Peter Eötvös

Peter Eötvös (* 1944) se narodil v Transylvánii, maďarsky mluvící oblasti dnes patřící z větší části k Rumunsku (to má společné s dalšími dvěma velikány maďarské hudby Bartókem a Kurtágem). Hned po studiích na Budapešťské hudební akademii odjel na stipendium studovat dirigování na Hochschule für Musik v Kolíně n.R. a od té doby už zůstal v emigraci. V Kolíně měl možnost pracovat v tamním slavném elektroakustickém studiu a patřil do okruhu hudebníků, kteří spolupracovali se Stockhausenem na jeho projektech. V  roce 1978 byl pozván Pierrem Boulezem dirigovat otvírací koncert IRCAMu v Paříži a později byl jmenován uměleckým ředitelem tamního souboru Ensemble InterContemporain, kde setrval až do roku 1991. V 80. letech hostoval jako dirigent u německého Ensemble Modern a také u řady špičkových orchestrů (byl např. hlavním hostujícím dirigentem u BBC Symphony Orchestra, Maďarské národní filharmonie, orchestrů ve Stuttgartu, v Göteborgu a šéfdirigentem rozhlasového orchestru v Hilversum). Pedagogicky působil na Hochschule für Musik v  Kolíně a na Musikhochschule v Karlsruhe. V roce 1991 založil v Maďarsku Mezinárodní Eötvösův institut, který dotuje z vlastních peněz a jehož cílem je podpora mladých dirigentů a skladatelů.

Ve své vlastní skladatelské tvorbě se může opírat o ty nejlepší interprety. Přesto se překvapivě jeho skladby nevyznačují přemírou složitosti a hráčské virtuozity, jakou bychom možná čekali. Eötvösovy skladby jsou spíše střídmé ve zvuku a založené na subtilních výrazových odstínech a dramaturgii formy. Mezi nejhranější skladby patří Chinese Opera (nejde o operu), Psychokosmos, Atlantis, Shadows, Replica, zeroPoints. Najdeme je na CD nejrůznějších labelů včetně ECM. Ze tří jeho oper jsou asi nejúspěšnější Tři sestry (1996-97); napsal je na vlastní libreto podle Čechova v ruštině. Po premiéře v Lyonu se dočkaly uvedení v mnoha operních domech Evropy a objevují se na repertoáru dodnes. (Zvláštností je, že tři sestry v této opeře zpívají tři muži – kontratenoři.) Opera Le Balcon (2001-02) podle hry Jeana Geneta se dočkala filmové verze, která zvítězila na festivalu Zlatá Praha v  roce 2004. Poslední operu Angels in America (2000-04) podle současné hry Tonyho Kushnera má na repertoáru pařížské divadlo Châtelet.

Byl jste dirigentem takových souborů jako Ensemble InterContemporain, nebo Ensemble Modern. Vypěstoval jste si vhled do interpretace soudobé hudby z těch nejvyšších možných pater. Myslíte, že tyto nároky jsou přenosné do širší oblasti fungování soudobé hudby?

Ano, rozhodně. Dnes hrají i velké orchestry znamenitě a precizně repertoár 20. století i nové skladby. Hudebníci se zajímají, jsou odborně na výši a chovají se velmi kolegiálně. V dnešní době už neexistuje žádný odpor ze strany hudebníků, s jakým jsem se setkával ještě v 70. letech. V koncertních sálech, kde zní nová hudba pravidelně, je i publikum velmi zaujaté a má k hudbě otevřený postoj. Například, když dáváme koncerty s Berlínskou a Mnichovskou filharmonií, Stuttgartským rozhlasovým orchestrem, opakujeme program i tři večery po  sobě a pokaždé je plno.

Vy jste zván k dirigování těch nejlepších orchestrů. Ovšem na rozdíl od Bouleze vy zařazujete výhradně soudobou hudbu. Berou vás jako specializovaného dirigenta?

