Bronius Kutavičius (1932) patří společně s Osvaldasem Balakauskasem a Feliksasem Bajorasem k žijícím klasikům soudobé litevské hudby. Vzhledem k tomu, že jsme o něm na stránkách našeho časopisu již psali (např. HV 2/2002, recenze CD v HV 6/2002, 4/2003), uveďme zde jen pro připomenutí, že tento skladatel na počátku své tvorby vystupoval coby zastánce tendencí sovětské avantgardy 60. let; v následujících dvou dekádách ho zcela pohltila dávná litevská mytologie a historie, jejichž svérázné „hudební rekonstrukce“ podal především v ojedinělém cyklu čtyř oratorií Panteistické oratorium, Poslední pohanské obřady, Z kamene Jatvěhů a Strom světa (s výjimkou třetího komponovaných na text svého víceméně “dvorního” básníka Sigitase Gedy), v operách Kostěný stařec na železné hoře a Drozd – zelený pták apod.; v 90. letech svůj okruh inspirací rozšířil i o kultury jiných národů (cyklus Brány Jeruzaléma, oratoria Boj stromů či Magický kruh sanskrtu atd.), aby se na počátku nového tisíciletí vrátil zpět k litevské tématice (opera Lokys, opera-oratorium Oheň a víra). Naposledy překvapil posluchače na vilniuském festivalu Gaida v roce 2004 pro něj zcela netypickou skladbou pro sbor a orchestr Dribsniai rekrutams (Vločky pro brance), kterou napsal na text jednoho z čelních představitelů soudobé litevské literatury, Sigitase Parulskise. V současné době Kutavičius údajně chystá grandiózní projekt, který však přede všemi zatím drží v přísné tajnosti. Jeho realizování prý může trvat i několik let… Vedle toho, že má Kutavičius vizitku nadmíru originálního skladatele, je také velice vstřícný a přátelský člověk. V rozhovoru, který v příjemné atmosféře probíhal v prostorách Litevského hudebního informačního a vydavatelského centra ve Vilniusu, jsme si povídali především o jeho tvorbě.
Bronius Kutavičius, Feliksas Bajoras a Osvaldas Balakauskas – tři osobnosti, které patří k jedné skladatelské generaci a jejich jména jsou často zmiňována jedním dechem, přestože se jejich tvorba do značné míry od sebe odlišuje. V čem vy osobně spatřujete zásadní rozdíly?
Odlišností je samozřejmě celá řada. Moje hudba – zvláště v sovětském období – měla nejvíce ze všech tří národní charakter, zajímala mne dávná litevská historie. Všechna oratoria z té doby se opírala o koncepci pohanství z časů před nějakými 700–800 lety, mou snahou bylo vtisknout jim pečeť rituálnosti oné doby. Dá-li se to tak tedy říci, měla moje hudba rituální charakter. Balakauskas byl naproti tomu spíše světový, litevský kontext ho zajímal mnohem méně. A co se týče Bajorase, jeho tvůrčí myšlení mi bylo přece jen o něco bližší. Všichni tři jsme byli přáteli, i když jsme samozřejmě měli jeden k druhému i kritický odstup.
Souhlasíte se skladatelem Šarunasem Nakasem, který ve svém článku Čím se vyznačuje litevský minimalismus (publikovaném v bulletinu Litevského hudebního informačního a vydavatelského centra LINK 8/2004) charakterizuje vaše oratorium Poslední pohanské obřady jako manifest litevského minimalismu?
Souhlasím. Obřady jsem napsal v roce 1978, tedy v době, kdy jsem ve větší míře začal uplatňovat minimalistické prostředky (přestože se v mé tvorbě vyskytovaly vždy). Tyto prostředky vycházejí z litevské lidové hudby. Nekopíroval jsem elementy sutartines nebo lidových písní obecně, ale přitahoval mne jejich tvar a náboj, to přešlapování na místě, to jakoby popocházení nikam, nerozhodnost, nekonečná neměnnost. V tomto duchu se tedy nesly Obřady, a také později napsaná díla Z kamene Jatvěhů, Strom světa a další. Postupem doby si mou tvorbu vyžadovali i jinde, dostával jsem řadu zakázek, což mě přivedlo k tomu, že jsem se inspiroval i jinými kulturami. Názorným příkladem budiž cyklus Brány Jeruzaléma (viz recenze v HV 6/2002 – V.M.), ve kterém jsem se pokusil zabrousit do Afriky, Japonska, Jakutska, Finska atd. Nicméně minimalistické prvky se v mé tvorbě zachovaly a pronikly i do mých posledních děl.
Litevský náboj je v převážné většině vašich skladeb nepřeslechnutelný, výrazně tomu napomáhá jak slovo, tak hudba. Je vůbec možné, aby byly s úspěchem provedeny i zahraničními interprety?
