Oscar Strasnoy

Argentinsko-francouzský skladatel Oscar Strasnoy je více na cestách než doma, rozuměj ve Francii. Je to hlavně tím, že jeho skladby jsou uváděny častěji v zahraničí. Výstižně to charakterizuje jeho snahu vymanit se ze dvou linií, které dosud dominují ve francouzském hudebně akademickém prostředí – tradicionalismu a boulezovského konstruktivismu.

Oscar Strasnoy se narodil 12. listopadu 1970 v Buenos Aires. Ve svém rodném městě studoval klavír, dirigování a kompozici. V roce 1991 přesídlil do Evropy, kde pokračoval ve studiích na pařížské konzervatoři (CNSM) u Michaëla Levinase a Guye Reibela, v Londýně u Johna Carewea a  na Musikhochschule ve Frankfurtu nad Mohanem u Hanse Zendera. V roce 2000 přijal pozvání Petera Eötvöse a působil v Herrenhaus-Edenkoben, o  rok později se stal rezidenčním skladatelem na stuttgartské Akademie Schloss Solitude.

První větší tvůrčí úspěchy Strasnoyovi přinesly dvě opery, dokončené shodně v roce 2000: Midea pro patnáct nástrojů, šest sólistů, komorní sbor a elektroniku (premiéra v Teatro Lirico Sperimentale di Spoleto) a  komorní Ephemera pro čtyři nástroje, dva zpěváky a dva vypravěče (premiéra v Musée d’Orsay). Existují i zajímavé, samostatně vydané „studie“ či „poznámky“ k těmto operám pro různé nástrojové kombinace: Bloc-notes de Midea a Bloc-notes d’Ephemera. Tíhnutí ke scénické vokálně-instrumentální hudbě Strasnoye od této chvíle už neopustilo, hudebně-dramatický prvek je přítomný ve valné většině jeho následujících kompozic.

HOCHZEITSVORBEREITUNGEN
V roce 2000, kdy probíhaly oslavy 250. výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha, dostal Strasnoy nabídku zkomponovat skladbu, která by odkazovala k jednomu konkrétnímu Bachovu dílu dle vlastního výběru. Strasnoy si vyhlédnul méně známou svatební kantátu Weichet nur, betrübte schatten (BWV 202) z Bachova köthenského období a  vzdal jí hold svou kantátou Hochzeitsvorbereitungen (mit B und K) pro soprán, kontratenor a komorní ansámbl, v níž použil texty z Kafkových (odsud „K“) Deníků. Cesta k nalezení uspokojivého tvaru této pozoruhodné skladby ovšem nebyla krátká ani jednoduchá. Trvala pět let, přičemž výsledná podoba se od té počáteční do značné míry odlišuje.

„V první verzi moje kantáta oslavovala Bacha (odsud „B“ – pozn. aut.), ale zachovávala si odstup, nebyl v ní žádný dotyk s Bachovou hudbou. V  prosinci 2000 byly obě kantáty hrány na jednom koncertě v  Herrenhaus-Edenkoben nedaleko Karlsruhe. I přes excelentní výkon obou zpěváků, Claudine Le Coz a Arna Rauniga, jsem však o kvalitě své skladby nebyl přesvědčený. O rok později kantáta znovu zazněla ve Stuttgartu. Pro tuto příležitost jsem ji zcela předělal, nicméně ani tentokrát mě pochybnosti o ní neopustily.“

Došlo tak na třetí verzi, dle autorových slov definitivní, která vznikla v roce 2005. Strasnoy se v ní rozhodl zkombinovat svou hudbu s  fragmenty Bachovy kantáty. Odpoutal se tím od možná nejpalčivějšího problému, totiž úzkostlivého nutkání nechávat uvádět svou skladbu spolu s  Bachovou během jednoho večera. Současně se dostal do nepochybně zajímavějšího hudebně-literárního trialogu, v němž smysluplně zní nejen střídání jednotlivých hudebních pasáží, jejichž vznik od sebe dělí několik set let, ale i plynutí textů, časově od sebe též notně vzdálených. Césury mezi fragmenty Bachovy resp. Strasnoyovy hudby jsou sice zjevné, nepůsobí však dojmem okatých „spár“. Strasnoy totiž neužil polystylovosti k navození kontrastnosti, naopak, jako by se snažil najít společnou podstatu jazyka barokní a současné hudby. Šest částí padesátiminutové kantáty díky tomu působí velice koherentně a stylově nadmíru čistě.

