem“, o tom, jak vždy jeden z nástrojů trubku zvukově sponzoruje a ona se mu odvděčuje díkůvzdáním smířlivosti.
Kompozičně je Forever sice obdobné poklidným pasážím MUKU, avšak je vstřícnější gros posluchačů, k čemuž tentokrát napomáhá i akordeon. Tamura tu i jako hráč působí coby uvážlivý harmonizátor, album působí jako vyrovnaný celek, umírněný, smírčí, vzbuzující poklid v duši a snášenlivost. Spřežení nástrojů dává trubce záchrannou síť, Satoko se k trumpetistovi přizpůsobivě připojuje, ale přece jenom jeho vláčnost drobátko narušuje, jejich jemná disparátnost příznivě odvádí pozornost od nadměrné uhlazenosti. Pozoruhodné propojení basy, kytary a trubky tvoří nezaměnlivou bzučivobručivost či připudupnost, nad kterou Tamura vystoupává na vrcholek a obhlíží hudební krajinu (nepřipomíná vám v těchto okamžicích Cheta Bakera?). Basista se dokáže odpodlahově rozkurážit (Nishiogi), zanotuje si s kytarou, což harmonika prozvoňuje (World) a svoji roli záslužně odehraje také v závěrečné meditaci, kde zjišťujeme, že i naráz čehý a hot jednotlivých hudebníků může vést kupředu, že jejich nástroje jsou právoplatně soustředivé, že do hry vnášejí a rozměňují své muzikantské mince v celistvou bankovku skladby. V tom spočívá i nevzrušená vzrušivost desky. Spíše párty než dobrodružné odkrývání neznámého? Možná, ale na úrovni.
