Nihilist Spasm Band: Stále neuměle, stále zvesela, stále nahlas

  
57
Pánové v letech, kteří si před padesáti lety postavili hudební nástroje a začali si hrát na kapelu, jsou dnes považováni za praotce a ikony nejednoho žánru. V Čechách je uvidíme v podzemí hipsterské kavárny i na festivalu soudobé hudby.

Tohle je jeden z muzikantských příběhů, které dokáže napsat jen život sám a který tolik usnadňuje práci nám hudebním škrabákům. Už skoro padesát let se v jisté londýnské galerii – mám na mysli město London v kanadské provincii Ontario – schází společnost pánů za účelem společného muzicírování. Všichni jsou zarytými nehudebníky, nástroje si vyrábějí sami a pro své město jsou podobnou atrakcí jako Woody Allen s klarinetem pro jistou newyorskou nóbl restauraci. Vítejte ve světě Nihilist Spasm Bandu. A abychom byli přesní – mezi pány je i jedna exotická dáma a místo pravidelných hlukových dýchánků se za ty roky jednou změnilo.

Kolektiv emeritních nihilistů

Vždycky jsem si myslel, že se tito „předchůdci ledasčeho“ (vysvětlím níže) jmenují Soubor nihilistické křeči – asi proto, že mi nihilismus připadá poněkud křečovitý. Jenže spasm band je terminus technicus a označuje kapely hrající na nástroje nalezené a samodomo vyrobené. Spasm bandy se vyrojily na přelomu devatenáctého a dvacátého století v New Orleansu, často byly tvořeny dětmi a sehrály významnou úlohu při zrodu jazzu, podobnou jako v Británii o šedesát let později skupiny hrající skiffle při zrodu bigbítu.

Asi první kapela, která si slovní spojení spasm band vetkla do názvu, se jmenovala Stale Bread’s Spasm Band (na plakátech při „lepších kšeftech“ byla často uváděna coby Razzy Dazzy Spasm Band) a v jejím instrumentáři bychom nalezli instalatérské trubky, čajovou konvici a housličky z krabice na doutníky. Od té doby si slova spasm band přisvojila nejedna jazzová skupina i parta nihilistických neumětelů z ontarijského Londýna.

A spasm bandům rozhodně nedělá ostudu, její dechové a strunné nástroje sestavené z mrtvých těl „opravdových“ hudebních nástrojů i z materiálu, který člověk nalezne spíše v hobbymarketech, dokonale dodržují pravidla hry nastavená v New Orleansu koncem předminulého věku. Pozornost si zaslouží především sestava plastových armatur zvaná (podle člena NSB Arta Prattena) Prat-a-various. Pamětníci českých koncertů Wolf Eyes si vzpomenou, že na něco podezřele podobného hudl člen detroitského noiseového tria John Olson. V bookletu alba 1984 skupina ke svému instrumentáři píše: „Používáme nejrůznější samodělné a upravené instrumenty. Ty se neustále mění. Používáme i nejrůznější ekvalizéry, kompresory, ring modulátory, kvákadla a jiné pedály. Používáme dva netlumené basové bubny o průměru 71 cm a sestavu dvou hluboce znějících dechovkových virblů. Jeden malý buben jsme ozvučili basovým reproduktorem coby mikrofonem a jeden z našich činelů je vlastně velký ocelový talíř. Používáme i ručně vyrobené snímače, mezi nimiž je jeden, který Murray Favro vyrobil ze zavírání lednice Arta Prattena.“ Na počátku ale byla (ne)politika a kazoo.

Následuj volání kazoo

Nihilist Spasm Band vznikli v roce 1965 coby hudební sekce Nihilistické strany Kanady, jež automaticky rušila členství všech kandidátů, kteří se jí nachomýtli, a jejíž činnost, jak se zdá, spočívala především v návštěvách tak trochu warholovsky otevřené domácnosti Grega Cunroea, kde se především poslouchaly desky a hovořilo o politice. Cunroe, který tragicky zahynul v roce 1992, natočil v roce 1965 film No Movie a požádal své přátele, aby k němu vytvořili soundtrack. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich nebyl hudebník, bzučela celá asi dvacetičlenná smečka na kazoo. Myšlenka vytvářet společně zvuk byla na světě a z pestré společnosti postupem času vykrystalizovala osmičlenná sestava s kytarou, snižcovým basklarinetem, bicími i třípaůlstrunnými houslemi. Až na jedno úmrtí, dva odchody a příchod zmíněné exostické dámy to spolu pánové táhnou dodnes.

