Nová topografie zvuku / Max Neuhaus

Je-li řeč o internetu nebo počítačích obecně, máme tendenci předpokládat, že dějiny těchto oborů začaly teprve nedávno, a že nemá cenu obracet se hlouběji, než tak dvě desetiletí zpátky. Věc tak moderní, jako je hraní hudby po síti, se zdá být neslučitelná s pojmem “historie”. A přeci nic neroste bez kořenů. V době, kdy slovo internet nepoužívali ještě ani ti největší vizionáři, odehrávaly se experimenty, jejichž princip se nelišil od současných sofistikovaných softwarových hraček.

Max Neuhaus (narozen 1939 v Texasu), který s těmito myšlenkami přišel, si původně získal jméno coby interpret současné experimentální hudby. Jako hráč na perkuse se neustále snažil objevovat nové zvukové barvy, přičemž se pustil také do stavby vlastních elektronických zařízení. Vedle interpretace cizích i vlastních skladeb jej zaujalo přenášení hudby do nezvyklých kontextů. S předpokladem, že “naše chápání místa je určováno ve stejné míře tím, co slyšíme, jako tím, co vidíme,” začal vytvářet pro různá místa zvukové instalace, při nichž hraje roli také chování lidí procházejících okolo.

Zvuk v životě lidské společnosti je pro něj zásadním tématem, které zkoumá z různých úhlů, z nichž některé nejsou v obecném povědomí příliš typické pro umělce. Již od sedmdesátých let se například Neuhaus zabývá vývojem nových zvuků pro policejní nebo požární sirény. Skutečně průkopnická je ovšem jeho činnost na poli práce se zvukem, jeho přenosu na velkou vzdálenost a interakce v informačních sítích.

Se zapojením veřejnosti

“Rozhlas a telefon jsou pro náš digitální věk na přelomu tisíciletí zdánlivě primitivní technologie, ve skutečnosti to však jsou nejrozšířenější formy živé komunikace, které máme, a zůstanou jimi ještě na dlouho. Globální telefonní systém v současnosti spojuje pět set miliónů míst na Zemi. Je to největší stroj, který lidstvo vyrobilo. Ta myšlenka konverzace dvou lidí ignorující geografii. Kvalita zvuku je dnes dostatečně vysoká, takže pokud dnes volám, mohu člověka na druhém konci přesvědčit o tom, že jsem v New Yorku, ačkoliv sedím v Paříži. Odhalen jsem, jen když kolem projede policejní auto a on pozná, že jeho siréna zní jinak… Maxi, ty nejsi v New Yorku…, kde jsi?”

Prvním projektem, v němž spojil experimentování se zvukem a komunikaci na dálku, bylo Public Supply I. V roce 1966 ještě neexistoval dnes oblíbený druh rozhlasového pořadu, v  němž posluchači volají přímo do studia. Když Neuhaus přišel s myšlenkou instalovat do jednoho rozhlasu na Manhattanu telefony a experimentovat s  nimi, nesetkal se s pochopením. Za pomoci přesvědčování a diplomacie se mu nakonec podařilo dostat do studia deset telefonních přístrojů, které byly přes mikrofony zapojeny do zesilovače. Předem rozeslal na všechny strany telefonní číslo do studia s pokynem, aby lidé zatelefonovali jakýkoliv zvuk a nechali si přitom nahlas puštěnou onu stanici ? tím vznikala zpětná vazba jako další prvek. On sám ve studiu u mixážního pultu vytvářel kombinace z toho, co k němu přicházelo po drátech (vedle obligátních pozdravů také kdosi dosti divoce a zajímavě preludoval na trubku). Experiment trval hodinu a i sám jeho autor byl z výsledku překvapen: “Vytvořil jsem virtuální prostor, do nějž mohl vstoupit kdokoliv, kdo vytočil ono číslo.”

