Guaranteed Kopel Free. Soudobí čeští a slovenští noiseři, respektive experimentální hudebníci mladší generace, se ke konci loňského roku sešli na speciální digitální kompilaci vydané benefičním labelem Coffee Breath Records.
Některá z představených jmen jsem slyšel skutečně poprvé, snad jedině Paregorik má z níže uvedených umělců za sebou víc než dekádu působení na scéně. Ostentativní nálepka na obalu kompilace Guarenteed Kopel Free (kdyby to někdo náhodou nevěděl, Radek Kopel aka Napalmed je jedním z nejvýznamnějších českých hlukových pionýrů, málokterý domácí noiser může říci, že jej jeho tvorba neovlivnila) nás má nejspíš též ujistit, že se jedná primárně o představení mladé krve s příměsí ještě žhavého železa.
Recenze na delší kompilace mi přijdou lehce problematické. Na místě je i otázka, zda se vůbec recenzovat mají, neboť se jedná spíše o ukázky než o plnohodnotná díla. Méně známým umělcům na nich často zastoupeným se však pozornosti nezřídka nedostává, proto je na druhou stranu víc než vhodné se jimi zabývat. Abych při tom příliš nepřestřelil s délkou textu, jenž bude i tak dlouhý ažaž, sáhnu snad poprvé ve své recenzentské kariéře ke speciální formě ratingu. Ten se samozřejmě nevztahuje ke kvalitě, nýbrž k obsahu, zaměření a přístupu k noisu či k jeho hraničním žánrům.
Bude se jednat o čtyři kategorie na škále 1 až 10: T jako teror (hluk, bolest, netřeba rozvádět), S (sdělení, sofistikovanosti, případně koncept), A bude znamenat atmosféru, E pak míru experimentálnosti (E 1 tak znamená maximální žánrovost třeba v případě ambientu, HNW či dřevního dronu). Pokud se určitý projekt drží ve všech ohledech na stupni 5 nebo 6, může to znamenat jak povedenou rovnováhu, tak i nudu. Doufám každopádně, že tato číselná hodnocení usnadní přístup posluchače k této dlouhé kompilaci a třeba půjde na základě nich i generalizovat, kam se mladší česká a slovenská noisová generace ubírá.
Tak třeba hned úvodní Koroze byla pro mě donedávna víceméně neznámou věcí. Na bandcampu projektu nalezneme jedinou nahrávku, split s Kultem Masek, který je zde zastoupen také. Skladba Nagayev Bayce je to jednoduchá a přesto působivá dronová záležitost s minimalistickým pravidelným loopem v pozadí, který celek velmi pomalu odnáší za atmosférického praskání a šumění kamsi za obzor. Zvuk se postupně plní a houstne, přidávají se ambientnější plochy a dokonce jakési lehce disharmonické (jakoby) klávesové tóny v samém závěru stopy. Působivé dílo, nemám co vytknout. T:2, S:6, A:8, E:5
Nastupuje NBDY neboli Nobody (label Dog Lovers/Dog Bless You a zin Black Blog Dog) s hned několika bolestivými seky do uší na uvítanou. Následně se v tracku zvaném Psalm of the Siren vynoří industriálně/dronové pásmo s kovovými zvuky v pozadí s doprovodem překvapivých bolavých impulzů. Tento kontrast je správně noisově nepříjemný, ošklivější frekvenční výpady začnou záhy vylézat i z hučivé masy podkladů. NBDYmu z toho záhy vykvete i lehce rituální nádech, nešlo si nevzpomenout na Davea Phillipse. Postupně přicházející zkreslené harsh prvky jsou v tracku paradoxně tím příjemnějším elementem. Doposlouchat to je výzva, což je u podobného noisu měřítkem úspěchu. Kvalita a zájem! T:9, S:5, A:7, E:7
Následující Merkitsemätön kappale od projektu Säkkikangas, za nímž se skrývá Martin Režný z kapely Sklo, je pěkně ostrý hraniční přechod mezi noisem a konkrétní hudbou. Do sluchátek rovněž ne zrovna mazlení, úspěšných doposluchačů nejspíš nebude podobně jako v případě NBDYho zrovna zástup. Efekty drcení či sbíječky mají patřičnou razanci, dílo je rovněž precizně nahrané, ale celkem vzato mi přijde, že má zde Säkkikangas o stupínek chudší paletu, než jakou měl NBDY. T:8, S:3, A:4, E:7
