Acid Mothers Temple and…
Makoto Kawabata je především kytarista a vůdčí duch volného a nemalého kolektivu Kyselinových matek… V roce 1996 založil skupinu Acid Mothers Temple And The Melting Paraiso U.F.O., která se stala senzací psychedelických rockových kruhů a vrátila západní „kyselinný“ rock zpět na Západ obohacený o nezaměnitelné příchuti japonské hudební urputnosti, instrumentálního umu a nejistoty: kde začíná vtip a kde je to ještě míněno pateticky vážně? Spolek podivně oděných mániček, jejichž desky svými názvy a výtvarným pojetím evokují zlaté časy přelomu šedesátých a sedmdesátých let (plus trošku japonské erotiky), dal Evropě vzpomenout na třeštění Hawkwind, hravost Gong, dřevnost Guru Guru a podobné hříchy mládí.
Kawabata (1965) vyrůstal v Osace, kde snil o extatické hudbě vyrůstající z kořenů hard rocku, indických drones a elektroakustické hudby à la Stockhausen. Od patnácti let hrál v nejrůznějších skupinách, z nichž ta první si vyráběla vlastní hudební nástroje, dokud se nezmohla na opravdové, vydával kazety sobě i spřízněným duším, na čas zmizel do New Yorku… a najednou se zjevil v čele skupiny, jejíž členy nešlo dopočítat a jejíž název místo slova paradise obsahoval tvar paraiso, což je název několika jihoamerických měst a jakési rostliny a do jména souboru zvláštně nezapadá.
Kawabatovi šlo o to dát vzniknout hudbě, jíž později říkal „extreme trip music“, hudbě, o níž říká, že evokuje drogové stavy, ale že vzniká s čistou hlavou. První sestavu skupiny kromě něj tvořili Koizumi Hajime, Suhara Keizo, a zpěvačka a klávesistka Cotton Casino. První nahrávky, které Acid Mothers vydali, ale byly záznamy Makotovy sólové kytarové hry. V roce 1998 skupina začala koncertovat mimo Japonsko a stala se senzací.
POJÍDAČI HŘÍCHŮ
Acid Mothers se naprosto nestyděli za přepjatou rockovou prezentaci a řekl bych, že díky tomu mají lví podíl na zpopularizování tvrdého rocku mezi západními fanoušky alternativní hudby. Japonsko bylo už v sedmdesátých letech zemí rocku zaslíbenou,
jmenujme například skupiny Fushitsusha (vedenou Keijim Hainem) či pozdější Boredoms. Ostatně, do Japonska se rád jezdil inspirovat John Zorn, který tamní scénu pomáhal zpopularizovat na Západě. Japonská rocková hudba byla zřetelně ovlivněna západním rockem (jak také jinak), západní publikum na ni ale většinou pohlíží jako na exotickou pohlednici. Docela hezky to kdysi řekl Pavel Klusák: v Japonsku jako by nerozeznávali, co ze západní populární hudby je kýč, co přechodně cool, co drsná alternativa… a tak to mísí způsobem, nad nímž kroutíme hlavou a který nás oslní půvabem nečekaného. Možná, že rozeznávají, dodal bych, ale nejsou nuceni tomu přikládat takovou důležitost.
Je zajímavé, že spousta fanoušků Acid Mothers nijak neuctívá hippie estetiku a rozvláčné improvizace jejich vzorů. To, že Acid Mothers přicházejí z exotických krajin, ale zálibu v nich jakoby ospravedlňovalo. Tak trochu freak show, jehož protagonistům za tu chvilku podívané zkrátka rádi odpustíme nejednu vadu.
Už si nevzpomínám, kdo tu hororovou povídku napsal, vím jen, že vyšla v jakési slovenské antologii. Pojednávala o pojídači hříchů – chuďasovi, který z těl čerstvě zesnulých odnímal hříchy tím, že pojedl pokrm naservírovaný na jejich chladných břiších. Mám dojem, že Acid Mothers pro leckoho plní podobnou roli: vstřebají tu část naší hudební minulosti, o níž už příliš nestojíme, která nás ale v jiném kontextu může zasáhnout.
VESMÍRNÍ LIDÉ?
