Pan Sonic: Katodivaihe

  

Blast First Petite (http://blastfirstpetite.com)

 

Mají dvanáct let po debutovém albu (to bylo ještě pod později zakázaným názvem Panasonic) a jsou evidentně v silném období. Finští Mika Vainio a  Ilpo Vaisanen v současnosti žijí v Berlíně. Katodivaihe (Fáze katody) je jejich prvním albem od té doby, co na vlastní žádost „poodstoupili“ od mateřského labelu Mute (dnes součásti EMI) k novému nezávislému vydavatelství Blast First Petite (dříve edici Mute). Zůstávají věrní jedinečným analogovým generátorům zvuku, připomínajícím víc radistickou stanici než syntezátor. Příležitostně používají i digitální sampler (prý hlavně na beaty), ale pořád natáčejí zvukově minuciózní díla živě na pásku DAT, v reálném čase a bez playbacků. To, že jejich hra se zvukem je skutečně živou akcí, ukázal koneckonců jejich koncert na Stimulu 2006.
Ve velké části Katodivaihe jsou sice přítomné osy pravidelných beatů, ale zvukový příboj nabíhá ve vlnách a seismických otřesech, takže chladnou pravidelnost mohutně rozpouští a překrývá organické popuštění uzdy zvukovému živlu. Pan Sonic umějí hudbu z přístrojů vymačkat tak, že v ní lze snadno slyšet extázi ze všech možných forem a vrstev života. Jsou tu i „organické“ názvy skladeb: O hmyzu, Moře Laptěvů, Haiti. Ale to, že ve třech skladbách hraje islandská violoncellistka Hildur Guðnadóttir, není v přímém vztahu k „živosti“ dnešních Pan Sonic. V  úvodu a závěru alba se odráží od opakovaných dvou tónů k melodické kadenci, která jen lehce vybočuje nad meze hudebnosti dané zvukovými generátory: celé je to překvapivě homogenní. V ploše uprostřed alba (nazvané Srovnání) se střídají zvuky oscilátorů a cella: podobně vedle sebe postavil sinusoidy a akustické varhánky šó Yoshihide Otomo, kupodivu na albu s názvem Cathode. Jinde práce se zvukem nakonec připomíná určité žánry: jsou tu téměř metalové riffy (Machinist) a lehce dubový Tugboat připomene dubstepovou obsesi podvodními a podmořskými obrazy.
Nástroji i stylem stojí Pan Sonic mimo proudy. Jak plyne čas, různé scény v nich objevují „to svoje“. Hlásili se k nim postpunkeři (v  Česku hráli poprvé jako předkapela Swans), alternativní „taneční scéna“ silné éry Warp Records, pak laptopoví improvizátoři generace Carstena Nikolaie, Vainio zároveň vydává hudbu u „organických“ Touch Music… Pořád jsou speciální, pořád si dělají svoje. Ale v přesně modelovaných skladbách, v přesném kontrapohybu vrstev a cellové kadenci se zdá, že dnes mnohem víc myslí na „tradiční“ hudební formy – i když je variují a  naplňují po svém. V tom nastal posun od raných Pan(a)Sonic: a přece ten dnešek není v ničem méně osobitý.