Cmiter je hudebník dříve působící ve skvostné blackovce Marnost, ze současných kapel hraje tuším v Remek a především ve V0NT, jež nemají k noisu daleko. Čekal bych tudíž atmo elektroniku, ovšem skladba All Gods No Master je téměř celá založená na field recordings. Po úvodním zrnění se dostanou na povrch „přírodní“ zvuky jako hučení lesa, šplouchání vody, vážky, nakonec i déšť, tedy přesněji řečeno hotová průtrž. Možná se podobná forma vztahuje k panteismu, k čemuž by sváděl název, jenže pojem „klišé“ se mi v této souvislosti vkrádá do hlavy zrovna tak silně. Po předchozích trýznivých industriálních randálech nicméně Cmiterova uklidňující stopa působí v rámci kompilace skoro jako léčivý balzám. T:1, S:4, A:6, E:4
Spoluhráč Cmitera ve všech výše zmíněných uskupeních TALK=TROUBLE (pokud vím) se zaměřuje v dosavadní tvorbě na jakousi „lehčí“ formu powerelectronics industriálu. Tento přístup si drží i nyní ve skladbě Estonia, 1994, ovšem alespoň mně se zdá, že část materiálu má původ též ve field recordings. Samotná stopa má skutečně velký potenciál, jen mi zkrátka přijde, že ona podivná kombinace bzučení, šumlování, pravidelných ruchů, nejspíš i hodně upozaděných samplů a nezbytného těžkopádného elektronického pásma nedorostla do vhodně strukturované skladby. Hluková mozaika vygradovaná do skutečně drtivého elektronického nástupu nabyde husté atmosféry, jenže skladba skončí příliš brzy na to, aby se mi dostala pod kůži. Zbývá tak jen výjimečná práce se zvukem, což ale vlastně není na takovéto kompilaci málo. T:5, S:4, A:7, E:8
Jak jsem již zmínil výše, s umělcem pod pseudonymem Kult Masek jsem se seznámil na nedávném splitku s Korozí. Tam si vystřihl povedenou minimalisticky temnou dronovou nálož, takže jsem byl na další počin dosti natěšený. Žel, středovýšková spektrální aura skladby Laudanum se mi zdá prostě mimo. Možná mám už po předchozích výplaších v háji uši, ale tohle mi prostě zní jak do extrému zpomalený zvuk piana z výtahu. Postrádá to atmosféru a schopnost pohltit, což je u dronu zásadní. V druhé půlce tracku sice podkres nabývá větší razance, zároveň však podtrhne onu zvukovou bezvýchodnost, jakou z toho slyším. Škoda, minule super, tak třeba zase příště bude líp. T:1, S:3, A:0, E:1
Pseudonym Urkhagaan společně s níže uvedeným ReddRatt pak patří mezi jména mně dosud naprosto neznámá. Jeho stopa Óda na Chomutov nicméně vyvolává v mé hlavě podobné nálady jako předchozí Kult Masek. Základ tracku je totiž vybudován na nepříjemném a nekreativním hukotu ala transformátor, u nějž se dá vydržet jen s velkým sebeobětováním (tentokrát to fakt nemyslím jako kompliment). Postupně se vynořující ruchy z pozadí, které působí skoro jako zkreslený vokál a jež se postupně přelijí do tuhé harsh stěny, by sice marné nebyly, ale všudypřítomný hučák je stejně upozadí a zadusí. V Chomutově jsem nikdy dlouho nepobyl, ale jestli to tam teď hučí takhle, tak to čekám brzkou invazi migrantů. T:4, S:4, A:2, E:1
Punkerovi obtěžkanému pedály Cry of Humans jsem recenzoval kazetovou prvotinu, pro vlastní potěchu pak mohu říct, že drží linii, přičemž to zvukově i lehce vylepšil. Z hlediska celé kompilace je akorát trošku škoda, že se v jeho Noise Violence Noise Control kormidluje v úplně stejných vlnách a náladách jako předtím u Säkkikangase a z části i u NBDYho. Oproti nim se sice může Cry of Humans vytasit větší syrovostí, ale u toho, kdo by soudil dle zvukové sofistikovanosti, tento track nemusí dojít docenění. Pro mě je dobrou zprávou, že podobný teror jde fajnově připravit i ortodoxnějšími nástroji v podobě zapínání a vypínání pedálů, amuzikálním a nekreativním pískáním, triviálně chřustivým zvukem atp. Vlastně opravdová esence noisu, jež má v podání Cry of Humans i potřebnou autenticitu. T:8, S:3, A:5, E:5
