Petr Haas: Maskování kýče

  
22

Ve středu 16. 11. vystoupí v rámci festivalu Contempuls violoncellista Jiří Bárta. Společně se svými hosty odehraje připravený program, který v obsazení od sólového violoncella po malý ansámbl představí „pomyslnou lyrickou linii české současné hudby“. Na kolik je tato či jiná lyrika apriori neslučitelným cizorodým prvkem v terénu atonální hudby a nakolik taková snaha nutně vede do krajiny kýče? A nakolik podobné úvahy usvědčují svého autora z praktikování estetizujícího kryptofašismu? 

I přes zdánlivě snadnou identifikovatelnost kýče je poměrně komplikované jednoznačně odpovědět na otázku, co přesně musí daná věc splňovat, aby se kýčem stala. Estetikové, filosofové či jiní odborníci se v odpovědích často rozcházejí a mnohé snahy o definiční vyměření kýče se stávají spíše přehlídkou jejich osobních preferencí. V každém případě se hovoří o tom, že kýč musí mít jasně identifikovatelné téma, že jeho vlastností je povrchnost a že např. „substantivně neobohacuje asociace spojené s předkládaným tématem“ (Kulka). Ať už jsou ale definice kýče jakékoliv, vždy hovoří o tom, že jeho bezpodmínečnou vlastností je silný emotivní náboj, díky kterému kýč láká, podbízí se a parazituje. Plakát s milenci na pláži při západu slunce je v tomto smyslu příkladný, stejně jako sladce se usmívající holčička držící v náručí bezbranné koťátko.

Problematičtější je najít kýč v oblasti abstraktního výtvarného umění, jehož divák může mít jednak velké problémy s jednoznačným určením toho, na co se vlastně dívá, těžko se s obrazem identifikuje, a obvykle zde také absentuje zmiňovaný silný emoční náboj zobrazený jasně rozpoznatelným způsobem. Abstraktní holčička s koťátkem potřebné emoce nevyvolává, a pokud by byla použita jako námět pro reklamní plakát, tak by novomanželský pár plánující rodinu nestimulovala k nákupu vybavení dětského pokojíčku takovým způsobem, jako to naopak dokáže realisticky vyobrazená holčička a její mazlivé zvířátko. Přesto ani abstraktní umění není prosté kýče, který se v tomto případě nezřídka objevuje např. v podobě odkazů na specificky laicizovanou spiritualitu, duchovno či meditativnost. Přitažlivým, tedy povrchním způsobem „tajemných“ abstraktních obrazů pracujících s „magickou“ geometrií či odkazujících na východní náboženství, je poměrně dost.

Hudba je rovněž vnímána jako abstraktní umění a navíc představuje celou paletu stylů, slohů a žánrů včetně tzv. hudby vážné. Vážná hudba požívá výsadní postavení. Je chápána jako seriózní umění a existují i názory, že v takové hudbě se kýč v podstatě nevyskytuje (Susan Sontag). I přesto je podle většiny odborníků možné některé opusy vážné hudby označit jako kýč a nemusí jít přitom jen o případy, kdy se daná skladba, například pomocí citací a odkazů, snaží prolomit bariéru tvořenou svou vlastní abstraktní povahou. Zjevně nečastějším kýčem se na stránkách estetických studií stává Ouvertura „1812“ P. I. Čajkovského využívající zvony moskevských kostelů, salv kanónů, bitevních trumpet a citací Marseillaisy.