V dalších pokusech spojujících rozhlas a telefonní síť zdokonaloval technické možnosti. Aby mohl dokonale pracovat s deseti zvukovými vstupy, vytvořil si “prstový mixér”, kde měl za pomoci fotobuněk okamžitou kontrolu nad každým volajícím. V sedmdesátých letech postavil jednoduchý telefonní syntezátor, jehož frekvenci určovala intenzita příchozího hovoru. Dalším krokem pak byla spolupráce s celoamerickým rozhlasem, National Public Radio, při níž byla v roce 1977 zapojena města New York, Dallas, Atlanta, Minneapolis and Los Angeles. Pokus dostal jméno Radio Net a jeho autor tentokrát omezil své aktivní působení v něm, když v každém městě pověřil mixem jednoho technika. Zatelefonovaný zvuk – tentokrát se posluchači měli omezit na pískání – byl zaznamenán v jedné stanici, interním komunikačním systémem předán další, která jej upravila a  poslala opět dál. Vznikla tak velká smyčka mezi pěti místy.

V devadesátých letech, kdy již byla levně dostupná digitální zvuková technika, mohl Neuhaus udělat další krok – propojit účastníky z různých konců světa a hovořící různými jazyky. Audium, jak zněl název, bylo ve zpracovávání vstupního signálu ještě o krok komplikovanější. Systém analyzoval intonaci řeči každého volajícího a na základě této analýzy vytvářel zvukovou odpověď.

Stále na příjmu

“Ačkoliv takový experimentální pořad v rádiu jistě získá pozornost a  inspiruje lidi, aby se k němu přidali, zároveň jim ale systém toto zapojení do pořadu komplikuje, protože při velkém zájmu vzniká komunikační zácpa. Při Radio Net se asi deset tisíc lidí dovolalo. To znamená, že asi sto tisíc to zkusilo bez úspěchu. Nikdy nebudete mít dostatek linek, abyste uspokojili všechny. Čím více jich dáte, tím větší bude zájem. Rozhlas také brání skupinovému dialogu. Každý ví, že má jen omezený čas, a chce se vyjádřit. Pokud by ovšem systém byl stále k dispozici, můžete zavolat kdykoliv a zůstat jakkoliv dlouho, může se začít rozvíjet nový druh zvukového dialogu.”

Max Neuhaus uvažoval o možnosti vytvořit speciální stanici pro Audium, která by byla zasvěcena jen tomuto programu. Mezitím však vstoupil do hry internet, který takovýto podnik zjednodušil. Po období, kdy se věnoval jiným aktivitám, přišel v roce 2004 s projektem Auracle, v  některých ohledech blízkým myšlence, která zrodila Audium. Především je tu opět jako základní ovládací prvek lidský hlas. Ten ovšem není slyšet na výstupu, je analyzován a funguje jen pro ovládání (to také podstatně snižuje objem přenášených dat, nejde o zvukové soubory). Další data pro generování zvuku jsou abstrahována z informací o poloze místa, z něhož se účastník připojuje. Vedle Neuhause se na Auracle podílí řada dalších lidí, systém je navíc otevřený a umožňuje, aby třetí strany vytvářely nové nástroje fungující v jeho rámci. On sám to koncipoval jako organizmus, který se bude dál vyvíjet a proměňovat. Dal mu tedy do vínku jen určitá základní “přikázání”.

V posledním desetiletí vznikla řada systémů umožňujících hudební interakci na velké vzdálenosti – především prostřednictvím internetu. Ačkoliv se liší v provedení a technologii, většinou je spojuje určitá množina myšlenek. Jsou to právě ty myšlenky, které nastolil Max Neuhaus svými dobrodružstvími s telefony v rozhlasovém studiu. Rovnostářství v  tvorbě umění, využívání veřejně přístupných zdrojů, spolupráce hudebníků i nehudebníků. Podstatné je také využívání technických prostředků, jako je internet, rádio nebo telefon k jinému účelu, než bylo původně myšleno.

“Když antropologové zkoumají společnosti, které ještě nejsou v kontaktu s  moderními lidmi, často vidí, jak celé komunity provozují hudbu společně – nikoliv v situaci, kdy jedna malá skupina hraje pro ostatní, kteří jen poslouchají, ale jako dialog mezi všemi členy komunity. Ačkoliv jsem to ještě v roce 1966 neuměl takto zformulovat, nyní, poté co s touto myšlenkou dlouho pracuji, mluvím a přemýšlím o ní, zdá se mi, že ve všech těch dílech jde o znovuoživení takového druhu hudby, na který jsme možná zapomněli a který je možná tou původní formou lidského muzicírování: ne hudba jako produkt k poslouchání, ale tvorba dialogu, dialogu bez jazyka, zvukového dialogu.”