Osvobozená hudba Johna Robina Bolda

  

Na vzkříšené kultovní značce experimentální elektroniky Force Inc./Mille Plateaux vychází bezejmenné album německého klasického kytaristy a tvůrce elektronické hudby Johna Robina Bolda, jenž se snaží vysvobodit hudbu z technologické pasti, do níž jsme ji uvrhli, a zamezit tak její sebedestrukci.

Dílo sestávající z dvaceti skladeb označených jen čísly uvozuje nahrávka z přednášky francouzského filozofa Jeana Baudrillarda, v níž tento autor mnoha knih a pojednání o virtuální realitě a hyperrealitě postuluje konec hudby jako umění schopného vyvolávat v nás estetické dojmy, a předpovídá její rozpad v materialitu zvuku pod vlivem našich zvyšujících se technologických nároků na její kvalitu. Pokud si tedy Bold stanovuje nelehký úkol „zachránit“ hudbu před její autofagií, je nutné si uvědomit že při tom používá techniky abstrakce a dekonstrukce, které stály na počátku tohoto procesu nahlodávání hudby započatého přelomovými objevy musique concrète.

V prvních deseti skladbách alba rozmlžuje Bold do neidentifikovatelných podob počiny mainstreamového popu posledních deseti let. Zdrojové nahrávky rozkližuje do ambientních bezčasých ploch, stříhá do nepoddajných smyček a rozkládá do glitchových chuchvalců, přičemž v každé z nich dosahuje naprosto jedinečného charakteru i průběhu. Skladba 2 ztvárňuje arktickou krajinu s narůstajícími vokály, které se tříští o její zledovatělý povrch na tisíce střepů. 6 připomíná diskotéku, jež se zvrhla v souboj mezi tuctem DJů o to, kdo dokáže zahrát průraznější beat a následující 7 zase nabízí smířlivé až meditativní družení tónů.

Se skladbou 10, která svým lo-fi šumem proloženým tu a tam silně zkreslenými dutými údery připomíná bezděčně pořízenou nahrávku pořízenou starším mobilním telefonem, se přehupujeme do druhé poloviny alba, jejíž materiál tvoří duchovní vokální hudba z let 1200-1600 a nastavuje tak zrcadlo první polovině založené na technologicky zatížené hudbě. Předěl je to ovšem spíše jen imaginární, neboť po výrazové stránce se ze zavedeného teritoria příliš nevzdalujeme. Ve 13 se ocitáme hlučné továrně, kde se na nás valí ze všech stran řezavé řinčení strojů. V 16 se zase zpoza tisíckrát znásobeného andělského chóru ozývají kostelní zvony a 17 pokračuje v plynulé ambientní rovině rozpínajících se vokálů. A vůbec, s tím, jak spějeme ke konečnému číslu 20, se zvukové projevy zmírňují, začínají být vlídnější a nálada introspektivnější, jako by na nás skutečně promlouvala sakrální hudba zpoza svých rozmlžených textur. V závěrečné 20 se opět ozývá Baudrillardův hlas, jenž přehodnocuje teleologické uvažování a s ním kauzalitu a chronologičnost historického vývoje a zároveň dodává, že překonání tohoto myšlení by vedlo k obrácení toku času. Bold takto trefně narušuje linearitu našeho poslechu a konec alba přetavuje v jeho začátek.

Album se vyznačuje rychle se střídajícími náladami a je plné dramatických změn v hlasitosti. Bold nás často vrhne do nelítostné vřavy, která na nás nemilosrdně útočí, a orientace tomto sónickém marastu se nám může jen stěží podařit. Jeho pojetí noisu je však předem pečlivě promyšlené a je na hony vzdálené prvoplánovému bouřliváckému étosu hlukových buřičů. Při druhém a dalším poslechu si začínáme uvědomovat, že se pod zdánlivě neprostupnými dominantními zvukovými událostmi mnohdy nacházejí i jiné, jemnější a často i mnohem zajímavější barvy. To albu dodává fantastickou plasticitu a hlavně je zárukou toho, že ani při opakovaném poslechu neomrzí.

John Robin Bold: (untitled)
Force Inc. / Mille Plateaux (https://force-inc.org)