Označení kýče ve vážné, a speciálně pak emocemi překypující romantické hudbě, je chápáno jako komplikovaný problém. Ještě obtížnější se ale odborníkům jeví nalezení kýče v takové hudbě, která se vzdala běžného citového výrazu, opustila tradiční recepční vzorce a zvýšila podíl racionality jak při kompoziční práci, tak i při svém poslechu. Atonální hudba, ať už volně atonální, seriální, multiseriální či jiná, by z pohledu běžných definic kýče mohla být hledaným hájenstvím vysokého umění, kde kýč absentuje. Nejdříve je mu zde kladena překážka v podobě abstraktnosti hudby jako takové, a nakonec se mu nedostává potřebné dávky emocionality. Atonální kýč jakoby neexistoval. Stejně ale jako u jakéhokoliv jiného abstraktního umění, je i v případě atonální hudby možné kýč nalézt, byť je maskovaný expresivitou nebo vnějšími znaky avantgardní či jiné hudby. Stačí přestat pátrat po jeho nejběžnějších projevech a kýč se pak zjeví např. v podobě epigonství a banalizace, v podobě zjednodušování a ulpívání na zmiňovaných vnějších znacích jakékoliv a tedy i sebeavantgardněji se tvářící hudby.

Uvažované jsou i další druhy nejen atonálního hudebního kýče. Projevují se zejména ve specifickém fúzování hudebních stylů a žánrů a to např. způsobem, který dělá špatnou reklamu hudbě označované jako „world music“. Na místo banalizace či sentimentalizace se v takovém případě nabízí analogicky povrchní efekt opojení nezvyklostí samotné fůze, stejně jako vzdálenou či zapomenutou etnickou hudbou, exotikou nebo tajemstvím duchovní hudby východních kultur.

Podobně tomu může být i v případě problematizování fůze atonální hudby s hudbou jakkoliv romantizující a využívající např. lyrického výrazu či gesta. Přítomnost takového výrazu dokáže vyvolávat dojem, že je motivována snahou propůjčit hudebnímu dílu specifickou „závažnost“, tedy tu „závažnost“ a „hloubku“, která je oceňována zejména u skladatelů hudby klasicko-romantické syntézy. Tato předpokládatelná snaha se pak snadno zjeví jako projev parazitování na zavedených kvalitách a naplní tak jednu z nejčastějších definic kýče až k pověstnému okraji. Diskutovanou otázkou také zůstává, nakolik je nutné zabývat se kvalitou provedení takové fůze a nakolik je atonální hudba a lyrický výraz ze své podstaty a původu v takovém rozporu, že každé jejich slučování nutně vede k vytvoření dojmu marné ekumenické snahy neodvratně směřující do krajiny trapnosti a kýče. Stejně aktuální otázkou je ale i to, zdali podobné snahy vedoucí takřka ke kriminalizaci jakékoliv citovosti nesměřují přes péči o slohovou čistotu až k estetizujícímu kryptofašismu.

V soudobé hudbě, a i v té vycházející z tradice seriální a tedy původně zcela neromantizující kompozice, existují „lyrické“ proudy a platí to i o české hudbě. Podle programové brožury 4. ročníku festivalu soudobé hudby Contempuls bude ve středu 16. 11. možné vyslechnout koncert, jenž „představí pomyslnou lyrickou linii české současné hudby – shodou okolností (?) reprezentovanou Markem Kopelentem a jeho žáky“. Nakolik se jedná o vydařenou fůzi, nebo o ekumenickou snahu po spojení nespojitelného či přímo kýč, je otázkou, na kterou bude každá odpověď svým způsobem správná. Touha po demaskování kýče může být v přeneseném slova smyslu rovněž kýčovitou aktivitou, která usvědčuje badatele z intelektuálního či jiného snobizmu, jenž je stejně stupidní, jako pověstný snobizmus maloměšťáka. 

Na programu zmíněného koncertu festivalu Contempuls je skladba Karrak (1991) významné osobnosti české soudobé hudby a profesora na katedře skladby AMU Marka Kopelenta,  dále skladba  Tetralog (2006) Ondřeje Štochla, kompozice Soutěska (2009) respektovaného skladatele a pedagoga JAMU Martina Smolky a skladba Silence d´un Coeur (2011) Tomáše Pálky vzniklá na objednávku festivalu. Program doplní skladba britského představitele tzv. nové jednoduchosti Gavina Bryarse After the Requiem (1990).