- Inzerce -

Petr Haas: Hudba ve filmu i bez filmu

Nejen v Česku se předávají filmové ceny v různých kategoriích a není výjimkou, když se tak, jako v případě filmových cen Český lev, udělují i  v kategorii „hudba.“ Ennio Morricone, který bude v červenci koncertovat v Praze, je bezesporu vynikající autor právě zmíněné filmové hudby, která v jeho případě navíc snese prezentaci i mimo rámec filmového plátna. Je snadno přístupná a citová a hlavně působí okamžitě a váže se s  obrazem od první vteřiny. Ale i špatná hudba vzbuzující nevoli hudebních kritiků či jiných, stejně orientovaných odborníků, může být dobrou filmovou hudbou, byť by na koncertní vystoupení právě jejího autora zjevně nikdo nepřišel.

Filmovou hudbu těžko posuzovat jen z hudebního hlediska, neboť její role není stejná, jako například role hudby určené pro koncertní provedení. Recepce filmové či scénické hudby je ovlivněná souvislostmi, ve kterých je v rámci třeba právě filmového díla nabízena a ve kterých také většinou vzniká. A tak by také měla být chápána i hodnocena. Odpudivá hudba stylově příslušející například normalizačnímu střednímu proudu 80. let může dostatečným způsobem navozovat atmosféru trapnosti nebo sociálního patosu a může být tedy vynikající filmovou hudbou dodávající filmu patřičné dramaturgické zabarvení bez hledu na to, jak problematická je její čistě hudební úroveň. Stejně tak hudba například nezpochybňovaného W. A. Mozarta se okamžitě stane špatnou filmovou hudbou, pokud není zasazena do odpovídajícího hudebně dramaturgického rámce a Mozart pak žádnou cenu pro skladatele filmové hudby zcela po  právu nedostane. Možná by tedy bylo vhodnější, kdyby se oceňovaná kategorie filmových cen nejmenovala „hudba“ ale „realizace hudební dramaturgie“. Bylo by pak zjevnější, že autorství filmové hudby je závislým filmovým řemeslem sledujícím zájmy celku, jehož je součástí, a  to bez aspirace na dosažení mety v duchu hudební estetiky.

Film má ale ve své drtivé většině specificky nerozvinuté hudební uvažování odkazující k praxi 19. století, a hudbu tedy vnímá jako specifický druh primárně citové komunikace stejným způsobem, jako tradičně orientovaný posluchač, který při poslechu prožívá pocity smutku, veselosti, anebo truchlivé okamžiky tragiky těhotné dramatem, například po vzoru romantické opery. Ať už je tedy filmová hudba jakákoliv, vždy se snaží být nějakým způsobem tzv. hezká, tj. tradičně hezká, a to tak, aby stimulovala vědomí diváka, do kterého pak jednotlivé obrazy mohou s požadovaným dramatickým nábojem napochodovat a  zanechat v něm zamýšlenou stopu. Umělecký film, mainstream či takzvané béčkové filmy – všichni to až na drobné výjimky dělají stejně. Chtějí „hezkou“ hudbu, ať už má ilustrovat jakoukoliv dramatickou kvalitu, dobro, zlo, krásu či ošklivost atd. Zmíněné výjimky ale jsou. Ideálně s  hudbou zachází například vynikající film Jana Němce Démanty noci (1964). Žádnou hudbu nemá, případně by šlo říct, že žádnou hudbu nepotřebuje. Anebo se Jan Němec okrádá o možnost vedení dialogu děje, obrazu či herecké akce versus hudba. I tak by to šlo říct.