- Inzerce -

Olga Neuwirth & ICI Ensemble: Who I am? / No more

Neos Music (www.neos-music.com)

Distribuce: RCD (www.russiancdshop.com)

 

Mnichovské vydavatelství Neos, které má ve svém hledáčku především soudobou hudbu a jazz, se rozhodlo v rámci série Composer in Dialogue protnout obě disciplíny při setkání rakouské dekonstruktivní skladatelky Olgy Neuwirth a jazzového big bandu z Mnichova s názvem ICI Ensemble (zkratka International Composers and Improvisers). Záměr vydavatelství byl svým způsobem prostý: vyprovokovat dialog dvou zcela odlišných stylistik, vyzkoušet, nakolik mohou vedle sebe koexistovat anebo se integrálně prolínat tak rozdílné pohledy na hudbu, jako je introvertní, temná a rafinovaná tvorba Neuwirth a bytostně živelná a spontánní swingující tvorba ICI Ensemble, která se v lecčems blíží například jazyku Vienna Art Orchestra, přestože je o poznání přímější a možná divočejší.

Podtitul alba je: Dva audio-filmy. Oprávněně, Neuwirth se zde navrací ke své oblíbené filmové a radioartové stylistice, v níž například používá samply z filmů (na předchozím albu Lost Highway ve spolupráci s  dramatičkou a spisovatelkou Elfriede Jelinek vytvořila vlastní zvukovou stopu k inscenaci vybudované na Lynchově filmové předloze). Kromě zvukových citací zde nechává ve velmi osobité interpretaci namísto herce číst Kafkův text otci herečku a dále texty své a dílo Jules Michelet. Její skladatelská hudební stopa je zde velice patrná a plyne v obou skladbách jako jistý jednolitý spodní proud, z něhož na povrch vyplouvají nahrané afektované hlasy herců z filmů, monotónní a uměřené čtení zmíněných textů, ale hlavně zvuk amplifikovaného výpletu jízdního kola, který vytváří podivnou drnčící a znepokojivou složku obou skladeb. Tento zvuk kola je podobný zvuku běžícího filmového pásu v projektu, a  to je možná důvodem, proč zde má své nezastupitelné místo. V tomto zvuku je cosi znepokojivého stejně jako starodávně melancholického. Funguje stejně jako určitý spouštěcí mechanismus zvukové narace evokující staré pohyblivé obrazy, ale zároveň jako jistý zvukový ready made umně propletený komponovanou strukturou. Neuwirth reguluje a zpracovává tento zvuk drnčícího výpletu a užívá jej jako konstantní a tmelicí texturní složku. Hlasy dramatických herců jsou narušovány výkřiky filmových hrdinů a pod tím vším skladatelka buduje dlouhé a temné elektroakustické plochy s velice temným zvukem a se samplovaným klavírem i akustickými nástroji. Pokračuje v rozvoji svého hudebně-dramatického jazyka, který známe z předchozích alb a který je tentokrát plný nasamplovaných úryvků z  filmových i hudebních děl. Skladatelka ráda navozuje přímé asociace anebo aluzivně motivuje posluchače k vlastní představivosti. Své místo zde mají útržky hudby z kreslených seriálů, romantických i dobrodružných filmů anebo rockové a popové citáty.

Nezbývá než litovat, že záměr vydavatelů propojit dva disparátní světy živelného jazzu a komplikované kompozice v mnoha momentech zcela neintegrálně zadusil zajímavé skladby Neuwirth. Obě skladby jsou vyloženě polarizovány. První je dílem Neuwirth, ICI Ensemble zde plní jen služební funkci, přesto však v kompozici s její introvertní poetikou působí rušivě. Druhá skladba je více dílem ICI Emsemble, který Neuwirth doplňuje svými samply, a to poměrně zdařile. Obohacuje jazz soudobými elektronickými kontexty a samply filmových hrdinů a je znát, že dobře cítí vhodnost situace. Neznamená to však, že ICI Ensemble není zajímavým freejazzovým big bandem, pouze ve spojení s rakouskou skladatelkou funguje jak dunivý slon v míšenském porcelánu. Pokud je vydavatelským záměrem vydat album jako work in progress, nezbývá než doufat, že se nedočkáme dalších počinů této svazující jednoty, ale samostatných děl bez invaze druhých. Zajímavá idea na tomto albu rezonovala jen částečně.