Deutsche Grammophon (www.deutschegrammophon.com)
Distribuce: Universal Music (www.universal.cz)
Argentinský skladatel Osvaldo Golijov patří v současnosti ke komerčně nejúspěšnějším představitelům šuplíčku nadepsaného „soudobá vážná hudba“. Markovy pašije nebo opera Ainadamar mu získaly přízeň publika a zakázky od velkých orchestrů i festivalů. Ještě předtím si připsal na konto řadu úprav pro známý ansámbl Kronos Quartet – zaranžoval pro něj bollywoodské filmové slaďáky i latinskoamerické tanečky. Úspěch jeho vlastní hudby pak staví na podobném receptu: Hudba pro západního posluchače exotická je přesazena do rámce evropské umělecké tradice. Ta jí má dodat jistou sofistikovanost a na oplátku získat životadárnou energii pramenící ze starobylých kořenů. Markovy pašije tak roubují Bacha na karneval v Riu, Ainadamar romantickou operu na španělskou fiestu. Golijovova hudební řeč má těžiště především v dědictví romantismu a od tonality se vzdaluje jen na bezpečný dohled a nikdy ne nadlouho.
Také titulní skladba nového CD (1996/2004, na text chilského básníka Pabla Nerudy) jde tímto směrem. Pasáže, v nichž je sólová zpěvačka (Luciana Souza, brazilská interpretka vážné i populární hudby) doprovázena kytarami a perkusemi, se střídají se vstupy velkého sboru a orchestru. Afro-latinské rytmy místy pochytí jazzové frázování, zvukové stěny sborů jsou pompézní. Problém je, že ani jedna z těchto poloh není přesvědčivá. Občasná zajímavá zvuková kombinace je rozmělněna, sólistka je sice technicky dobrá, její part však občas připomíná hudbu televizních přestávek osmdesátých let, romantická pompa je prázdná.
Druhou položkou v kolekci je Tenebrae (2003) v podání skladatelových přátel z Kronos Quartetu. Pro ni mu byl údajně inspirací mimo jiné francouzský barokní mistr Francois Couperin. Tato inspirace má na svědomí plných třináct minut bezvýchodné unylosti.
Nakonec nejlépe na nahrávce vychází Three Songs (2002), zhudebnění básní Sally Potterové (v jidiš), Rosalie de Castro (ve španělštině) a Emily Dickinsonové (v angličtině). Na tom má velkou zásluhu Golijovova oblíbená interpretka, sopranistka Dawn Upshawová, a snad také skutečnost, že jde o písně, skromnější formu, která neponouká skladatele k přehnanému patosu. Etnické náznaky (kousek rumunské cikánské hudby, židovské inspirace…) jsou do vážnohudební materie rozpuštěny tak nějak přirozeněji.
Může se zdát, že jde o laciné kopání do úspěšného autora z pozice „nás, kteří víme, co je pravé moderní umění.“ Samozřejmě vedle hudby hledající a riskující má své místo i hudba, která spíše potvrzuje známé a posluchače nezneklidňuje. Problém je v tom, že zatímco Osvaldo Golijov v rozhovorech hovoří o hledání a experimentování, jeho hudba nabízí kýč. Navíc v tomto případě kýč méně zdařilý, než nabídl ve svých dřívějších opusech. Matěj Kratochvíl