A začalo se hrát – žádné zkoušení, ale pravidelné pondělní hlukové sessions před publikem. U nehudebnických kapel se to s pravidelným hraním mívá tak, že po čase z bezbřehé kakofonie začíná vystupovat nenapodobitelný tvar a překvapivá hudební řešení, která by školený muzikant nezopakoval. Že by je nezopakovali ani strůjci sami, je jiná věc: nejsou cvičené opice a faustovské „okamžiku, prodli, jsi tak krásný“ je, jak známo, cestou do pekel.

S vydáváním desek se kapela, z níž se pomalu, ale jistě stávala kanadská „oficiální“ kulturní atrakce, příliš nezatěžovala. Debut s nepřekvapivým názvem No Record vydala samonákladem v roce 1968, jeho následníka až o jedenáct let později. Obě desky prý vypustila do světa, aniž by se příliš starala o jejich další osud, vydala je prý prostě proto, že když už si hraje na opravdovou kapelu, musí taky něco vydat. Samizdatových artefaktů ale přibývalo… ne nadarmo jsou ve skupině kromě lékaře (což se na cestách hodí) i tři výtvarníci.

Padlo zde spojení „opravdová kapela“ a myslím tím kapelu rockovou – Nihilist Spasm Band na fotografiích opravdu ze všeho nejvíc připomínají bigbítovou smečku. Mají opravdické bicí, elektrické kytary (i když ta třicetikilová má prý snímač z magnetu tak silného, že dokáže „vycucnout“ barvu z televizoru) a především frontmana prezentujícího texty. Většinou je jím Bill Exley. NSB tím tak trochu odkazuje k beatnickému modelu čtení poezie do jazzové improvizace.

Díky tomu, že sestavu Nihilist Spasm Band tvořili usedlí pánové s pravidelnou pracovní dobou, byla kontaktní adresa uvedená na obalu No Record platná i po desetiletích. A aniž by o tom přátelé věděli, jejich alba putovala světem. Po letech se začali ozvývat fanoušci. Počátkem osmdesátých let to byl Steven Stapleton z Nurse With Wound, který Nihilistům na své značce United Dairies vydal album ¬x~x=x a kapela začala být považována za protagonisty industriální hudby. Nebyla to první ani poslední nálepka, jíž se jí dostalo. „V sedmdesátých letech nám zkoušeli říkat punkové,“ konstatuje kytarista Murray Favro v článku otištěném včervnu 2008 v The Wire. „Předtím jsme byli freaks… [nebo] rock’n’roll volných forem… Pak se říkalo, že jsme industriál. A teď noise.“

Japonská spojka… žádná sranda

Kdyby jen noise… rovnou „otcové zakladatelé“ žánru. Můžou za to Japonci, konkrétně Jojo Hiroshige, protagonista nejstarší japonské noiseové skupiny, legendárních Hijokaidan, kteří rovněž toužili pouze dělat kravál, svá intenzivní vystoupení ale doplňovali transgresivními performancemi. Hiroshige na své značce Alchemy Records od začátku devadesátých let vydal slušnou řádku titulů Nihilist Spasm Bandu a pozval kanadské Lodýňany do Japonska, kde je uvedl v kontextu tamní hlukové scény. Členové NSB to sledovali s lehkým pobavením a údivem, kam je jejich zpola privátní hlučení přivedlo. Z Japonska si rovněž přivezli přírůstek do sestavy – bubenici (a samozřejmě hráčku na kazoo) Ayu Onishi, někdejší členku Hijokaidan a prodavačku v obchůdku Alchemy Records, která se pod dojmem z NSB rozhodla odjet studovat do Kanady a stát se pravidelnou protagonistkou pondělních zvukových sessions. 