Ne tak docela. Obvykle si sestavuji program sám a vybírám skladby, které mě zajímají. Když najdu historické souvislosti, rád zařazuji i díla minulosti. Letos jsem měl na jednom koncertním programu například čtvrtou symfonii Lutoslawského a čtvrtou Brahmse. Za dva týdny dělám svůj Psychokosmos ve spojení s Berliozovým Haroldem v Itálii. V Lyonu mám dirigovat Dona Giovanniho a Parsifala a v Glyndebourne Janáčkovu Věc Makropulos. Mám také jedno neobvyklé CD s Beethovenovou Pátou v podání Ensemble Modern! (V této nahrávce jsou smyčcové party obsazeny po jednom a elektronicky upraveny – pozn. red.)

Kdysi jste sám sebe označil za “testovacího pilota” nové hudby, který rád zkouší nová díla. Při tom se ovšem jistě musíte setkat nejen s  hudbou zajímavou, ale také s hudbou průměrnou či vyloženě špatnou. Může i  to být k něčemu dobré?

Člověk se může mnohé naučit i z průměrné hudby. Je-li špatně instrumentována a zjistím, co je na tom špatně, je to pak pro mě poučením, čeho se mám vyvarovat. Překvapivě často se setkávám s tím, že mladí i starší skladatelé precizně zapisují výšky tónů a rytmy, ale téměř vynechávají dynamická označení nebo artikulaci. Pro mě naopak hudba začíná právě artikulací.

Jste jedním z těch současných skladatelů, kteří píší úspěšné opery. Co vás přitahuje k tomuto žánru? Jak si vybíráte témata?

Vybírám si témata, která mi umožňují spolu s hudbou vytvořit na jevišti divadelní akci. Každá z mých oper má zvláštní zvukový svět, svou jedinečnou hudbu a slovní kulturu. Tři sestry jsou psány tak trochu v  ruském stylu, Le Balcon po francouzsku a Angels in America v  anglo-americkém duchu.

Jaké jsou podle vás perspektivy soudobé opery? Může vizualizace přivést publikum k soudobé hudbě?

Je jisté, že publikum je dnes více opticky orientováno než dříve. Je to dáno televizí a filmem. Spojení obraz – hudba – dialog – zvuk je v naší době samozřejmostí. Můj operní koncept se zakládá na této nové situaci s  tím, že čistě hudební element je více zdůrazněn. Píši opery pro zpěváky školené na operním repertoáru a pracuji se zpěvem, řečí a zvuky. Důležité je pro mě, abych dokázal vést publikum od prvního tónu až do konce.

I ve svých neoperních skladbách se snažím vést posluchačovu představivost jako při sledování filmu. Když komponuji, mám pocit, jako bych hudbu “viděl”.

Narodil jste se v Transylvánii a studoval v Budapešti, i když jste většinu života působil v zahraničí. Dají se ještě nějaké maďarské inspirace vysledovat ve vaší hudbě?

Ano. Velice často. V některých orchestrálních skladbách, jako Atlatnis nebo Shadows, používám stylové prvky z mé původní vlasti. Nedělám to z  nějaké nostalgie, myslím, že to je integrální součást mého myšlení a  přichází to samo. V Atlantis to souviselo také s tématem zaniklé kultury. Jako hudební paralelu k tomu jsem použil prvky z hudby některých oblastí Transylvánie, které dnes představují také ohroženou a  zanikající kulturu.

Myslím si, že slyším maďarský přízvuk ve své hudbě stejně jako v hudbě Ligetiho nebo Kurtága. Všichni stále žijeme z Bartókova odkazu, využíváme určité podobné melodické formule a kadence, jejichž původ se dá vystopovat snad až k lidovým písním. Důležitá je tu opět artikulace. Když studuji Bartóka s hudebníky, kteří nejsou z Maďarska, přezpívávám jim celé pasáže, aby pochopili akcenty a frázování.

Založil jste institut a nadaci pro mladé skladatele a dirigenty, který nese vaše jméno. Jaké jsou jeho cíle?

Chtěl jsem předat své speciální zkušenosti se soudobou hudbou mladým skladatelům a dirigentům a přivést obě tyto profese ke spolupráci. Organizujeme kurzy a semináře ve spolupráci s jinými instituty, festivaly, soubory a orchestry. Chci také pomocí stipendií podporovat mladé talentované umělce, protože si stále dobře pamatuji na své vlastní začátky.