Nehybnost 6

  
19

Vodopád

Mnoho mých hudebních zážitků mě vedlo k upřednostňování pobytu uvnitř zvuku, spíše než vně něj. Být ponořen ve zvuku, jako když plavete ve vodě, změní váš vztah ke kritičnosti. Uvnitř zvuku jste účastníky, což platí pro drsné hlukové performance stejně jako pro umělce, o nichž jsem psal ve článku z minulého měsíce, z nichž mnozí dělají velmi tichou hudbu.

Jak může být drsná hluková performance podobná vodopádu?

 

Obojí míří nikam. Nahlas.

Zní to jako vtip, ale není. Spíše je to analogie, analogie založená na prožitku jedné a druhé věci. Skrze tyto dvě věci paradoxně současně vnímám pohyb i nehybnost a je to zážitek rámovaný, ale nejen rámovaný, ve skutečnosti tvořený mým prožíváním zvuku a zvláště hlasitého, drsného hluku.

 

Hlukový koncert je pro mě jako vodopád, protože mohu zaměřit své uši kamkoliv chci a poslouchat, jakkoliv se mi zlíbí. Mohu to dělat tak dlouho, nebo krátce, jak je mi libo. Mohu tak činit sám, nebo zážitek sdílet s ostatními, budeme-li chtít. Je to zcela individualistická a anarchistická situace, v níž si vybíráme, co chceme dělat, a pak to děláme. Drsný hluk je aktualizací zvukové krajiny z lidské stránky.

 

Důvodem tohoto krátkého manifestu je můj dojem z poslední doby, že mnozí lidé mají strach vyjít na veřejnost a vytvářet takový hluk, jaký by ve skutečnosti rádi dělali. Cítím, že již po nějakou dobu je vyvíjena soustředěná snaha ze strany fanoušků velmi tiché hudby vrhat špatné světlo na tvůrce a fanoušky hluku. Je to těžko představitelné vzhledem k tomu, že tito tvůrci a fanoušci většinou vzkvétají v těch nejhorších světelných podmínkách, nicméně se zdá, že se tak skutečně děje.

Opakovaně se setkávám s kritikou ze strany hudebních konzervativců vyslovujících odsudky ohledně hlukové hudby a jejích tvůrců. Takoví demagogičtí milovníci tiché hudby mají pocit, že intenzivní láska k téměř neslyšné hudbě ve spojení s mylným chápáním skladby 4’33’’ Johna Cage1 jim dává dostatečnou nadřazenost, aby mohli zpochybňovat jak úroveň inteligence, tak politickou vhodnost těch, kdo vytvářejí hudbu o veliké hlasitosti. Pevně zakopaní v organizačních strukturách hudebních festivalů, galerií a časopisů nebo v akademických institucích, které někteří z nich nikdy neopustili, snaží se působit jako strážci bran světa experimentální hudby, rozhodující, komu je dovoleno se účastnit a v jaké hlasitosti.          

 

Ačkoliv uznávám, že praktiky některých hlučných umělců2 jsou pochybné, chci nabídnout k těmto praktikám alternativu a kontrastní tezi: Hlasitý, drsný hluk je pro vás dobrý a pro mnoho účelů je stejně prospěšný jako tichá hudba.

 

           

Mám rád hluk, protože se rád nacházím uvnitř zvuků. Nechci si prozpěvovat. Nechci se bavit o zvucích nebo je počítat. Chci být v nich a proposlouchávat se jimi. Nikdy jsem se příliš nezajímal o melodii, basové linky, hutné rytmy. Místo toho mám rád, nevím-li, kde končím já a kde začíná zvuk.

Možná to má kořeny v době, kdy jsem byl malý a hodiny jsem poslouchal, jak má matka vybrnkávala bluegrass, jak se její melodie proplétaly do textur zároveň nekonečně proměnlivých i dokola se opakujících. Možná to má kořeny v mých zkušenostech violisty, což se může zdát jako celoživotní problém, nicméně také je to cesta do nitra zvuků. Jak v orchestru, tak v psychedelicky rockových kapelách, kde jsem hrál již jako teenager, zabírá viola střední pozice nebo vytváří barvu. Zřídka se vznesete do výše, abyste hráli hlavní melodii, a málokdy také dostanete důležitou basovou roli. Viola se spíše točí a proplétá uprostřed s několika dalšími, jako hejno rybek. Výsledkem je, že se nacházíte uprostřed obrovské vibrující masy, masy, jíž jste součástí, a kterou pomáháte uskutečňovat. Odtud možná pochází má láska k hluku, ale dosti již hloupé nostalgie.   

 

Stížnosti, že posluchačova individualita je znásilněna pohlcením ve zvukové mase, jsou paradoxní, protože základní svoboda posluchače drsného hluku je naopak rozšířena. Nejen že může poslouchat jakýmkoliv směrem, ale také se může pohybovat, pokud dostane chuť, dokonce kašlat, aniž by měl strach, že bude ostatní rušit nebo bude odsuzován nějakým domýšlivým kreténem ve ztichlém publiku. Do jisté míry je to prostým důsledkem mohutnosti zvuku – jeho hlasitosti a hustoty. Takže žádný strach, ohulte to. Můžete se dokonce naučit poslouchat koleny.

 

 

1) Ti, jejichž paměť je krátká nebo jejichž znalosti hudební historie jsou útržkovité či výběrové, zapomenou, přehlédnou nebo ignorují Cageův zájem o hluk o vysoké hlasitosti, jehož důkazem jsou “hlukové sety” Cage a Tudora nebo Cage a Sonic Arts Union.

2) Klasický text zaměřený proti Boydu Riceovi nebo Williamu Bennetovi: http://joshhall.net/post/81578386910/fascism-and-colonialism-in-the-work-of-cut-hands

Přesto je důležité říci, že to není vše, co dělají lidé tvořící hluk.