To už se z Nihilist Spasm Bandu staly jaksepatří legendy. Čím dál víc koncertovali po celém světě, k čemuž přispělo i to, že postupně dosahovali důchodového věku a nemuseli brát ohledy na píchačky, a zahráli si s leckterým ze svých slavných obdivovatelů. Ve svém domovském městě dokonce založili a několik let provozovali No Music Festival, na němž podnítili nejeden společný koncert svých obdivovatelů od zmíněného Hiroshigeho přes VoiceCrack, Thurstona Moorea a JimaO’Rourka (oba mj. ex Sonic Youth), filmaře a hudebníka Michaela Snowa či kytaristu a skladatele Alana Lichta až po saxofonistu Kena Vandermarka. Ve shodě se svou pověstí inciátorů noise dokonce prohlašují, že slavný newyorský noiseový No Fun Fest, na který se sjížděly davy diváků z celého světa (na posledním ročníku byl klub našlapán šesti stovkami lidí), byl jejich No Music Festivalem přímo inspirován. To všechno je historie, která by ale neměla být důležitější než barvité dojmy, jež Nihilist Spasm Band vyvolávají svým radostným hlučením. Stále neuměle, stále zvesela, stále nahlas. 

Čechy počátku sedmdesátých let

O japonské stopě Nihilist Spasm Bandu bylo napsáno dost, čtenáře HIS Voice by ale mohla zaujmout vzpomínka jednoho z členů skupiny na setkání s českým undergroundem na počátku sedmdesátých let. Z ontarijského Londýna totiž kromě NSB pochází i hudebník, překladatel, spisovatel a později i vydavatel Paul Wilson, který v letech 1967-1977 žil v Československu (odkud byl následně vyhoštěn).

Jeden z kazooistů NSB, malíř John Boyle vzpomíná: „Jistý společný přítel Dona Sparlinga a Paula Wilsona (Kanaďanů žijících v Praze) a můj zařídil, že jsem v roce 1971 a poté ještě v roce 1973 mohl jet do Prahy. Důvodem mé návštěvy bylo tajně připravit výstavu českých umělců a přepravit jejich kresby a díla na fotografiích a diapozitivech do Kanady. Rovněž jsem přivezl ukázky děl umělců z Niagary v Kanadě, včetně svých, a představil je v jednom pražském bytě a galerii v Blansku nedaleko Brna. Nepřijel jsem jako člen Nihilist Spasm Bandu, ale kazoo jsem s sebou měl. Hrál jsem improvizovaný koncert v tanečním sále, kde bylo přítomno mnoho umělců, a slavný výtvarný kritik a umělecký vedoucí Plastic People, Ivan Jirous, kterému se mé obrazy nelíbily, mi řekl, že jsem úžasný kazooista. Paul Wilson byl tehdy členem Plastic People. Měli zakázáno vystupovat, Wilson mě ale vzal na tajný koncert někam na venkov. Sjely se tam stovky mladých lidí z Prahy a zcela zaplnily sál. I když neumím česky, hudba mi připadala jako syrový rock’n’roll s výrazně českým nádechem. Členové kapely se účastnili večírku v jednom ateliéru v Praze a já je slyšel zkoušet si americké lidovky z desek, které propašoval Wilson. A taky proběhla oslava na parníku na Vltavě. Tam členové Plastiků také hráli a já si s nimi zahrál na kazoo. Kromě mě se k nim přidal i Wilson a snad ještě jeden nebo dva další. Víc kontaktů jsem s tou kapelou neměl. Wilson v Kanadě vydal nějaké desky Plastiků, i tu první. A taky mě vzal na návštěvu k Milanu Knížákovi. Viděl jsem spoustu fotografií jeho performancí, jeho skupinu Aktual jsem ale nikdy neslyšel. Milan napsal skladbu pro kazoo a jazzové hudebníky [Kazooprayer], jejíž partituru jsem si odvezl do Kanady a publikoval v časopisu Twelve Mile Ceek. Nevím, jestli jsem v ní měl být sólistou na kazoo, ta skladba ale nikdy nebyla provedena, alespoň ne mnou.“

„Bylo to myšleno pro Boylea,“ upřesňuje Milan Knížák. „Jinak to provedeno nikdy nebylo, poněvadž u nás v té době nebyl žádný zajímavý kazoo muzikant. Já jsem sice kazoo měl, přivezl jsem ho z Ameriky, ale nijak zvlášť mě to neoslovilo, takže jsem ho používal jen sporadicky. V podstatě je to stejné jako hrát na hřeben.“

Setkání Nihilist Spasm Bandu s Milanem Knížákem na jednom pódiu v rámci brněnské Expozice nové hudby tedy bude jistým shledáním po letech. „Mám tě rád, brácho,“ zněl jediný text Knížákovy skladby, v níž se měl opakovat v nejrůznějších jazycích.

PS: Na Expozici nové hudby vystoupí Nihilist Spasm Band 31. října v brněnském Besedním domě, o den později v rámci Stimul Nights v pražském Cafe v lese.