Návrat nemilovaného bratrance
Paul Hegarty, Martin Halliwell:
Beyond and Before: Progressive rock since the 1960s
Continuum Books
Progresivní rock je už od konce sedmdesátých let v obecném diskurzu hudební publicistiky obdařen stigmatem vysmívaného žánru, jakési slepé uličky vývoje rocku, v níž se kon-centrovaly všechny jeho falešné iluze o vlastní důležitosti. Zbavit „prog“ jeho negativních konotací se v třísetstránkové publikaci Beyond and Before pokouší akademici Paul Hegarty a Martin Halliwell.
Kanonizované a obecně přijímané dějiny rocku mluví jasně: v letech 1976–7 vtrhl na scénu punk a jeho tříakordový primitivismus zachránil rock od nabubřelých ambicí hudebních intelektuálů posedlých kytarovými sóly a fantasy mytologií. Punk vrátil rocku jeho živočišnost, rebelskou náturu a zdemokratizováním tvorby nastartoval další překotný vývoj. Skupiny jako Yes, Rush nebo Emerson, Lake & Palmer nechť navěky zůstanou v propadlišti dějin a slovo „progresivní“ ať je používáno jen jako vulgarismus. Amen! V této dějinné naraci je progrock něco jako nejtemnější středověk populární hudby, epocha marnivých ambicí a snů o tom, že se rock může vyrovnat vážné hudbě. Kniha Beyond and Before s podtitulem Progresivní rock od šedesátých let se tento jednostranný pohled snaží korigovat a žánr představit jako pokračování dlouhé tradice umělecké avantgardy hudebními prostředky. Na rozdíl od jiných, přiznaně apologetických textů shlíží na dávný ideologický střet punku a „progu“ bez zbytečných emocí. A dokazuje, že vyděděný bratranec rockové tradice si dál žije svůj hudební sen, jen se o něm – ve „slušné“ společnosti hudebních publicistů – pořád tolik nemluví. Podobný pokus o znovuotevření Pandořiny skříňky popových dějin snad ani nemohl přijít v lepší čas než v roce, v němž publicisté hojně oslavovali protiválečné plátno Let England Shake od PJ Harvey, mrazivé minisymfonie Kate Bush na 50 Words for Snow či velkolepý eko¬ koncept Biophilia od Björk, který překračuje hranice hudby směrem k edukativnímu muzikálu či interaktivním počítačovým hrám. S podobnými ambicemi se do populární hudby zadními vrátky vrací i postupy progresivního rocku, jehož elitář-ství a kryptičnost mají své kouzlo i jako antiteze současného zrychleného provozu popu operujícího v digitálních sítích.
Na resuscitaci zapovězeného žánru se zajisté podílí i delirium internetových pirátských úložišť díky nimž není žádná hudba minulosti úplně zapomenuta. Hegarty a Halliwell nicméně nechtěli psát jen o zlatém věku prog¬ rocku první poloviny sedmdesátých let, žánr je podle nich stále živý v jistých spodních proudech hudebního provozu. Ostatně jeho dějiny nezačínají v Beyond and Before se Sgt. Pepperem a Pet Sound, jak je obvyklé. První kapitoly ukazují, že hudební album jako svébytné a celostní umělecké dílo pojímali dávno před Beatles a Beach Boys už mnohem dříve Duke Elington (Black, Brown and Beige), Ornette Coleman (Free Jazz) či Frank Sinatra (Come Fly with Me). A více než polovina textu se zabývá nahrávkami, které vznikly po roce, v němž měl punk údajně svého arcirivala sprovodit ze světa. Mimochodem za tuto vizi dějin může podle autorů knihy punková generace konce 70. let, která je hlavně v Británii spojená s nástupem hudebního tisku jako masového média. Elitářský a do sebe zahleděný prog vyznávající přísný individualismus a žijící ve své věži ze slonoviny byl samozřejmě trnem levicovému hudebního tisku. Na vrcholu jeho hierarchie byly vždy politicky angažované kapely (Henry Cow, Soft Machine) a na úplném dně ty utíkající do fantazijní mytologie (Yes, Rush). Podle Hegartyho měl příklon k mytologickým tématům kořeny v kontextu vyvanutí revolučního ducha šedesátých let, který je patrný hlavně na proměně hudebních festivalů mezi léty 1968 a 1972. Z oázy autonomie a svobody přístupné každému se masové akce rázem mění v černou můru zkomercionalizovaných spektáklů obehnaných ostnatými dráty proti neplatičům.
