Do hlavy Leo Pavláta nikdo z nás nevidí – proto se můžeme jenom dohadovat, co vedlo ředitele Židovského muzea v Praze k namluvení (a sepsání) příspěvku pro Český rozhlas, který nazval Umění hluku a kouře (k přečtení zde). Částečně jde o rozhořčenou reakci na článek Pavla Klusáka Noise: echo hlučného světa, částečně o obecnější zamyšlení nad „smyslem“ hlukové hudby. Pokud bychom chtěli text shrnout do několika jasně proklamovaných názorů, byly by to zhruba tyto: v dnešní době už je umění naprosto všechno a může jej dělat kdokoliv („ umělcem se dnes může stát kdokoliv: učiňte, co vás napadne, naprosto cokoliv, a jste umělcem„) , čím provokativnější umělec je, tím větší slávy dosáhne a čím větší slávy chce dosáhnout, tím ulísněji musí podlézat kritikům a tím si je naklonit. Právě kritici totiž z článku Leo Pavláta vycházejí jako hlavní viníci nepřehledného stavu současného umění a rozvolněnosti jeho definice, jsou podle něj „komoří opěvující význam, smysl či existenci něčeho, co ve skutečnosti není a smysl jen předstírá“.
Leo Pavlát svůj článek uvádí notoricky známým příběhem o císaři a jeho neviditelných šatech – z celého textu pak jasně vyplývá, že oním dítětem, které všechny ostatní upozorní, že „císař je nahý“, má být právě Pavlát. Svým článkem chce tedy zřejmě otevřít oči všem snobům, kteří poslouchají hlukovou hudbu, pořádají koncerty, píší články, případně sami noise provozují. Ti všichni jsou podle něj jenom pozéři, kteří se snaží tvořit umění a vypadat u toho zajímavě.
Pavlát v textu sám (poměrně zbytečně) přiznává, že umění nerozumí a nechce se pouštět do odborných debat – dokonce je velkoryse ochoten smířit se s tím, že „že hudební styl noise se hlásí k surrealismu a dadaismu, čímž je jaksi samozřejmě dána jeho uměleckost“ (?). Zůstává tedy jenom otázka vyslovená na začátku této reakce – co vedlo Leo Pavláta k napádu vyjádřit se k tématu, které je natolik mimo jeho kompetence? Nejspíš (všeobecně dost rozšířený) názor, že učit se chápat hudbu určitým způsobem není nutné a jediné, co člověk k jejímu fundovanému zhodnocení potřebuje, je pár fungujících uší.
Doufejme, že odpověď na otázku „proč?“ je prozaická – pan Pavlát nejspíš potřeboval rychle vymyslet téma a nic lepšího jej zrovna nenapadlo. To nám zároveň dávám určitou naději do budoucna. Až bude pan Pavlát příště v časovém presu, třeba se rozhodne sofistikovaně zkritizovat některou z výstav současného vizuálního umění. Oči mu přece taky ještě slouží.
