PC Music: popové simulákrum a ultimátní forma zábavy

  
15

Jediný druh hudby, který existuje, je pop music“. Tento na první pohled kontroverzní axiom mi nedávno v exkluzivním interview pro Radio Wave (počet rozhovorů, které kdy poskytl, se dá spočítat na prstech jedné ruky) odkryl ostrovní producent SOPHIE, jeden z nejexponovanějších a zároveň nejtajemnějších hudebníků poslední doby. SOPHIE je úzce spjat s kolektivem či projektem PC Music, kterému se na současné mapě klubové hudby aktuálně dostává nadstandardní pozornosti. Jedna část názorově roztříštěného publika jej vzývá coby budoucnost a naději pop music, jiní jej zatracují coby plytký žert a kýčovitou nápodobu bez obsahu. Jediným společným jmenovatelem obou táborů je intenzita reakcí, ať už čistě adoračních či těch vysloveně negativních – PC Music je fenomén, jehož existenci provází nadmíru silná odezva. Jinými slovy, či spíše volnou parafrází SOPHIEho výroku ze začátku tohoto článku, lze říct, že „jediný druh hudby, který dnes málokoho nechává lhostejným, je PC Music.“ Proč si mezi řadou současných hudebních mikroscén vysluhuje zrovna svět PC Music natolik zostřený zájem kritické obce i posluchačské veřejnosti – a je ho skutečně hoden?

Na druhou otázku lze hned zkraje a bez ukvapených soudů odpovědět kladně. PC Music patří bezesporu mezi nejzajímavější úkazy v současném ekosystému elektronické hudby – dost možná právě proto, že s sebou vedle napjaté diskuse přináší i osvěžující vizi něčeho nečekaného, nezvyklého a nového, co v zajetém a na tradicích a výrazu stále lpícím světě taneční hudby nespadá do žádné z „povolených“ a předem definovaných škatulek. PC Music působí jako klubová hereze, která přivádí na parket zcela jiné ideje a hodnoty – a podobně jako většina nových hnutí, směrů či scén v umění se potýká s odsouzením a nedůvěrou předešlé generace. Lépe řečeno „potýká“ – PC Music je pro většinu zájemců o vodítka a vysvětlení stále obtížně uchopitelný subjekt s fungujícím mediálním embargem a komunikuje tak stále takřka výhradně jen pomocí hudby a vizuálů, publikovaných na internetu k volnému stažení.

Tajemný val

Z dostupných a více či méně ověřených informací však vyplývá, že značka/label/kolektiv PC Music vznikl v roce 2013 v Londýně a že jeho ústřední postavou a duchovním otcem je hudebník a producent A.G.Cook. Skutečný počet členů PC Music zůstává nejasný – dlouho dobu se spekulovalo, zda nejsou všechny z více než desítky jmen v dosavadním katalogu značky jen různými pseudonymy A.G.Cooka. Po bližší rešerši však vyplyne, že kromě Cooka a jeho alter eg , jako je třeba DJ Warlord, jsou „skutečnými“ a „žijícími“ (nakolik tyto slova nabývají v souvislosti s PC Music poněkud zvláštních konotací) klíčovými postavami ještě GFOTY (GirlFriend Of The Year), Hannah Diamond (mimo jiné grafická designérka částečně stojící za vizuální reprezentací PC Music) a Cookův spolužák z umělecké školy Danny L Harle. Kromě nich na PC Music publikovali své tracky i producenti Maxo a Tielsie; mezi další spřízněné tvůrce patří Joseph Marinetti, Felicita a samozřejmě SOPHIE, který stojí společně s A.G.Cookem za prefabrikovanou popovou divou/zázračným elixírem QT. A.G.Cook je přítomen i jinde – s Dannym L Harlem tvoří Dux Content a s Felicitou údajně i Lipgloss Twins. Záplava podobných projektů a jmen, často jednorázových a zvukově splývajících, je z velké části bezesporu dílem Cookovy trvající fascinace fungováním klasického popového labelu a zároveň do značné míry vysvětluje samotnou motivaci v pozadí vzniku PC Music. „Vždy mě bavilo brát na sebe něco z úlohy A&R (artist & repertoire) manažera, nejen skrze hledání nové hudby, ale také kvůli myšlence „uměleckého rozvoje“, praktikované velkými vydavatelstvími. Zvláště mě baví nahrávat s lidmi, kteří hudbu normálně nedělají a zároveň s nimi jednat, jako by šlo o umělce z velkého labelu. Často se nám pak povede vytvořit silnou hudební i vizuální identitu, která ale stále bývá dost osobní a výstřední. Práce se všemi těmi rozdílnými osobnostmi a styly se stala klíčovým prvkem mého uvažování o hudbě – a to do té míry, že se sama o sobě stala mým stylem. Založit label pro mě tak není jen cestou, jak všechny ty projekty vydávat, ale také způsobem, jak fungovat jako větší struktura, která se dá kategorizovat i chápat jako celek. Label se nazývá PC Music, což odkazuje na počítač coby zásadní nástroj nejen pro vytváření elektronické hudby, ale zároveň amatérské hudby, která může být potenciálně velmi vybroušená a ve které se rozdíl mezi ložnicovou a profesionální studiovou produkcí mohou dost stírat“, řekl A.G.Cook v jediném svém publikovaném rozhovoru pro web Tank, nedlouho po založení PC Music (jak mi nedávno odpověděl v mailu na mou žádost o rozhovor: „Momentálně se vyhýbám poskytování rozhovorů, protože mám pocit, že dostatečným a zábavným způsobem komunikuji právě skrze PC Music“.)




