Jakou změnu v chápání hudby přináší celosvětová síť? A jak jí dokáží využít nekonformní umělci formátu Jona Rose?
Antičtí pythagorejci přemítali kdysi o hudbě sfér. V jejich představách deset planet dokonalého tvaru koule obíhá po pravidelných dráhách kolem centrálního ohně vesmíru a třením se o éter vydává zvuky, jež vytváří všudypřítomný harmonický souzvuk. Lidské ucho ale tuto kosmickou hudbu neslyší; člověk ji může uchopit pouze intelektem. Svým způsobem byli pythagorejci první konceptualisté: důsledně dematerializovali objekt svého zájmu – slyšitelnou hudbu. Zbavili ji její primární perceptuální kondice – v prostoru a čase znějícího zvuku. Za základ všech věcí a jevů, včetně hudebních, považovali číslo. O dvacet pět století později, v epoše digitální reprodukce, většina hudby, již tvoříme a posloucháme, vzniká a šíří se kombinováním a přeskupováním dvou číslic. Dokonale dematerializované myriády hudebních forem, procesů a konceptů čekají v novém internetovém éteru jako novodobé elektronické palimpsesty na své potenciální resuscitátory a aktualizátory. Click, click, click … download, download, download…
Na přelomu tisícletí, kdy věk materiálních atomů plynule prochází do věku nemateriálních bitů, se horkým sloganem stala interakce. Stal se z ní osvědčený nástroj artikulování plurality, se kterou se lidstvo musí vyrovnávat na každém kroku. Koncept otevřené umělecké formy, rozvíjený umělci i teoretiky modernismu od začátku minulého století, dostal na jeho sklonku díky převratným technologiím nový rozměr. Elektronická média změnila povahu umělecko-komunikačních řetězců, dynamizovala lidskou percepci i estetickou zkušenost a masívnost, stálost a neměnnost nahradila lehkostí, pohyblivostí a proměnlivostí. V postmoderním světě, kde je stabilní jenom nestabilita, byly víra v jednotu a přesvědčení o existenci pevných primárních struktur vystřídány destabilizací, decentralizací a dekonstrukcí. Bytostně odlehčená realita se vznáší v novém éteru – interaktivních elektronických oknech do virtuálního světa simulaker a iconoclashů.
Ale pluralita mívá také podobu redundance a od ní je jenom krůček k pornografii. Derealizace a virtualizace skutečnosti nás přivedla do období po historii (nebo spíše bez historie), kdy jsme se ocitli v zajetí znaků, jež neodkazují na realitu, kterou kdysi měly reprezentovat, nýbrž na jiné znaky, jejichž poselství nám uniká, resp. je nám záměrně zamlžováno. V éře proliferace a supremace znaků bez autentických významů zaplatilo lidstvo za snahu ovládnout prostoro-časové koordináty fyziologické zkušenosti ztrátou pevných referenčních rámců, manipulovaným a fragmentarizovaným vědomím i vnímáním, neschopnými rozlišovat mezi realitou a jejími technologickými náhražkami. Žijeme v době technologických trendů a ty neformují jenom naši smyslovou zkušenost a návyky, ale také způsob mentální reflexe. Ani umění již neuchopujeme v kategoriích filozofie, estetiky, historie a uměnovědy, nýbrž v chladných pojmech, odkazujících suše na technické parametry média – techno, drone, tracked music, glitch, interaktivní instalace, net art apod. Jedinečnou estetiku vnímání a krásy nahradila trendová schémata procesu a média. Dobrým příkladem může být třeba terminologické pnutí mezi tradičním pojmem hudba a módní nálepkou sound art či audio art. Je to pochopitelně mnohem složitější problém přesahující rámec terminologického označení. Dotýká se média, úrovně jeho řemeslného zvládnutí i samotné percepce. Když jsem některé tzv. sound-artisty požádal, aby vysvětlili, proč tímto pojmem označují své zvukové kreace, většina z nich odpověděla pragmaticky, že se jím jednoduše chtějí odlišit od hudebníků. Když jsem posléze namítal, že po Cageovi nebo Lucierovi může být hudbou cokoliv a proč se vzdát vžitého označení hudba, když institucionální svět umění tuto radikální změnu již dávno akceptoval, dočkal jsem se vyhýbavé odpovědi, že oni přece pojem sound art nevynalezli.
Obavy z diktátu medií a strašák globalizace aktualizovaly problém diferenciace a spustily emancipační hnutí různých sociolektů. Poté, co se všechny hranice rozpustily v pankulturalismu a interpretačním relativismu, estetické principy začaly být aplikovány na manifestaci identity, originality a kulturní autenticity. Nikdo již nechce být více identický a spolehlivě kategorizován, a tak se dnes sjednocují a komodifikují dokonce diference. Vhodnou kreativní i prezentační platformou pro tento proces se stal internet jako nejdemokratičtější médium, kde i ty nejprotikladnější jevy a názory mohou koexistovat v příkladné shodě. Jako každé nové médium i internet se záhy stal médiem uměleckým. Ačkoliv se i v oblasti umění využívá zejména jako efektivní komunikační a distribuční síť, inspiroval umělce také k přenosům originálních idejí. I v jeho případě však platí staré známé thoreauvsko-mcluhanovské varování, že adekvátnost média testují především sémantická poselství, jež přenáší, což je v současném liberalizovaném světě umění bohužel stále vzácnější jev.
