Petr Haas: In futurum

  
22

John Cage patří bezesporu mezi nejvýznamnější skladatele 20. století. Z jeho početného díla se do širokého povědomí i laické veřejnosti dostaly skladby pracující s nahodilostí, skladby pro preparovaný klavír a stejně tak i slavná kompozice s názvem 4´33´´, při jejímž provozování interpret v daném časovém intervalu nevydá jediný tón či jiný zvuk. Skladba měla premiéru 29. srpna 1952, tedy takřka přesně před 59 lety. Erwin Schulhoff je již méně známou postavou světové hudby, ale skladbu prostou jediného zvuku napsal už v roce 1919 a relativně tak v duchu často oceňovaného prvenství zpochybňuje inovativnost autority svého slavnějšího kolegy.  Ve skutečnosti ale Schulhoffova skladba představuje jinak motivované „ticho“, i když z pohledu posluchače to nehraje žádnou roli. V jednom případě se neozývá nic a v tom druhém zrovna tak.

V lednu 1919 se Schulhoff (1884-1942), jako již vzdělaný a současně ještě ne zcela vyprofilovaný skladatel, přestěhoval do Drážďan, kde se pohyboval v uměleckém prostředí tvořeném primárně výtvarnými i literárními umělci orientovanými nejen směrem k sociálně a společensky kritické tvorbě, ale zejména k dadaismu a jiným tehdy avantgardním proudům. Na jaře stejného roku se seznámil i s malířem Georgem Groszem, který byl přední osobností berlínské dadaistické skupiny, byl inspirativní jako progresivní umělec a zároveň mohl díky své rozsáhlé sbírce gramofonových desek s americkým jazzem zprostředkovat kontakt s něčím, co Schulhoff poté sám nazýval „barbarskou“ hudbou a co se mu vyjevilo jako nástroj umožňující realizovat dadaistický program i v rámci hudební tvorby. Právě Groszovi pak v srpnu 1919 dedikoval svých jazzových Fünf Pittoresken pro klavír představující čtyři tance (foxtrot, ragtime, one-step, maxixe), mezi kterými je na třetím místě vložená pitoreska pátá nazvaná In futurum.

 

Ticho jako anarchizuící dada

Skladba In futurum je onou v úvodu jmenovanou skladbou relativně předstihující slavnou kompozici 4´33´´ Johna Cage. Je složená výhradně z pauz, neobsahuje grafém žádného tónu či zvuku a zapsaná je v nesmyslném 3/5 taktu pro pravou a v 7/10 taktu pro ruku levou. Zápis je doplněn nezvyklou agogikou včetně vykřičníků, otazníků a notových hlaviček v podobě lidských usmívajících se tváří. Partitura sama je referenčním i definitivním artefaktem, jenž nepotřebuje žádný další komentář a u něhož může recepce začít i skončit. Skladbu nejde zahrát, neboť 3/5 ani 7/10 takt neexistuje a pauzy se neozývají. Zvukový efekt zde ve srovnání s tradiční hudební produkcí zjevně chybí, přičemž tato absence, stejně jako záměrná nemožnost skladbu interpretovat je uvažovatelnou kvalitou skladby, která vzniká v intencích dadaistického „anti-umění“, absurdity a negace. In futurum lze v duchu dobových tendencí vnímat jako nevážně vážný, ironický a vtipně výmluvný úšklebek „serióznímu“ umění podobným způsobem, jako celou řadu dalších a v té době vznikajících Schulhofových skladeb určených jako „opusy extra“ pro dadaistická soireé. Jedním takovým „opusem extra“ byla i radikální Symphonia germanica, jenž byla zamýšlena pro podzimní představení dadaistů v Drážďanech v roce 1919. Její partitura obsahuje prvky grafické notace a je vytvořena pro hlavu, křičený či „hulákaný“ nápěv německé hymny, pro levou ruku, pravou nohu, levou nohu, pravou ruku a nos. Provozování této skladby má zjevně zamýšlený, možná hrubý a lépe snad příznačně anarchizující spektakulární charakter.

 

Ticho jako filosoficko estetická kategorie

Skladba 4´33´´ Johna Cage je stejně jako In futurum hudebním dílem, při jehož realizaci je od začátku až do konce úplné ticho. Motiv vzniku skladby je ale zjevně jiný a platí to i s ohledem na její charakter nepostrádající prvky provokace. Lze se domnívat, že skladba pocházející z roku 1952 je jedním z výsledků skladatelových úvah o tichu nikoliv jako o následku absurdního hudebně dadaistického jednání, ale jako o filosoficko estetické kategorii. Odpovídají tomu nejen hudební i mimohudební aktivity jejího autora vč. jeho orientace ke specifické východní spiritualitě, ale také v tomto smyslu souhlasný esej A Composer’s Confessions (1948), ve kterém Cage zmiňuje „tichou (hráčovu) modlitbu“ prostou zvuků očekávatelných při hudební produkci. Je možné spekulovat, zdali 4´33´´ je skutečně onou „silent prayer“. Ať už je to jakkoliv, tak řada dalších nepřímých důkazů, pramenů vč. komentářů samotného autora staví skladbu do světla, ve kterém se objevuje ve zmíněné podobě a tedy nikoliv jako anarchizující akt v intencích dadaismu, ale jako opus vznikající v logice, kterou Cage sám popsal slovy o tom, že i mlčení je výpověď: „…materiálem hudby je zvuk a ticho. Jejich propojování a kombinování je komponování… nemám co říct a říkám to.

 

Ticho je ticho

Pro publikum ale tyto skutečnosti v určitém ohledu postrádají jakoukoliv relevanci. Posluchač, který nebude obeznámen s kontextem skladby In futurum a který tedy nedostane do ruky její partituru a posadí se neinformován do hlediště koncertního sálu, bude stejně jako v případě provedení skladby 4´33´´ konfrontován se stále stejným tichem, ať už to bude ticho filosofické, ticho meditativní, či ticho jako jeden z následků snahy po vytvoření dadaistické hudby. Oddělíme-li tedy hudbu od partitury, což v případě In futurum znamená zničit její podstatou část, a budeme-li se soustředit jen na hudbu jako na něco, co vzniká následkem interpretace zápisu, pak jsou In futurum4´33´´ v podstatě identické a liší se jen délkou. Z tohoto úhlu pohledu patří Schulhoffovi jistě nepopiratelné a dodnes málo oceňované prvenství. Napsal skladbu, při jejíž interpretaci nevznikají žádné zvuky. Cage udělal totéž, ovšem o více než 30 let později a přesto s mnohem větším ohlasem. Zahrneme-li ale pod pojem „hudební dílo“ i partituru jako suverénního a samostatného nositele sdělení, jemuž dovolíme hovořit i jazykem přesahujícím hudební umění směrem k umění výtvarnému či literárnímu, a zohledníme-li kontext, ve kterém skladby vznikají, pak už není nutné dodatečně doceňovat Erwina Schulhoffa jako opomenutého vizionáře a John Cage může dál zůstat avantgardním skladatelem ve všech oblastech a ohledech, které mu jsou po právu připisovány.