Pokud je řeč o stírání rozdílů mezi amatérskou a profesionální produkcí, je nutné dodat, že zvuk PC Music zachází v mnohém dál – a ve svém verzatilním sonickém rejstříku prezentuje na první poslech prostinké popové počiny, které však po bližším ohledání překypují pokročilými produkčními triky a finesami (Dux Content, QT), okatě amatérské nápodoby laciného diskotékového pozlátka (DJ Warlord, easyFun) i brilantní beatové experimenty na samé hranici dnešních technických možností inspirované molekulární gastronomií nebo výrobou kosmetiky (SOPHIE, Felicita). Zvuk PC Music není jeden – pokud však většina skladeb obsahuje nějaký jednotící prvek, je jím bezpochyby používání onoho tolik kontroverzního „chipmunkovského“ vokálu, androgynně znějícího vysoce posazeného hlasu, asociujícího kolotočové hity nejhrubšího popového zrna jako je Barbie Girl od skupiny Aqua. Trademarkový PC Music vokál je nejčastějším kamenem úrazu snah o reflexi celkové estetiky PC Music – bývá chápán jako svévolný kýč nebo v lepším případě coby důmyslná parodie, a jeho prostřednictvím bývají často vynášeny soudy o plochosti a prázdnotě PC Music. Postoj PC Music však není ani slepou glorifikací hitparádového pozlátka, ani jeho důmyslnou parodií – jde prostě o svébytnou vlastní verzi pop music, jejíž vztah k regulérnímu popu lze nejlépe popsat pomocí fenoménu „uncanny valley“ (česky „tajemný val“). Termín pocházející z robotiky popisuje zvláštní propad pocitu líbivosti v momentě, kdy se míra antropomorfních znaků robota takřka blíží realitě, ale lidský mozek je schopen „klam“ odhalit – a stav blízký stoprocentní podobnosti vlastním znakům v něm vyvolává znechucení. Analogicky se to má se vztahem mezi PC Music a moderní čistě mainstreamovou pop music – hudba PC Music aspiruje na to být „skoro jako pop“, ale svého domnělého cíle nikdy nedosáhne a stáčí se do vod podivnosti. Pocity podbízivé líbivosti tak u tohoto „popového androida“ nahrazuje zvláštní pocit nesouladu a disharmonie v kombinaci s nejistotou ohledně autorského záměru.




Těžko říct, jak se to s ním doopravdy má – každopádně napovědět může několik referenčních bodů zmiňovaných samotnými členy kolektivu. Popové simulákrum PC Music má v sobě něco z akutního smyslového náporu vykroucených filmů amerického videoartisty Ryana Trecartina i ztřeštěné žoviálnosti dětských televizních show Pee Wee Hermana. Důležitým inspiračním zdrojem je také bezesporu estetika japonského J-popu s jeho definujícím termínem „kawaii“, který znamená „míru roztomilosti“. V rozhovoru, ve kterém SOPHIE zpovídal v současnosti asi největší hvězdu J-popu Kyary Pamyu Pamyu pro internetový magazín Dazed Digital, se však mluví i „odvrácené straně“ kawaii – tedy momentu, kdy enormní míra roztomilosti začne vyznívat zvráceně až strašidelně. Pro estetiku PC Music jde o zcela zásadní prvek, do značné míry vystihující podstatu jejich extrémní „odstrašující verze“ pop music.

Sláva konzumu

Přes snadnou aplikaci hlubšího myšlenkového pozadí na roli PC Music v dnešní hudbě má však dosavadní existence této značky daleko k tomu být jen uměleckou avantgardou a konceptuálním pokusem. Stírá se zde další rozdíl a to mezi tzv. uměním a komercí – to vyvstává nejvíce do popředí v textech glorifikujících kosmetické značky a obchodní domy i ve faktu, že projekt QT je celý koncipován jako promo k uvedení nové stejnojmenné značky energetického nápoje na trh. Glorifikace povrchního a konzumního způsobu života současné generace bohatých mladých lidí z velkoměst zde opět, minimálně v prvním plánu, nefunguje jako „nastavené zrcadlo společnosti“ – namísto lartpourlartismu zde máme co do činění s prostým „konzumem pro konzum“ a mluvit o PC Music coby spíše o brandu či značce než labelu je tak rozhodně na místě.




Pro všechny výše zmíněné atributy bývá PC Music často označována jako budoucnost pop music. Možná zajímavější je se ale ptát po budoucnosti samotné PC Music – jak dlouho dokáže působit jako svěží a relevantní prvek ve světě rychle uvadajících pseudožánrů a mikroscén krátké působnosti a nulového zakořenění na lokální i generační úrovni. Jednu z možných hypotéz o „finální hranici“ toho, kam až je existence PC Music schopna zajít, poskytl její „stínový producent“ SOPHIE v oné odpovědi z interview, jejíž začátek je citován na začátku tohoto článku:
„Jediný druh hudby, který existuje, je pop music. A jako taková by pop music měla být tou nejzábavnější věcí na světě. Myslím si, že to je můj názor ohledně oné finální hranice. Mělo by jít o ultimátní formu zábavy – o věc, která do sebe vstřebá všechny aspekty a formy technologie, aby vytvořila tu nejzábavnější a smysly nejvíce stimulující zkušenost přístupnou v jakýkoliv okamžik.“
 Neodvažuji se odhadnout, zda bude PC Music tou nejzábavnější věcí ve světě populární hudby i v jakýkoliv budoucí okamžik – zatím se jí to ale daří znamenitě.