Již samotné téma letošního bienale – Encyklopedický palác vycházející z idejí amerického fantasty Marina Auritiho – svědčí o neuchopitelnosti celého ambiciozního a velmi košatého projektu, nehledě na smysluplnost popisování encyklopedie. (Auriti zamýšlel shromáždit veškeré znalosti světa do budovy 700 metrů vysoké, o 136 patrech, zabírající rozlohu 16 bloků ve Washingtonu; nikdy nerealizovaný nápad si nechal patentovat v r. 1955.) Rozhodl jsem se tedy referovat o sekci, o níž se dlouhodobě zajímám, a která byla na letošním ročníku nadmíru zajímavá a vlastně tento článek vyprovokovala. Mimo to mám pocit, že reprezentuje většinu myšlenkových průniků celkové koncepce…
Dánský pavilon se opět proměnil k nepoznání. Jestliže se v jednom z minulých ročníků po zásahu Olafura Eliassona architektura proměnila v ementál díky různým okrouhlým průhledům jakoby mikroskopických zaběrů a nástavců pro dalekohledy, letos se jednalo o krok opačným směrem. Do nenápadně vyhlížejícího pavilonu se vstupovalo zadním vchodem, dekonstrukce pavilonu jakoby v přestavbě vytvořila kulisy pro přeměnu celého prostoru v jakousi imaginární obrazově-zvukovou krajinu. Ta vystoupila zastavivšímu se pozorovateli především díky velmi rafinovaně pojatým úhlům projekcí a kombinacím průhledů které vrstvily volný děj příběhu v celém prostoru pomocí součtu jednotlivých paralelně běžících dějů a jejich horizontů. Závěrečný koridor s úctyhodně velkorysou projekcí (4x16m) pařížského domu, protkaného spletí trubek propojujících exterier s interierem a scény, kdy Afričan chodí po domě a diskretně naslouchá zvukům vzduchu proudícího v trubkách domu, byl natočen v čínské replice Paříže – Hangzhou – a sčítá se se scénou na poušti, kde stejná osoba cosi hledá. Vycházíme ven přes úklidovou místnost se stohem letáků o instalaci, dříve hlavní vchod… nevíme, kde jsme a co se to děje: naprosto dotažená myšlenka a význam nám docházejí až postupně. Důvěrně známý jiný svět – perspektiva – svět za obrazem…
Hned vedle skandinavský pavilon – letos Finsko. Terike Haapoja: Falling Trees, ekologicky vyhlížející instalace se projeví jako neuvěřitelný propletenec příčin a následků, kdy elektrické světlo generuje fotosyntezu, která se projevuje zvukem, pohybem objektů implantovaných na skutečné rostliny… kolektiv skandinavských umělců vytvořil jednu variantu vize budoucího světa, nebo spíš jen předvedl, jak se vlastně na svět přírody dnes pohlíží. Svět vědy opět zabodoval. Částečně se chodí ve vodě… a my pozorujeme morfované biologicko-fyzikalní procesy, například tlení, které pomocí snímačů vlhkosti, tepla generuje data, jež se později projeví množstvím světla atd.
Francouzský pavilon. Anri Sala: Ravel-Ravel-Unravel. Název je jemnou slovní hříčkou (Ravel zapletený rozpletený) naznačující mnohovrstevnatost instalace, jež se točí kolem skladby Koncert D dur pro levou ruku, jíž Maurice Ravel napsal v roce 1930 na objednávku Paula Wittgensteina, pianisty, který přišel za války o ruku, a staršího bratra filozofa Ludviga. Instalace je situovaná do německého pavilonu, který si Francouzi s Němci protentokrát vyměnili. Jako ostatně mnoho dalších národních expozic pracujících s nadnárodní identitiou umělce a výstavou pojatou jako výzkum… První sál: záběr na dívčí obličej – ten se váhavě a s námahou v tichosti snaží soustředit a interpretovat… Druhý sál: dvojprojekce levých rukou pianistů Louise Lortieho a Jeana Efflama Bavouzeta hrajících klavírní part koncertu pod vedením Didiera Benettiho. Hrají ale v rozdílných tempech, která A. Sala „předpřipravil“ se skladatelem a dirigentem Ari Benjaminem Meyersem. Zvuk orchetrů ve studiově vytlumené místnosti vybavené kvalitní a mohutnou reprosoustavou vytváří nový rozměr díky dozvukům a přesahům různých temp. Třetí sál: DJ Chloe interpretuje stejnou skladbu turntablistickým přístupem, tentokrát však vidíme veškerou práci obou rukou a slyšíme scratche, glissy a další dj finesy které A. Sala zachytil na video přímo v sále německého pavilonu… Práce a posun klasické hudby lze srovnat s prací Wernera Herzoga na Whitney Bienale N.Y.C. 2012.
Polský pavilon. Konrad Smolenski: Everything Was Forever, Until It Was No More (Vše bylo navěky, dokud to nepřestalo být). Dva velké bronzové zvony symetricky situované v podlouhlé místnosti, za nimi stěny širokopásmových reproduktorů, na stěnách kovové schránky. Zvony se rozezněly a zvuk se nahrál, pak zvony ustaly a upravovaný, zpožďovaný, zvuk se postupně rozpadal do jednotlivých frekvencí a nakonec vygradoval do bodu varu subbasů, kdy rezonovala celá místnost včetně kovových skříněk a těl posluchačů. Na zvuk této instalace si stěžovali obyvatelé blízkého ostrova St. Elena a na žádost vedení bienale a města Benátky se autor a kurátoři rozhodli instalaci zavřít během prázdnin, kdy zvukový software upravili: výsledný zvuk je mnohem méně intenzivní, než autor zamýšlel. Přesto je to slušná zvuková masáž! Práce se symbolickým zvukem zvonu, který se osvobodil od významů a rozpadl se na jednotlivé frekvence….
Další vrstvou bienale je neuvěřitelné množství instalací probíhajících v jednotlivých palácích, domech i kostelích. Jedním z nejzajímavějších příkladů tohoto pojetí byl bezesporu satelitní pavilon Mexika, které si naprosto neomylně vybralo kostel San Lorenzo, jenž se díky své jedinečné akustice pyšní historií spojenou se zvukem. Zkoušel tu Antonio Vivaldi, v r. 1984 tu měl premieru opery Prometeus Luigiho Nona a architekt Renzo Piano pro tuto přiležitost prostor kostela architektonicky upravil.
Ariel Guzik vytvořil úžasný přístroj: instrument, který souzní s prostorem i akustikou kostela. Cordiox je čtyřmetrový objekt propojující propojit přírodní živly a fyzické zákonitosti s funkční jednoduchostí. V jeho středu sedí velmi čistý křišťál – speciálně vyrobený vněmecké továrně Heraeus Quartzglass – 180cm vysoká křišťálová trubice o průměru 45cm, kolem níž je pomocí struníků a pražců na závitových tyčích rozmístěna soustava strun. Struny jsou rozeznívány elektromagnety a zvuk vzniká jejich chvěním bez použití zesilovačů a reproduktorů. Je proto velmi jemný a provází divákův pohled cestující po zašlém prostoru kostela se zbytky oltáře – atmosféra podobná někdejším prvním ročníkům symposií v klášteře Plasy… (slyš CD přiložené k nejnovějšímu dvojčíslu HV).
Rád bych na závěr této zprávy podotkl, že jednotlivé příklady jsou ukázkou jednotlivých stupňů emancipace a prolínání typických rysů sound artu s ostatními uměleckými disciplinami – což je směr, který se v poslední době ukazuje jako další vývojový stupeň.
