Na většině alb Nurse With Wound se nás valí zvuková lavina, před kterou není kam uhnout, tak i na albu Parade se na posluchače vyvalí vrstvy zvuků a hudebních fragmentů překrývající jeden druhý, asi jako bychom sledovali tři filmy promítané přes sebe. Proposlouchat se celým albem tak vyžaduje nemálo aktivity. Parade je intenzivní hudební monolit vytvarovaný z temné zvukové hmoty vyztužené strašidelnou vokální duchařinou.
Název alba odkazuje k přehlídce, k hudbě promenádní, pochodové, či nějak slavnostní. Tuto inspiraci stvrzují tu a tam rozeseté fragmenty promenádního orchestru objevující se během celého alba jako nějaké hudební fantomy starého světa, ztrácející se po chvíli pod vrstvou agresivních syntezátorů a bicích. Název Parade v kontextu temného hudebního světa Stevena Stapletona může také evokovat smuteční průvod. Hned v první skladbě Off to Hell on a Handcart jsou to roztodivné výkruty syntezátorů ohledávajících hudební terén jako vystřižené ze světa Adolfa Wölfliho, tak jak jeho hudbu v roce 1986 rekonstruoval Graeme Revell. Vtipné je, že právě NWW se na albu Necropolis, Amphibians And Reptiles také podíleli, takže možná nějaká dávná inspirace?
Ústředním tématem Wölfliho hudby zašifrované v jeho specifické notaci byla právě hudba pro smuteční průvod k vlastnímu pohřbu. Zde makabrózní inspiraci naznačují názvy některých skladeb například: Bells of Hell Go Ting A’Ling A’Ling, nebo The Bitter End. Všudypřítomné koktavé a klopýtavé agresivní bicí obalené do zkreslených ambientních zvuků, samplů dechových nástrojů a závojů echa, skrz které se proplétají fragmenty hlasů, pozpěvování, volání nebo rozverné hvízdání, jsou ztracené kdesi v hlubinách pekelného hřmění, jako útržky paměti dávno zmizelých lidí i epoch. Někdy se hlasy fantómů dostanou do popředí na delší dobu a naplňují tak roli sólového zpěvu, jako třeba ve skladbě A Tissue of Deceit nebo Beyond the Pallisade. Matně cítíte, že mezi zpěvákem a kapelou je časový rozdíl nějakých osmdesáti let. Posléze se přidávají vokalisté z dalších časových epoch, jako kdyby hudba prosakovala z černé díry. Hudební doprovod je všechno, jen ne decentní. Splňuje nejspíš úlohu masomlýnku, ve němž se všechny hudební a zvukové fragmenty rozdrtí a spojí. Divné, nestylově znějící syntezátory připomenou některá díla The Residents. Zvuk není ani starý, ani moderní, svou úporností se vymyká ukotvení v čase. Hutné basové bubny, neustálé víření tympánů a břinkání nějakého olbřímího piana zápolí se stopami hlasů, jako by šlo o dvě různorodé věci, přehrávané špatně vyladěným rádiem. Přes zdánlivou nesourodost vše spolu souzní, jen jako v nějakém lovecraftovském hudebním vesmíru.
Termín hypnagogická hudba byl sice vytvořen pro popis stylově odlišné tvorby, pro hudbu NWW a zejména pak pro nejnovější album Parade se ale hodí beze zbytku. Útržky vzpomínek na hudební motivy spolu s vykloubenou hudbou z hlubin nevědomí se mísí v temné vyznění, jež nepotřebuje stylové zařazení a které operuje v neprobádaném území mezi spánkem a bděním.
Nurse With Wound + Graham Bowers: Parade
Red Wharf (https://www.red-wharf.com)