- Inzerce -

Pan Sonic: Katodivaihe

Blast First Petite (https://blastfirstpetite.com)

 

Mají dvanáct let po debutovém albu (to bylo ještě pod později zakázaným názvem Panasonic) a jsou evidentně v silném období. Finští Mika Vainio a  Ilpo Vaisanen v současnosti žijí v Berlíně. Katodivaihe (Fáze katody) je jejich prvním albem od té doby, co na vlastní žádost „poodstoupili“ od mateřského labelu Mute (dnes součásti EMI) k novému nezávislému vydavatelství Blast First Petite (dříve edici Mute). Zůstávají věrní jedinečným analogovým generátorům zvuku, připomínajícím víc radistickou stanici než syntezátor. Příležitostně používají i digitální sampler (prý hlavně na beaty), ale pořád natáčejí zvukově minuciózní díla živě na pásku DAT, v reálném čase a bez playbacků. To, že jejich hra se zvukem je skutečně živou akcí, ukázal koneckonců jejich koncert na Stimulu 2006.
Ve velké části Katodivaihe jsou sice přítomné osy pravidelných beatů, ale zvukový příboj nabíhá ve vlnách a seismických otřesech, takže chladnou pravidelnost mohutně rozpouští a překrývá organické popuštění uzdy zvukovému živlu. Pan Sonic umějí hudbu z přístrojů vymačkat tak, že v ní lze snadno slyšet extázi ze všech možných forem a vrstev života. Jsou tu i „organické“ názvy skladeb: O hmyzu, Moře Laptěvů, Haiti. Ale to, že ve třech skladbách hraje islandská violoncellistka Hildur Guðnadóttir, není v přímém vztahu k „živosti“ dnešních Pan Sonic. V  úvodu a závěru alba se odráží od opakovaných dvou tónů k melodické kadenci, která jen lehce vybočuje nad meze hudebnosti dané zvukovými generátory: celé je to překvapivě homogenní. V ploše uprostřed alba (nazvané Srovnání) se střídají zvuky oscilátorů a cella: podobně vedle sebe postavil sinusoidy a akustické varhánky šó Yoshihide Otomo, kupodivu na albu s názvem Cathode. Jinde práce se zvukem nakonec připomíná určité žánry: jsou tu téměř metalové riffy (Machinist) a lehce dubový Tugboat připomene dubstepovou obsesi podvodními a podmořskými obrazy.
Nástroji i stylem stojí Pan Sonic mimo proudy. Jak plyne čas, různé scény v nich objevují „to svoje“. Hlásili se k nim postpunkeři (v  Česku hráli poprvé jako předkapela Swans), alternativní „taneční scéna“ silné éry Warp Records, pak laptopoví improvizátoři generace Carstena Nikolaie, Vainio zároveň vydává hudbu u „organických“ Touch Music… Pořád jsou speciální, pořád si dělají svoje. Ale v přesně modelovaných skladbách, v přesném kontrapohybu vrstev a cellové kadenci se zdá, že dnes mnohem víc myslí na „tradiční“ hudební formy – i když je variují a  naplňují po svém. V tom nastal posun od raných Pan(a)Sonic: a přece ten dnešek není v ničem méně osobitý.


Sametové podzemí v Pakulu

Jediný český koncert Velvet Underground se uskutečnil 13. června 1993.

Busking aneb Hledání

Ensemble Opera Diversa se rozloučil s koncertní sezonou ve vnitrobloku.

Masterclass s Barbarou Hannigan

Od niterného prožitku ke (zdánlivě) spontánnímu projevu.

Zkouška sirén – Putování mezi Rackem a Kuňkadlem

Hana Kotková, Salvatore Sciarrino a Luigi Nono v Národním technickém muzeu.

Opravit svět, který se rozpadá

Klavírista Daan Vandewalle zahraje v Příbrami.

Kýč a clustery v Rudolfinu

O skladbě Johna Zorna, kterou Pražskému jaru 20. května 2026 představila Barbara Hannigan.

Hermovo ucho – 100 Miles. Modrý plamen hoří dál

Před sto lety se narodil Miles Davis.

Vyhýbat se unylé stejnoměrnosti

Fred Hersch a jeho komplexní znalost jazzové tradice.

Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.