Proč ne? I když… Řekl bych to takto: pravda je, že zahraniční interpreti si z mého díla vybírají především instrumentální skladby, třeba kvartety nebo komorní skladby typu Hodin minulosti či Příliš daleko, do půlnoci. Provést díla, ve kterých se vyskytuje vokál (což je značná část mých skladeb), to už je samozřejmě složitější, a také je fakt, že je cizinci téměř nehrají. K této problematice mám zajímavou vzpomínku, někdy z jara 2004. Orchestr dirigenta Donatase Katkuse hrál na jednom festivalu Severní brány z cyklu Brány Jeruzaléma. Na provedení se spolupodílel i jistý americký taneční soubor, jehož vklad ovšem s tou hudbou, s tím chladem a vyčkáváním Severních bran, neměl absolutně nic společného. Oni se tam jen s vážným výrazem procházeli a prováděli jakési cviky. Absolutně žádný vztah…
Vaše hudba se vyznačuje poměrně silnou vazbou na literaturu, především na poezii, což je znak, který alespoň podle mého zdání lze aplikovat na litevskou hudbu obecně. Odkud se tato vazba bere?
Myslím, že je to dáno tradicí. U nás má vokální hudba silnou tradici, a ten, kdo se jí věnuje, poezii se nevyhne. Skladatel si vybírá buď básníka, který mu je duševně i umělecky blízký, a s ním pak spolupracuje, nebo si epizodicky vybírá verše různých autorů. V mém případě nabrala značného rozsahu spolupráce se Sigitasem Gedou. Jiní skladatelé po jeho textech také sahali, ale nikdy v takové míře. A na druhou stranu, i u mě se vyskytují slova jiných básníků.
Kdy a jak se vlastně začala vaše spolupráce s literátem Sigitasem Gedou?
Geda je o nějakých jedenáct let mladší. Jako mladého básníka jsem ho zaznamenal někdy v roce 1967, když jsem v časopise Nemunas, který mimochodem patřil tehdy k těm progresivnějším periodikům, uviděl jeho verše. Dvě jeho básně jsem odtud použil ve svém písňovém cyklu pro dětský sbor Avinuko pedos (Beránčí stopy), který jsem právě psal. Poté jsme se s Gedou seznámili blíže a začali jsme intenzivně spolupracovat, takže po určitou dobu vznikala většina mých skladeb na jeho texty.
Gedova mnohovrstevnatá poezie v sobě tmelí – jak tematicky, tak stylisticky – různé časové i prostorové trajektorie a v symbolistické rovině často odkazuje k litevské historii a folklóru. Nepřekvapí tedy, že právě ona vás zaujala. Co pro vás jeho poezie znamenala a znamená? Měnil se průběžně váš pohled na ni?
Ne, pohled na ni se mi nikdy nezměnil. V poslední době jsem ale viděl jeho nové poezie velice málo, on se teď zabývá převážně publicistikou, překlady nebo texty deníkového charakteru. Jeho tvorba mě fascinovala svou aktuálností, vynalézavostí a v neposlední řadě i hudebností. Gedův jazyk je velice unikátní, neobyčejně obrazný a má obrovskou sílu. Třeba báseň Gandrai (Čápi)… Použil jsem ji v závěru oratoria Strom světa, posledního z celého toho cyklu oratorií. A nefiguruje tam náhodou, právě tato báseň totiž jakoby zevšeobecňuje celý cyklus.
Český skladatel Hans Krása, autor opery Brundibár, toto své „terezínské“ dílo se zřetelnými protiválečnými odkazy jistě ne náhodou zkomponoval pro děti jakožto symbol budoucnosti. Vy jste svou dětskou operu Kostěný stařec na železné hoře napsal v roce 1976, tedy v sovětské éře; nabízí se tak otázka jistého srovnání. Jaké byly vaše pohnutky k napsání této opery?
Svým způsobem mnohem prozaičtější. Tehdy jsem působil na vilniuském Uměleckém gymnáziu M. K. Čiurlionise, které se vyznačovalo vysokou uměleckou úrovní. Chtěl jsem napsat skladbu, ve které by si vystačily samotné děti s učiteli, aniž by museli být zváni nějací interpreti odjinud. Text jsem si samozřejmě vyžádal u Gedy, který psal i pohádky, takže jsem si jednu z nich vybral. Ovšem nebylo to všechno tak úplně jednoduché; operu jsem totiž napsal teprve na čtvrtou variantu Gedova libreta.
Přesuňme se nyní o čtvrtstoletí dále, k opeře Lokys – Medvěd (viz recenze HV 4/2003). Po svém „kosmopolitněji“ zaměřeném tvůrčím období 90. let jste se v ní vrátil zpět k litevské tématice. Čím byl tento návrat motivován?