O Acid Mothers se často mluvilo jako o komunitě svérázného životního stylu. Kawabata to v rozhovorech příliš nekomentuje a mám dojem, že skutečnost je prozaičtější. Nabitý program koncertů a nahrávání – skupina je neustále na turné a každoročně vydá kolem desítky alb v nejrůznějších sestavách – zkrátka vyžaduje, aby spřízněné a společné věci oddané duše spolu trávily spoustu času. Fotografie dlouhovlasých postav vyjímajících se v krajině jsou už možná jedním z prvků stylizace: takhle se například na obal své stěžejní desky The Hangman‘s Beautiful Daughter vyfotili The Incredible String Band, nejzajímavější nezávisle folková skupina v Británii v šedesátých letech. Kawabata hovoří o tom, že jeho spoluhráči jsou talentovaní hudebníci, kteří si žijí vlastními, občas dosti podivnými životy a že je rád, může-li jejich talentu pomoci na svět. Sám sebe nepovažuje za šéfa skupiny nebo jejího vůdčího hudebního ducha, ale za producenta. Jindy zase tvrdí, že se snaží být co nejlepším „přijímačem vesmírné hudby“, kterou slyší a o jejíž přesnou interpretaci usiluje.
FREAK ZAP ELECTRIC UNIVERS GURU
Přečteme-li si soupis diskografie všech skupin s názvem začínajícím slovy Acid Mothers a jména jejich skladeb, jsme hned doma, aniž bychom museli slyšet jediný tón: Absoutely Freak Out – Zap Your Mind!, Electric Heavyland, Univers Zen ou De zéro à zéro, Born To Be Wild In The USA, 41st Century Splendid Man… Připočtěte psychedelické obaly plné pseudosecesního hippie písma a japonských krasavic – a ano, z reproduktorů se na vás vyvalí našlapaná hudba těžící z toho, co světu dala šedesátá léta. Dlouhé tracky s hutnou rytmikou, nad níž burácí Kawabatova kytara, která osciluje mezi neustálým sólem a proměnlivými riffy, a vznášejí se „kosmické“ zvuky syntezátorů, jsou sice rozměrným, ale zhuštěným koncentrátem psychedelického rocku, v němž je ale překvapivě dost lehkosti, takže nesklouzne k noiseovému hukotu. K mání jsou i táhlé „rockové rágy“ a varhanní minimalismus ne nepodobný společnému albu Johna Calea a Terryho Rileyho Church of Anthrax – od posledně jmenovaného si Acid Mothers vypůjčili jeho nejslavnější kus In C a, jak řekl skladatel poté, co vyslechl její provedení, „první dva takty měli dobře“… Jak slyšíme z alba Acid Mothers, byl Rileyho kus spíš odrazovým můstkem pro výlet úplně jinam.
Těžko z diskografie skupiny vybrat několik důležitých alb, přesto se o to pokusím. Mnoho desek Acid Mothers jsou koncertní záznamy, které mají o něco plošší atmosféru než kolekce sestavené ze studiových nahrávek. Pak už záleží na posluchači, má-li raději divoké rockové jízdy nebo subtilnější polohy. K těm křehčím albům lze řadit třeba již zmíněné minialbum 41st Century Splendid Man. Obecně mám za to, že za poslech stojí rané nahrávky skupiny, například kolekce Absolutely Freak Out – Zap Your Mind! či Wild Gals a Go-Go!; Acid Mothers tehdy nebyli komerční jistotou nezávislých labelů, která si mohla dovolit vydat vše, co natočí, a svá alba sestavovali pečlivěji. Příznivci nesestříhaných koncertních nářezů mají výběr o dost větší. Mým osobním favoritem je sedm let staré album Univers Zen ou De zéro à zéro, především díky dvacetiminutové písni Soleil de cristal et lune d‘argent, v níž Cotton Casino do narůstající hustoty zprvu akustického doprovodu donekonečna zpívá krátký čtyřřádkový text, který sice nedává žádný smysl, jeho podání je ale nezapomenutelnou hymnickou melodií dychtivosti.
MATKY
Jak už bylo naznačeno, kolektiv Acid Mothers působí v nejrůznějších sestavách. Kromě přídomku And Melting Paraiso U.F.O. od roku 2005 působí sestava Acid Mothers Temple And The Cosmic Inferno, v níž Kawabatovu kytaru doprovází dvoje bicí, baskytara a svištící miniMoog. Tahle kapela je docela tvrdá a leckdy by si rozuměla i s tolik populárními drone metalisty. Se spřízněnými skupinami Acid Mothers fúzovali v podobě značek Acid Mothers Afrirampo a Acid Mothers Temple SWR. A pochopitelně se skupina dostala do hledáčku zájmu svých idolů z oblasti krautrocku a canterburské scény, jejichž hvězda začala lety poněkud uvadat. Díky tomu vznikly sestavy Acid Mothers Guru Guru a Acid Mothers Gong. Nejzvláštnější subgrupou je asi Acid Mothers Temple And The Pink Ladies Blues. Proč? Inu, nehraje v ní jinak všudypřítomný principál Makoto Kawabata.
www.acidmothers.com