Patnáct let neposluchačem

  

O tom, jak cílené dlouhodobé neposlouchání hudby vede ke zvýšené vnímavosti a nová hudba se vrací oknem.

Někdy v druhé půli osmdesátých a v devadesátých letech jsem na asi patnáct let „přestal poslouchat hudbu“ a stal se neposluchačem. Neznamená to ale, že bych hudbu byl přestal slyšet, jen jsem jí přestal naslouchat, tedy, jinými slovy, slyšet se záměrem. Vyhýbat se tak dlouho tomu, abych ji byť jen zaslechl, je samozřejmě nemožné; zkrátka jsem hudbu nevyhledával záměrně. A přestože jsem byl do té doby nadšeným sběratelem desek, přestal jsem si kupovat nové, nechodil na téměř žádné hudební akce (a když už, tak hlavně abych se potkal s přáteli). Rádio jsem poslouchal jen kvůli zprávám a různým rozhovorům. Na aktivní volbu toho, co poslouchat a kdy, jsem ale rezignoval a postupně se k ní vracel až se změnou svého prostředí.

Proč? Tahle otázka pro mě není namístě. Prostě se to stalo. Hudba coby způsob trávení volného času, tedy cosi, čemu se věnujete v hodinách mezi smysluplnějšími činnostmi, mě přestala zajímat. Nechtěl jsem popírat význam hudby, uzavírat se do klauzury ani činit nějaká gesta. Vlastně ani nešlo o vědomé rozhodnutí. Prostě se mi zásadně a nezvratně proměnil vztah k nahrané hudbě. Zpočátku pozvolna, nakonec ale jednoznačně a definitivně. Poslech hudby jsem zkrátka jemně odsunul stranou; bez pocitu zadostiučinění či vítězství, bez výčitek svědomí.

Koncem osmdesátých let jsem začal dělat sound art, což znamenalo, že jsem téměř všechno včetně hudby začal slyšet úplně novým způsobem. Hledal jsem zdrojový materiál a nalézal inspiraci na nejneobvyklejších místech, humorné i dramatické efekty se samy od sebe nahodile vynořovaly z proudu času, v němž jsem se ocitl. Neobvyklé nebo přesvědčivé frázování či kombinace slov třeba ve zprávách nebo v reklamě ve mně dokázalo vyvolat pocit, že použít je v nějaké ze svých kompozic – jež jsem tehdy nechtěl označovat slovem „hudba“ – odhalil bych jejich skrytý smysl. Se zvukovou realitou, kterou jsem žil, jsem nakládal jako se surovinou, zhmotněnou prostřednictvím nahrávek a manipulovanou na mém pracovním stole. Zvuk pro mě byl páskem a pásek „časovým materiálem“, který lze podle vkusu stříhat, přetvářet a jinak měnit. K tomu, abych se těšil dary, jež hudba skýtá, jsem nepotřeboval, aby mi ze zvuků „hudba“ vznikala.

Moje posluchačské zájmy se změnily. Moje posluchačské potřeby se změnily. Dá se říct, že právě tehdy jsem se naučil poslouchat. To znamená, že jsem v důvěrně známém slyšel nové, protože předtím jsem takto nenaslouchal. Naučil jsem se přilákat zvuk do centra své pozornosti a zkoumat jej tak zblízka, jak mi jen mé vnímání dovolí. Zjevením pro mě (ale nejsem v tom sám) bylo, že již nejsem pasivním příjemcem zvuku, ale aktivním strůjcem zvuků nových. Snažil jsem brát tuto skutečnost co nejvážněji a porozumět jejímu dopadu na sebe i na jiné.

Poté jsem, jak už bylo řečeno, změnil prostředí. Začal jsem žít v novém městě a vypěstoval si nový vkus i zvyky. Poznal jsem nové lidi a seznámil se s jejich zajímavými projekty. Začal jsem se zajímat o field recording a sound art a tak se to se mnou má dodnes. Znovu jsem začal poslouchat hudbu, studovat playlisty a číst recenze. Účastnit se (vlastním, omezeným způsobem) chodu místní scény. Zase to jednou začalo být třeba.

Překlad: Petr Ferenc