A štafetu vkusně přebírá Paregorik. Prodlužuje vlákno své starší tvorby a přináší celistvou HNW s dobře posazenými přechody, změnami, loopy a náladami. Stopa Forced.Fuck. balancuje na percepční úrovni harsh noise wall, kdy jde na jednu stranu díky míře pohlcení až o meditativní, neřkuli odpočinkovou záležitost, ovšem stále zde zůstává i pocit hlukové nepříjemnosti na bázi drtivých vibrací. Výsledný pocit je vesměs stejný jako u Koroze. T:7, S:4, A:7, E:6
Blížíme se k závěru, přichází výše uvedený obskurní ReddRatt. Jediná bližší spojitost k tomuto pseudonymu je odehraný kolaborační set s NBDYm. Na kolaboraci zveřejněná skladba Pleasure-Peace-Evil se nese na zkresleném a opakovaném úderu, jenž je záhy obohacen o hlukové výpady a sampl z Jonestownu, přesněji řečeno z nahrávky finální hromadné sebevraždy oveček Jima Jonese. ReddRatt tak jako jediný (ná?) sáhne do mučivých vod death-industriálu, což vítám, ovšem necítím z toho plně tu nekompromisní nálož beznaděje a zkázy. Úderový/loopový základ se se samplem potkává solidně a celkové zhoustnutí skladby k závěru atmosféře jistě napomáhá, ale většina hluků svou vibrační a frekvenční aurou střílí do prázdna. Nedostalo se mi to pod kůži, ale zklamaný nejsem. T:5, S:7, A:5, E:3
Závěr patří Maroši Kovaľovi a jeho projektu Noitt. Jeho bezmála třináctiminutové (na kompilaci nejdelší) noisové pásmo nazvané Travelling Swallowing Lunaldi si vás získává krůček po krůčku, zažijete bolesti i chvíle naděje. Začátek je pro mě těžko stravitelný kvůli zrnivému basovému sršení, ovšem jakmile přijdou pod několika vrstvami elektronického chaosu konzervované pravidelné motivy, jsem na vrcholu blaha. Ruchy, jež se na vás během plynutí skladby hrnou či jen lehce pošťouchávají, mají v míře zajímavosti vzestupnou tendenci, dokonce jsem snad v jeden moment rozeznal i něco jako melodii na klavír! Pípavá serenáda v samotném závěru je sice zahalena v mně nepřitažlivý basově brnivý závoj, nicméně na kreativitě to neubírá. Závěr se vší parádou! T:7, S:4, A:7, E:7
Zazvonil zvonec (který pískající uši ovšem sotva uslyší) a kompilačky je konec. Jestli jste to dali do konce, smekám. Pokud jste „jen“ poslouchali své kamarády nebo to v průběhu vzdali, vraťte se radši k indie popu. Pokud bychom se ovšem měli pokusit mladší generaci českých a slovenských noiserů na základě této kompilace generalizovat, příliš jednotících prvků se nám neobjevuje. Lze snad jedině říci, že se ve všech případech jedná o elektroniku s výjimkou field recordings, nenarazili bychom na perkuse či na nějaký primitivnější audio-dadaismus. K primitivnějšímu noisu má blízko pouze Cry of Humans, zvukovými ambicemi pak šetří ještě Cmiter, ovšem ostatní nahrávky mají minimálně nadprůměrnou zvukovou kvalitu a odpovídající plnost. Jediný přímočarý, minimální a noisově ortodoxnější prvek na kompilaci je artwork.
Co se týče významu a přístupu, násilnější a trýznivější stopy si ukusují o něco větší porci dehtového koláče, ovšem atmosféričtější skladby poutají celkově víc pozornosti, než bych čekal. Výjimečný je NBDY, který zvládá obě polohy s maximální silou, pomyslný pohár plný šroubů tak patří jemu. Vysloveně slabé nahrávky mi pak oproti tomu přišly pouze dvě. Pokud každopádně současní mladší noisoví umělci z prostoru bývalé federace na přímočarosti šetří, pak noisu rovněž výrazně přisuzovanému prvku – humoru, se naprosto brání. Možná proto, že humor je v českém hluku doménou zmíněného Radka Kopela, proti němuž se kompilace vlastně možná jedinou úsměvnější vložkou vymezuje. Tento letitý harcovník by do takovéto party ovšem na druhou stranu vůbec nezapadal. Tady se totiž sází na nová a překvapivá setkání, což je moc dobře.
Noise of Today – New Wave Of Czech and Slovak Noise Compilation
Coffee Breath Records (coffeebreathrecords.bandcamp.com)