Dramatický charakter Hochzeitsvorbereitungen sice vybízí ke scénickému zpracování, s čímž skladatel v souladu s výše uvedeným počítá, koncertní provedení však skladbě na podmanivosti sotva může ubrat. Kantáta vyšla také na dosud jediném Strasnoyově profilovém kompaktním disku, který loni vydala firma Le Chant du Monde (recenze v HV 4/07), starající se i o  publikaci skladatelových not.

EGO ARMAND
Zajímavou epizodou mezi Strasnoyovými tvůrčími aktivitami je hudba zkomponovaná k celovečernímu němému snímku Underground, který v  roce 1928 natočil Anthony Aquith. Projekt se zrodil v roce 2004 za účelem provedení v Louvru. Strasnoy si k němu přizval své dva přátele – kytaristu Pabla Márqueze a perkusionistu Gabriela Saida –, sám se usadil za klavír, a pro toto trio s názvem Ego Armand napsal čistě akustickou hudbu, která osciluje na pomezí soudobé kompozice a moderního jazzu. Doprovod ke „čtyřúhelníkovému“ milostnému příběhu, poznamenanému tragickou zápletkou, nicméně ústícímu do šťastného konce, v sobě nezapře zkušenost autora s dramatickými žánry: hudba nejenže sleduje děj, ale zvýrazňuje i psychologické stránky snímku.

Uvedení Undergroundu v Louvru se setkalo s vřelými ohlasy, které měly své pokračování během následujících produkcí v Japonsku, Německu, Argentině nebo Španělsku.

Pro svůj zmíněný soubor Ego Armand – tentokrát rozšířený na kvinteto – píše Strasnoy v současné době novou skladbu s názvem Quodlibet. Ta, dle slov autora, vychází z víceméně podobné kompoziční metody, jakou Strasnoy použil v poslední verzi Hochzeitsvorbereitungen, ovšem s tím rozdílem, že namísto Bachova baroka zde budou zakomponovány melodie světových šlágrů z šedesátých až osmdesátých let. Premiéra je plánována na červen tohoto roku.

THE END? NO!
Že si Strasnoy oblíbil metodu kombinování již existující hudby a svého originálního materiálu, dokládá i desetiminutová orchestrální skladba z roku 2007 The End. Nejde o apokalyptické hledisko na současný stav vývoje západoevropské hudby, jak je známe například od Vladimira Martynova (3/07), nebo o „přebývání v kodě“ Valentina Silvestrova (HV 2/08), i když ve filozofické rovině toto dílo s tvorbou obou zmíněných skladatelů souzní. Je to však spíše podařený efektní vtípek, v němž Strasnoy vyňal z klasické symfonie dva obligátní závěrečné akordy (dominantu a tóniku) a pohrál si s nimi tak, že zcela potlačil jejich schopnost stvrdit závěr. The End končí rozostřeně, z  jistoty činí nejistotu.

Samotná Strasnoyova tvorba však pocit nejistoty do budoucna nevzbuzuje. Naopak. V únoru letošního roku proběhla v Orchestre National d’Ile-de-France premiéra jeho nové opery L’instant, která následovala úspěšná uvedení předchozích scénických děl: quasi operety Geschichte (2004, Stuttgart) pro šest vokálů à capella a „pocket-opery“ Fabula (2005, Buenos Aires). Zakázky se začaly jen hrnout. V roce 2009 bude ve Staatsoper Berlin unter den Linden premiérována opera La boîte (na libreto Hanse Magnuse Enzensbergera), na následující rok 2010 si pak u  Strasnoye objednala nové, dosud nespecifikované dílo opera v Hamburku.

À PROPOS, STRASNOY
Jak napovídá příjmení, Oscar Strasnoy měl ruské předky. Ruský skladatel Jurij Kasparov (HV 3/07) vzpomíná, že když Strasnoy přiletěl do Moskvy, aby se zúčastnil provedení své skladby The End na festivalu Moskevský podzim, první místo, kam si přál zavézt, byl Strastnoj bulvár…

Diskografie:
Paris – Buenos Aires: Tango Music (BIS, BIS-CD-1170, 2003) – Mano Brava, Derrumbe

Hochzeitsvorbereitungen (mit B und K) (Le Chant du Monde, LDC 2781150, 2007)

www.osc-ars.com, www.chantdumonde.com