Příkladem netechnokratického přístupu k internetu mohou být projekty euro-australského houslisty Jona Rosea, v nichž využil možnosti internetového média bez toho, aby podlehl diktátu jeho formálních charakteristik. V živé paměti mám Roseovu pohotovou odpověď kurátorce vídenského Kunstradia Heidi Grundmannové, když ho vzápětí po úspěchu internetovo-rozhlasového mostu mezi Vídní a Vancouvrem namlouvala na další společný projekt: “Housle jsem dnes večer nacpal do internetu proto, protože za posledních dvacet let jsem je nacpal všude. Momentálně mne to víc nezajímá.” Bylo to 7. prosince 1999 a housle byly v osudnou “noc dlouhých smyčců” nejen médiem ale též “hlavním hrdinou” multimediálního projektu The Relative Violin. Zejména ve vrcholném čísle programu ? dvouhodinové interaktivní suitě Violin Factory, kde byl jedním z nástrojů interakce právě internet. Nešlo o interakci mezi umělcem či jeho dílem na jedné straně a příjemcem na druhé, ale mezi hudebníky navzájem. Zvuk příležitostného smyčcového orchestru The Orchestra of Ancient Guts, hrajícího Roseovu kompozici pod mistrovou interaktivní taktovkou, byl samplován a mixován virtuoskou na virtuální housle Kaffe Matthews s materiálem, jenž do jejího sampleru proudil internetem z uměleckého centra The Western Front ve Vancouvru. Kanadský příspěvek byl také smyčcový: kromě ukázek ze slavné houslové školy pro děti Suzuki to byly ještě houslové kreace Jima Munroa a Pamely Atariwally. A nechyběly ani samply legendárních relativních houslí z Rosenbergova musea a neméně slavný interaktivní MIDI smyčec pana kapelníka. Ten byl navíc vybaven houslovým akcelerometrem, důmyslným zařízením umožňujícím simultánně a v interakci s hudební produkcí manipulovat nejen digitální zvukový archiv, ale též bohatý video materiál. To vše, samozřejmě, v reálném čase a za nepostradatelné asistence Roseova dlouholetého technického spolupracovníka Toma Demeyera z amsterdamského výzkumného centra nových technologií STEIM. Víceúrovňová technická stránka dokonale korespondovala se syžetovým kontextem, do něhož byla pozoruhodná opera aperta zasazena – čínskými reáliemi masové industrializace kdysi jedinečného houslařského řemesla – i s její repetitivní, někdy až robotickou poetikou, a to jak ve zvukové tak vizuální rovině. Dodatečně editovaný audio záznam ze zdařilého projektu, jenž přesáhl rámec experimentu, vyšel později na albu Violin Factory (HEyeRMEarS/DISCORBIE, 2001), audiovizuální dokumentaci archivuje webová stránka Kunstradia ORF.
Simulakrový svět poutá Roseovu pozornost již dávno; digitální virtuální technologie mu umožnily expandovat uměleckou fikci do nových postmoderních kontextů, kde se nejenom stírají rozdíly mezi reálným a možným, ale dochází k aktualizaci virtuálního, což se, jak nám kdysi vysvětlili Deleuze s Guattarim, děje prostřednictvím tvořivé diferenciace. Komentář Jona Rose k jeho prvnímu internetovému projektu to jenom potvrzuje: “Co na tom, že za takových 25 let budou lidé možná schopni downloadovat celý obsah svých mozků do počítače (nakonec, ti, co takhle uvažují, toho mnoho k downloadování nemají), poslední věc, jenž kompjútr bude kdy schopen simulovat v reálném čase, je zvuk houslí, jaký na nich vyluzuje zkušený houslista hrající poprvé levou rukou (myslím to vážně) … to množství nerozhodnosti, nespolehlivosti, skrývaného selhání, neopakovatelnosti, neobratnosti, změny v každém mučivém zlomku vteřiny je pro komputaci příliš. Jako většinou v hudební praxi, i na tomhle mini-festivalu to mohou být spíš rozdíly než podobnosti mezi hudebníky a jejich zvukovými možnostmi a polohami, co vedou k tvorbě momentů.” A komu diskursivní výpověď autora nestačí, ať se prokliká k digitálnímu houslovému newspeaku. Virtuální houslista se sice nenechá downloadovat, ale zahrát si s ním můžete. Hravý nápad, jemuž nechybí humor ani intelektuální jiskra, je výtečnou ukázkou nemetafyzického umění, zneužívajícího postmoderní kontext na manifestaci charakteru homo ludens. Je to nevinná hra libující si v nejasných a pohyblivých hranicích mezi skutečností a jejími technologickými simulakry, hra, jejíž základy jsou namíchány z reality i fikce. Přijměme její proměnlivá pravidla, a možná že obavy z kulturních redundancí, percepční nudy a ztráty referenčních rámců pominou!