Léto je pro většinu kulturních institucí časem stagnace. Divadla nehrají, nehrají ani orchestry nebo komorní tělesa, knihovny jsou zavřené. Letní sezóna je ale naopak velmi dynamickým obdobím pro cestovní průmysl. Turistům je nabízen pokud možno neomezený výběr produktů a služeb včetně umění. Klientům se tak otevírají dveře proslulých světových galerií a to i galerií moderního či soudobého umění. Turisté přijedou, postojí před Monou Lisou, Avignonskými slečnami nebo jiným slavným obrazem a zažijí relevantní pocit uspokojení, díky kterému je pro zmíněné cestovní kanceláře stále lukrativní prodávat zájezdy do Paříže či New Yorku spojené třeba právě s návštěvou Louvru nebo Museum of Modern Art. Na koncertní provedení známých a slavných skladeb stejně tak známých a slavných skladatelů 20. století ale žádná cestovní kancelář své zájezdy nenabízí a turisté, kteří si v New Yorku prohlíželi uvedený Picassův obraz, si s největší pravděpodobností nepůjdou večer poslechnout například Music of Changes Johna Cage, byť by na klavír hrál samotný David Tudor.
Existuje celá řada vysvětlení, proč soudobá, atonální či moderní vážná hudba své posluchače získává z řad poučené, a mnohdy primárně specializované veřejnosti, a proč moderní výtvarné umění umí být na rozdíl od soudobé hudby přitažlivé nejen jako lákadlo pro erudovaného diváka, ale také jako turistická atrakce. Dokáže přilákat davy lidí ochotných zaplatit vstupné do galerie, byť jsou to ti stejní lidé, kteří si pak správnou, tj. pro sebe adekvátní estetickou reakci mnohdy způsobí až v obchodě se suvenýry zakoupením nějakého příznačného kýče. Moderní hudba takto atraktivní být nedokáže. Jako důvod bývá uváděna skutečnost, že hudba je sama o sobě širokou veřejností vnímáni nikoliv v roli artefaktu hodného soustředěné pozornosti, ale v roli užitého umění, jenž je určené k tanci, k navozování příjemných pocitů radosti, hořkosladkého smutku atd. Nic takového ale při poslechu třeba právě Music of Changes posluchač nezažije. Od hudby se většinově neočekává žádné „poučení“, ale „zábava“ a jitření emocí. Hudba, tedy i ta tzv. umělecká, má ale ještě jednu „nevýhodu“. Zatímco obraz je možné sledovat pět minut nebo dvě hodiny, koncert je nutné poslouchat od začátku do konce a návštěvník, nechce-li produkci rušit, zůstává v koncertním sále uvězněn bez možnosti dávkovat si kontakt s uměním podle své libovůle. A tak jsou koncerty „umělecké hudby“ stále na okraji zájmu obchodníků se zážitky a cestováním. Ale třeba se někdy objeví marketingová technologie, prostřednictvím které bude možné celoplošně stimulovat vědomí potenciálních klientů, a ti pak hromadně pocítí neodolatelnou potřebu navštívit nějaký festival soudobé hudby a koupí si příslušný zájezd. A před koncertem se budou prodávat notové sešity s podobenkou Bouleze, čokoládové koule Morton Feldman a přívěsky na klíče v podobě hracích kostek. Takové přívěsky na klíče budou ale exkluzivním zbožím. Budou oslovovat jen skutečně intelektuálně orientovanou cílovou skupinu, a pro ni také vzniknou, neboť jen takový sofistikovaný klient pochopí, že ta hrací kostka je kostkou aleatorní.
