Nico Huijbregts: Dialogue Dreams
Vindu Music (www.TonDist.nl/vindu)
Nedejte se mýlit poněkud bezpohlavní ambaláží, neinformující ani na zpětný pohled, oč vlastně jde, a připomínající spíše anonymní hlavolam, chcete-li se dokutat ke dvěma kompaktům s názvem Dialogue Dreams. Nevyzrazeným autorem i osnovatelem improvizátorských snů v duetech je holandský klavírista Nico Huijbregts, který má už na kontě Vindu Music alba Free Floating Forms (2009) a Falsche Tango (2011). Tentokrát si do studia přizval postupně šest mladých kolegů, s nimiž nahrál bez jediné noty na papíře a údajně bez předchozí domluvy čtyřiadvacet improvizací od aninetřičtvrtěminutových střípků a mezihříček až po závěrečnou téměř desetiminutovou souhru/protihru Touzalinia belladona s pianistickým alter egem z Německa Laiou Gencem (apropó k těm názvům: mám dojem, že jsou to dodatečné nálepky, poněvadž mezi obsahem a pojmenováním nenalézám žádné souvislosti).
Všichni souputníci jsou nejenom hráči na určité nástroje, ale zároveň i skladatelé, čímž si můžeme vysvětlit, že do duelů s vyzyvatelem vstupují s určitou představou, kterou se snaží uplatnit. Jsou to vedle uvedeného Gence tenorsaxofonista Mete Erker, kontrabasista Dion Nijland, Bram Stathouders s akustickou kytarou a Jasper Stadhouders s elektrickou kytarou a na čelném místě hlasová čarodějka Simin Tander. Právě čísla, ve kterých tato křehká vokalistka dominuje, patří většinou k vrcholům dvojalba, Tander v nich uplatní širokou škálu svého projevu od jemného rozprávění, intimního sdělování, zahalené hebkosti, rozechvělé něhy či sdělné náznakovosti přes umocněnou exaltaci či jiskrnou hravost až po vybuzené vzrušení, žvavou spěšnost a neskrývané emotivní dryáčnictví.
Několikerá možnost vzájemného setkávání s Huijbregtsem poskytuje každému zúčastněnému příležitost ukázat několik tváří svého kumštovnictví, ať už ve zmíněných „rozehrávačkách“ nebo v obsažnějším celku, což pochopitelně nahrává i všudypřítomnému pianistovi, který tak může osvědčit jak různorodost svého záběru, tak schopnost partnera vyprovokovat a/nebo se mu přizpůsobit, ztotožnit se s jeho okamžitou vizí. Nejde nicméně o soupeření, nýbrž o vzájemné vcítění, které – ať už je lyričtější, teatrálnější, snovější, zbojničtější, frivolnější, imaginativně potichlé nebo euforicky hřmotné – nachází netradiční zvuková propojení, (ú)skočná, rozmýšlivá, konejšivá, vzdýmavá, lahodná, urputná. Klavír v tomto rumraji (ú)spěšně amébuje mezi všemi sebeprezentacemi, tu pozorně pozdvihuje uměřenou, dumavou basu, tu osciluje mezi chlácholivějším rozehráváním akustické kytary a hřmotící výbojností kytary elektrické, tu souhlasí s vypravěčskou razancí tenoristy (další z vrcholů: Tooting tube lullaby). Finis coronat opus: závěrečná souhra obou klavíristů se nevrací k jejich trumfování v přípodotku na prvním disku, naopak dokumentuje všechny možné návazné variace, nenásilné oponentury, potichlé souběžnosti, nepoťouchlé podpůrnosti, prolongované důstojenství projevu.
Těch alb s duety na různých značkách není málo, protože jejich záměr ukázat a dokázat mnohotvárnost herních souběhů je více než lákavý. Mám ovšem dojem, že Dialogue Dreams má mezi nimi velice příznivé umístění.