Paul Hegarty před čtyřmi lety vydal knihu Noise/Music A History (recenze v HIS Voice 02/2008), v níž byl hluk metaforou proměňujících se představ o tom, co je a co není hudba. Nebyla to kniha primárně o žánru hlukové hudby a obdobně chtěl v Beyond and Before prolnout dějiny prog-rocku s historickou linií moderních muzikantů, kteří se nebojí komplexní hudebních vizí. I proto v posledních kapitolách figurují třeba Future Sound of London nebo The Orb, o obligátních Radiohead, Talk Talk či Davidu Sylvianovi ani nemluvě. Jenže Hegartymu a jeho kolegovi se tentokrát tak úplně nedaří čtenáře přesvědčit o tom, že prog-rock a hudební avantgarda jsou jednoduše zaměnitelné. Na to progresivní rock pracuje s příliš úzce vymezenými výrazovými prostředky a jeho sou-časní představitelé a pokračovatelé jako Tool či Porcupine Tree sice tradici kytarového rocku úspěšně rozvíjí, ale asi už navěky zůstanou uzavřeni na svých hudebně konzervativních pozicích. Oproti tomu se skutečná hudební avantgarda nikdy nezastavila ve výrazových prostředcích sedmdesátých let. Ostatně autoři sami přiznávají, že někdejší výrazné postavy žánru, ať už to byli Robert Fripp nebo Peter Gabriel, dělaly mnohem zajímavější muziku poté, co se vymanili z jedné škatulky.
Beyond and Before ale obsahuje i objevné kapitoly o ženách v prog¬ rocku, pojetí přírody či civilizační skepse a nebo pódiových prezentacích kapel na po-zadí divadelních teorií. Velmi záslužné jsou i pohledy do diskografií některých více či méně obskurních kapel z Francie, Turecka či NDR, o nichž zpravidla velmi detailně informovaní fanoušci žánru už určitě vědí. Hegarty a Halliwell se nebojí použít teorie z kulturních studií, na druhou stranu ale stráví zdaleka největší prostor detailním rozborem motivů jednotlivých koncepčních alb. Rozbor skrytých metafor v textech je pochopitelně záslužný, ale kniha s nimi nebez-pečně sklouzává do pouhé literární interpretace, která už k analýze nepotřebuje hudbu samotnou. Není divu, Hegarty i Halliwell působí jako vysokoškolští profesoři se zaměřením na literaturu (Hegarty také na filosofii) a propracované vnitřní mytologie jednotlivých desek pro ně asi byly tím nejsnazším klíčem k otevření tradice. Trochu se přitom ale opomíjí širší historický kontext, hudební vlivy z jiných žánrů a nebo třeba osobnostní vývoj muzikantů. Co je ale pro čtenáře zdaleka nejhorší – kniha s narůstajícími stránkami začne připomínat nezáživný poslech prog¬ rockových opusů ze sedmdesátých let ušima neobeznámeného posluchače.
Ambiciózní pokus přiblížit jednu zapomenutou – či spíše opomíjenou – scénu zůstal někde na půl cesty a Beyond and Before se asi nestane tak úspěšnou kartografií po hudební minulosti jako před šestnácti letech subjektivně a entuziasticky pojatý Krautrocksampler Juliana Copea. Svébytné kouzlo elitářského žánru u Hegartyho a Halliwella zůstalo tak trochu uzavřeno v akademickém newspeaku, který se bere stejně vážně jako žánr, o němž píšou.