Tématika je skutečně litevská, ale samotná opera vznikla podle novely francouzského literáta Prospera Mériméa. Děj novely je zasazen do prostředí Žemaitska (severozápadní část Litvy, z níž mimochodem Kutavičius také pochází – V.M.), které má velmi staré tradice, vždyť se tam nejdéle udrželo pohanství. Mýty, ve kterých se člověk proměňuje v medvěda a zpět ve člověka, to je tradice sahající někam do 18. století. Mérimée ten příběh pravděpodobně vyslechl od nějakého litevského nebo polského studenta, učaroval mu a poté napsal tu novelu. Námět poměrně dobře vyhovoval mému dávnému snu vytvořit tradiční romantickou operu. Libreto, které napsala exilová spisovatelka Sluckaite-Jurašiene, jsem chtěl zhudebnit bez jakýchkoli avantgardismů, skladba zkrátka měla podléhat kánonu tradiční opery. Do důsledku se mi to samozřejmě nepodařilo, ale cosi na tento způsob vzniklo. Jedním z motivů toho návratu pak jistě bylo i to, že si operu u mě objednal Vilniuský festival.
Pro posluchače, kteří sledují vaši tvorbu, musela být doslova šokem premiéra vaší zatím poslední skladby, Dribsniai rekrutams (Vločky pro brance). Především svým vojenským námětem, vycházejícím z prostředí sovětské armády (sbor je oblečený do sovětských uniforem, zpívá písně výsadkářů atd.), dílo ostře kontrastuje s ostatní vaší tvorbou. Co vás k tomuto námětu přivedlo?
Podnět k této skladbě jsem získal, když jsem si přečetl básnickou sbírku Iš ilgesio visa tai (To všechno ze stesku) Sigitase Parulskise. Inspiroval mě zvláště třetí oddíl této knihy, nazvaný V křoví krásného každodenního pekla; autor v něm zachycuje muka litevských vojínů v sovětské armádě. Text tohoto oddílu jsem se snažil zhudebnit tak, abych se co nejvíce přiblížil k jeho ideji, k drsným a srdce drásajícím situacím, které moje i mladší branecké generace zažily na vlastní kůži. Parulskis tyto náměty ve svých spisech zpracovává velice naturalisticky, třeba i při použití “armejského” jazyka, což bylo v litevské poezii do té doby neslýchané.
Máte nějaké informace o provádění vašich skladeb v Česku? Navštívil jste ho někdy osobně?
Zrovna nedávno jsem dostal pár litů jako honorář za uvedení mé skladby v českém rozhlase (smích). Ale vážně. Z poslední doby jsem o žádném provedení mé skladby u vás nic neslyšel. Pamatuji se, že někdy v 80. letech Giedre Lukšaite-Mrázková nahrála mou varhanní sonátu Ad patres, a že u vás na desce také kdysi vyšla komorní skladba Ant kranto (Na břehu). V Čechách jsem osobně byl jen jednou, někdy v roce 1979. V paměti mi zůstala vzpomínka, jak jsem přijel do Prahy a začal se shánět po domku, ve kterém žil můj oblíbený spisovatel Franz Kafka. Skladatelé, kteří nás prováděli (v hlavě mi z nich utkvěl Václav Kučera, jehož Krysař se mi tenkrát velice líbil), mi ho ukázali, ale když jsem začal o Kafkovi mluvit, ihned mě přerušili: “Psssst, to nelze!” Bylo to pro mě překvapivé, vždyť v Sovětském svazu byl Kafka překládán, sám jsem ho četl v ruštině…
Výběrová diskografie:
B. Kutavičius: Oratorijos (33 RECORDS, 33CD006, 1997).
Lithuanian New Music Year 1997 (Lithuanian Music Information and Publishing Centre, LMIPCCD 004, 1998) – Ten toli, iki vidurnakčio.
Cantus ad futurum (Vilnius Recording Studio VSCD-039, 1998) – Kampf der Bäume.
Lithuanian New Music Year 1998 (Lithuanian Music Information and Publishing Centre, LMIPCCD 008, 1999) – Erotikos.
Integration. Compositions for guitar and orchestra (ambitus Musikproduktion Hamburg, amb 96801, 1999) – Praeities laikrodžiai I.
B. Kutavičius: The Gates of Jerusalem (Dreyer.Gaido, 21003, 2001).
B. Kutavičius: Last Pagan Rites (Ondine ODE 972-2, 2001).
ZOOM IN: New Music from Lithuania (Lithuanian Music Information and Publishing Centre, LMIPCCD 011-012, 2002) – Praeities laikrodžiai II.
B. Kutavičius: Lokys – The Bear (Ondine ODE 1021-2D, 2002).
ZOOM IN: New Music from Lithuania (Lithuanian Music Information and Publishing Centre, LMIPCCD 019-020) – Aštuonios Stasio miniatiuros.
B. Kutavičius: Opera ir chorines dainos vaikams (Lietuvos nacionaline Filharmonija, 2004).